„Naslouchat druhým, odpouštět, hledat pravdu nebo unést jinakost druhých děti nenaučíte z kostelní lavice. Skauting je tak skvělým praktickým naplněním křesťanských ideálů,“ vysvětluje vedoucí duchovního odboru Junáka Jiří “Edy” Zajíc. Pokračuje například tím, že pro mladého skauta ztělesňují duchovní život principy jako být dobrým kamarádem a hrát fér. „To je ta Pravda a Láska v praxi.“
Profesor Halík uvádí, že skauting vyučuje solidaritě, kázni a odvaze – ctnostem, bez nichž by demokratická společnost nemohla obstát. Je otázka aktivního občanství mezi skauty stále tak aktuální, jako tomu bylo v době disentu?
Myslím, že v českých poměrech jsou skauti téměř na světové špičce, co se týče výchovy k občanství. Mimochodem na akcích Milionu chvilek pro demokracii, které vedl skaut Mikuláš Minář, zajišťovali skauti řadu organizačních věcí. Je jasné, že bez ochoty se angažovat ve prospěch společnosti by to celé zůstalo jen jako skleníkový příklad výchovy malých dětí. Výchova k občanství je důležitá – a dokonce bych řekl integrální součást celého procesu. Vše začíná od nejbližších vztahů, ale čím jsou děti starší, tím se okruh, kam směřovat svou službu, rozšiřuje.
Prakticky vedeme chlapce a děvčata nejen k tomu, aby si navzájem pomáhali v oddíle, ale aby si pomáhali i ve škole. Později společně pomáháme obci s ochrannou přírody a když dospějí do roverského věku (věk 15+), už se jich týká angažovanost na vyšších úrovních společenského života. Čili vlast, Evropa, svět jsou jen další a další kroky rozrůstání odpovědnosti a nelhostejnosti vůči tomu, co se děje kolem mě.
Skauting vychází z křesťanské tradice a snaží se o rozvoj vztahů člověka ve třech základních životních principech: vztah k sobě samému, vztah k druhým a vztah k Bohu. Jak se ta poslední oblast chápe v současném výchovném modelu Junáka?
Západní společnost čelí intenzivní sekularizaci, a především mladá generace je vůči institucionální podobě křesťanství víc a víc skeptičtější. Skautské organizace ve světě tedy řeší to, co Junák musel řešit už na začátku devadesátých let. Jako největší česká skautská organizace vycházel z prostředí Sokola a byl velmi významně svázán se vznikem Československé republiky. Vztah k Bohu byl tehdy chápán zcela jasně jako přihlášení se ke katolické církvi, s čímž souvisela podřízenost vůči Habsburkům.
Až během třicátých let hlavní zakladatel a představitel Junáka Antonín Benjamín Svojsík napsal článek Skauting a křesťanství, ve kterém konstatuje, že českému skautingu chybí určitá hloubka a že by s tím bylo potřeba něco udělat. Do toho ale přišla okupace a druhá světová válka, takže se problém odložil. Po jejím skončení generální sekretář skautské organizace J. S. Wilson podmínil další setrvání českých skautů ve světovém skautském hnutí tím, že v této oblasti dojde k progresu. V roce 1948 se k této příležitosti měl konat sněm, jenže 25. února došlo k převratu a komunistické skupiny zatkly tehdejšího náčelníka Junáku Rudolfa Plajnera, čímž se řešení odsunulo o dalších čtyřicet let.
I když v roce 1968 došlo k rychlému obnovení Junáka, stejně se nic nestihlo udělat, protože nás obsadila sovětská vojska. Obnova tedy mohla začít až po sametové revoluci. Světový skauting mezitím na celosvětovém setkání v Montrealu v roce 1976 přijal ve stanovách jasný požadavek, že každá organizace musí ve svých základních dokumentech respektovat tři základní principy. O tom jsme my tady za oponou neměli ani páru. Osobně jsem se to dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem přebíral od svého předchůdce Jana Remišera-Lona, přední osobnosti křesťanského skautingu, štafetu vedení duchovní rady.
Díky tomu, že jsem celé sedmdesáté a osmdesáté roky byl poměrně činný v ilegálních strukturách společnosti, věděl jsem, kolik předsudků je spojeno se slovem Bůh. Navrhl jsem proto, že vzhledem k českému kontextu bychom tuto nejvyšší skutečnost mohli nazvat slovy Pravda a Láska. Dokonce tehdy do sídla skautingu v Ženevě přijela delegace v čele s tehdejším náčelníkem Václavem Břicháčkem a biskupem Františkem V. Lobkowiczem, aby naši situaci vysvětlili. V roce 1992 bylo naštěstí naše inovativní znění definitivně přijato.
Vyžaduje tedy současný skauting víru ve vyšší sílu? Není Pravda a Láska v dnešní společnosti spíše odkazem na demokratické hodnoty Václava Havla?
Je pravda, že nám tehdy Václav Havel hodně pomohl. Za těch posledních třicet let je zde ale podstatný posun. Skauting nutně vyžaduje přesvědčení, nikoliv víru, ale přesvědčení, že duchovní rovina je součástí reality. Duchovní život je nezbytnou součástí skautingu. Jestli má však podobu až osobní víry, to už je na každém. V našich stanovách se tento princip formuluje jako povinnost hledat a respektovat hodnoty vyšší než materiální. Myslím si, že věrná služba Pravdě a Lásce je docela nosná. Skrze to je možné dospět k přesvědčení, že je za nimi i personální rovina. Každopádně v našich poměrech je velká věc už to, že se děti a mladí lidé z prostředí, které se s duchovním životem naprosto míjí, přeci jen dostanou někam, kde je možnost pokládat takové otázky.
V čem vnímáte, že se navzájem křesťanská a skautská etika mohou doplňovat?
Zakladatel skautingu sir Baden Powell konstatoval, že z jeho hlediska je skauting nejlepším praktickým naplněním křesťanství. Křesťanství poskytuje skautingu důvěru, že Pravda s Láskou jsou opravdu ty největší hodnoty. Skauting zase říká, že tohle nestačí jen vykládat, ale i žít. Může se tedy stát jakousi inspirací pro život v církvích. Pokud chcete k těm skvělým ideálům i vychovávat, tak toho nedocílíte hodinovým sezením v kostele. Musí se sdílet kompetence, které umožňují, aby se lidé spolu dokázali bavit, naslouchat, aby něco vydrželi. Aby věděli, jak se odpouští, aby unesli jinakost druhých. Naplňování křesťanských ideálů vyžaduje rozsáhlý systém výchovy a sebevýchovy. K tomu skauting nabízí nejlepší prostředí.
Základním nástrojem současného programu je Stezka, která nabízí skautům řadu možností, jak na sobě pracovat. Jak konkrétně tato formace mladého člověka a jeho vztahu ke ctnostem probíhá?
Stejně důležité jako ctnosti jsou pro nás s nimi související kompetence, tím jsme vlastně předběhli i české školství. Zabýváme se totiž podmínkami, za kterých vůbec ctnost může být pro dané dítě uskutečnitelná. Řešíme, co děti potřebují získat v rovině znalostí, dovedností i postojů, aby mohly být například pravdomluvné. Říct jim “buďte pravdomluvní” je sice hezké, ale když nemají odvahu, touhu po poznání a další důležité komponenty, nikdy to v praxi nedokážou.
Stezka má šest základních oblastí: oblast dovedností, oblast osobního rozvoje (včetně oblasti duchovní), oblast vztahu já a ty (přátelství), vztahu já a my (rodina), vztahu k přírodě a oblast zodpovědnosti za společnost. Prostřednictvím konkrétních aktivit se má dítě rozvíjet v konkrétních kompetencích. Pokud aktivitu splní, přijde za svým kamarádem, a když mu to potvrdí, jdou spolu následně za vedoucím nebo rodičem, který to definitivně uznává. Někteří starší skauti se báli, že děti budou švindlovat, ale ukázalo se, že když dostanou důvěru, berou to v drtivé většině velmi zodpovědně a vážně.
To, co nejvíce formuje osobnost člověka, jsou vztahy - ať už mezi sebou navzájem nebo s vedoucími. Bezpečné prostředí je naprosto nutná podmínka, aby výchova k něčemu směřovala. Myslím si, že tohle je vlastně to nejcennější na celém skautingu. Nejenomže se vykládá, jaký by měl člověk být, ale poskytuje také prostředí, kde to jde. Pro skauta mladšího věku totiž představuje duchovní život princip „buď správný kamarád“ a „hraj fér“. To je pro ně ta Pravda a Láska v praxi.
Jste spoluautorem knihy Příběhy ke skautskému slibu a zákonu. Jak se tento zákon prakticky odráží do lidských životů?
Jak už bylo řečeno, první praktickou realizací jsou dobré vztahy. Žijeme ve společnosti, která je postavena na výkonu, my dětem ale naopak říkáme: „Je dobré, když ti jde škola, ale daleko důležitější je, jaký jsi kamarád. Jestli se ostatní na tebe mohou spolehnout, jestli umíš naslouchat, ustoupit, odpustit …“ Na to klademe největší důraz. A jelikož je dnes celý veřejný prostor zahlcený spoustou záměrných lží a dezinformací, druhá věc souvisí s primátem pravdy: ať je situace jakákoliv, musíš se snažit skutečnosti přijít na kloub. Důvěřuj, že i když se to na první pohled nezdá, být služebníkem Pravdy se dlouhodobě vyplatí. K tomu, aby byl člověk schopen hájit pravdu i v situaci, kdy je to nepříjemné, potřebuje silné vnitřní přesvědčení a ochotu něco vydržet. V tom je podle mě skauting jedinečný: nejen, že má velké ideály, ale má i metodu, jak toho dosáhnout.
Žijeme v době postfaktické, která je typická svou polarizací a relativizací pravdy. Jakou roli v tomto kontextu hraje výchova mladých lidí k tomu, aby Pravdu naopak hledali a následovali?
Častokrát čtu účastníkům lesních kurzů článek, který napsal Antonín Benjamín Svojsík v roce 1937. Píše v něm, že situace se nelepší, celý svět postupně ochromuje nacionalismus, nenávist a sobectví. Nejzajímavější je, že takhle by se dala popsat skoro každá doba. Skauting vychovává lidi, aby byli schopni plout proti proudu. Sotva která hodnota je dnes více napadána než pravdivost. Narozdíl od tvrzení, že každý má svou pravdu, my hájíme, že každý má svůj názor, který by však měl být co nejpravdivější. Pravda je sama o sobě světlo pro náš rozum.
Skauting poskytuje cestu k tomu, aby byl člověk schopen vzít velké ideály vážně a žít je. To ale nespadne z nebe. Častokrát na kurzech uvádím jednu verzi pohádky o živé a mrtvé vodě: Dobrodruzi vítězně osvobodí zlatovlásku a jedou domů s živou a mrtvou vodou. Princ se však někde zdrží se svými rádci a ti jej zabijí a rozsekají na kusy. Princovi pomocníci na místo přijedou a naleznou rozsekaného prince. Rychle ho polejí živou vodou – a nic! Pak teprve použijí mrtvou vodou, tělo se spojí, jenže už jim nezbývá žádná živá voda na oživení, protože ji vyplýtvali na začátku. To je vlastně model běžné církevní výchovy, při které začnete tím, že dáváte dětem velké ideály. Nejdříve je ale třeba „scelit“ jejich bytost, teprve potom se můžou s pomocí živé vody začít posouvat dál. Právě tak se snaží postupovat skauting.
Psáno pro Křesťanskou Revue
Ptal se: Václav Radoš
Korektura: Sára Kolomazníková
