První lidský pár překročil jediný zákaz, který mu Hospodin dal v zahradě Edenu. Eva se nechala svést hadem, aby okusila plod stromu poznání dobrého a zlého a nabídla jej též Adamovi.
Jaký plod to byl, o to se přeli mnozí z učenců. Rabi Me’ir například tvrdil, že to byla pšenice, rabi Jehuda bar Ila’i hovořil o vinných hroznech, rabi Aba říkal, že to byl etrog, rabi Josej tvrdil, že to byly fíky (midraš Genesis Raba 15:7).
Za tento hřích byli první lidé ze zahrady vyhnáni a stali se smrtelnými. V potu tváře Adam pak dobýval svůj chléb. Kdyby však nebylo tohoto hříchu, těžko si představit rozvoj lidstva. Člověk by byl nesmrtelný, nepracoval by, nejedl maso a chodil stále nahý, protože by neměl pojem o studu.
Trest vyhnání ze zahrady Edenu člověka postavil „rovnýma nohama na zem“. Musel se starat o obživu nejen svou, ale celé své rodiny. Musel být vynalézavý, stále zdokonalovat své schopnosti, aby si svůj pozemský úděl ulehčil. Postupem času už si nemusel celý den shánět obživu, ale zůstal mu i čas na rozvoj intelektuálního a uměleckého potenciálu. Můžeme tedy říci, že trest se člověku nakonec proměnil v požehnání.
V talmudickém traktátu Joma 36b nalezneme rozdělení poklesků lidského chování neboli hříchů do tří druhů. Prvním je CHET, to je hřích, který člověk spáchal omylem, neúmyslně, je to výsledek určité chyby. Druhý hřích nazýváme AVON. Tento hřích byl spáchán úmyslně, s rozmyslem. Třetí druh hříchu se nazývá AVERA. Má za účel rozzlobit či přímo rozlítit Hospodina, je páchán vědomě.
A pak máme mnoho příkladů hříchu v Tóře, třeba první bratrovraždu. když Kain zabil svého bratra Ábela, Všemohoucí se ho ptal: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ (Gn 4,9) Bůh přesně ví, co Kain učinil. Podobně se Hospodin ptal Adama poté, co snědl plod stromu poznání dobrého a zlého a pak si uvědomil, že je nahý a objevil se u něj pocit studu (Gn 3,9–11).
Dalším příkladem je hřích zlatého telete – chet egel ha-zahav, za nějž Hospodin tvrdě trestá ty, kteří jej způsobili, ale nakonec jej díky Mojžíšovým přímluvám a modlitbám svému lidu promíjí. Mojžíš po 80 dnech na hoře Sinaj, desátého dne sedmého měsíce přináší národu synů Izraele druhé desky Desatera (Ex 34,1–10). Tento den vešel do kalendáře jako Jom ha-kipurim – Den smíření.
Hřích?! Cože? Podivně provokativní slovo, jehož významu jsme přestali úplně rozumět
Jiným příkladem hříchu je návrat dvanácti zvědů z kena’anské země zpět k Mojžíšovi na poušť (Nu 13,25–33; 14,1–20). Tradice uvádí, že se tak stalo devátého dne měsíce avu. Deset z nich říkalo o obyvatelích a kena’anských městech nepravdu – dibat ha-arec, takže lid propadl panice a chtěl se vrátit zpět do Egypta, místo aby pokračoval směrem k zaslíbené zemi. Hospodin nakonec promíjí synům Izraele jejich malověrnost (Nu 14,20), národ se však trestu nevyhne. Zvědové 40 dní procházeli kena’anskou zemí, a za každý jejich den v Kena’anu synové Izraele rok putovali Sinajskou pouští, než po 40 letech konečně vešli do země zaslíbené.
Židovský Nový rok – Roš hašana se nazývá též Jom haDin neboli Den soudu, kdy Hospodin začíná soudit nejen svůj vyvolený národ, ale celé lidstvo. V talmudickém traktátu (Roš hašana 16b) se uvádí, že o Roš hašana se před Hospodinem otvírají tři knihy. Jedna pro zcela hříšné, druhá pro zcela spravedlivé a třetí pro prostřední.
Stoprocentní hříšníci jsou do ní zapsáni a o Roš hašana také potvrzeni. Obdobně to je se stoprocentně spravedlivými. Kdežto prostřední jsou zapsáni do knihy, která však na konci Dne smíření zmizí. Mají tudíž poslední šanci k nápravě – deset dní pokání – aseret jemej tšuva, mezi Roš hašana až do závěru Dne smíření.
Mišna, traktát Joma 8:9 uvádí rozdělení hříchů do dvou kategorií: Bejno la’Makom – mezi člověkem a Bohem - a bejno la’chavero – mezi člověkem a jeho bližním.
V prvních pěti přikázáních Desatera (Ex 20,1–17) se uvádí: „Já jsem Hospodin…“, „Nebudeš mít jiného boha…“, „Nezneužiješ jména Hospodina…“, „Pamatuj na den odpočinku…“, „Cti svého otce i matku…“. Toto jsou přikázání, která určují vztah člověka k Bohu. Ten, kdo je porušil, dopustil se hříchu, tedy narušil vztah mezi člověkem a Bohem. Zde doplňme, že přikázání ctít své rodiče má v sobě elementy ze dvou kategorií, neboť v traktátu Kidušin 30b stojí psáno: „Jsou tři společníci při stvoření člověka – Svatý, budiž požehnán, otec a matka.“ Velmi zjednodušeně řečeno – bez milosti Boží a lásky rodičů se nový člověk nenarodí.
Porušení všech přikázání i zákazů, které Hospodin dal nám Židům (např. dodržování šabatu, ostatních svátků, košer stravy), zahlazuje Jom kipur – Den smíření. Samozřejmě, že pro to musí onen hříšník něco udělat. Především je nutné si hřích uvědomit a snažit se o jeho nápravu, ale nesmí zůstat pouze u snahy či předsevzetí. Chozer bi’tšuva – kajícník se jej musí vyvarovat minimálně do Jom kipuru a být pevně rozhodnut se ho vzdát i v následujících týdnech, měsících a letech.
Ideální je, když se vyvaruje hříchu, který minulý rok spáchal, nejpozději v posledním měsíci židovského roku, v měsíci elulu. Ten je přímo stvořen pro chazara bi’tšuva neboli pokání a k znovunalezení cesty k Bohu, z níž kajícník v právě končícím roce sešel. Tak již do Roš hašana – Nového roku bude vstupovat jako člověk, který se napravil. Dokonce byť by napravil jen část svých hříchů, ale svou nápravu myslí upřímně a také tak jedná. Každý kajícník, který své pokání myslí upřímně, může si být jist, že po závěru Jom kipuru – Dne smíření budou tyto jeho hříchy zahlazeny.
Dalších pět přikázání Desatera „Nezavraždíš“, „Nesesmilníš“, „Nepokradeš“ (zde se jedná o krádež lidí za účelem jejich prodání do otroctví), „Nebudeš křivě svědčit…“ a „Nebudeš dychtit po domě…“ se týká mezilidských vztahů. Jom kipur tyto případné hříchy však nezahladí. Hříšník v takovém případě musí, maximálně do začátku Jom kipuru, vzít veškerou iniciativu k nápravě do svých rukou. Musí přijít k člověku, kterému nějak ublížil, vyznat se ze svého hříchu, jehož se vůči němu dopustil, poprosit ho za odpuštění, a především nahradit v plné míře škodu, kterou mu způsobil.
Podobně se lze zachovat, když někdo svému bližnímu ukradl peníze. Hříšník musí poškozenému vrátit ukradenou sumu a ještě mu dát odškodné. Teprve když mi odpustil, mohu prosit Hospodina, aby mi i on odpustil můj hřích, jehož jsem se vůči svému bližnímu dopustil. Podobně se lze zachovat v případě, že jsem v minulém roce na někoho bezdůvodně křičel nebo ho nějakým způsobem urazil. Jinak je to u hříchu pomluvy. Zde mám jedinou možnost, jak svůj hřích napravit. Sezvat všechny nebo většinu lidí, před kterými jsem svého bližního pomlouval, a za své lživé pomluvy se mu veřejně omluvit.
K tomuto tématu se váže jeden příběh: V městečku žil jeden Žid, který celý rok pomlouval své bližní. Před nástupem Dne smíření se v něm hnulo svědomí, přišel k rabínovi a prosil ho, aby mu poradil, jak by mohl tyto pomluvy napravit. Rabín se zamyslel a pak mu řekl, aby vzal peřový polštář, vyšel s ním na střechu nejvyšší budovy a tam jej rozřízl a vytřepal z něj všechno peří. Hříšník se zaradoval, jak lehce se svého hříchu zbaví a vyplnil to, co mu rabín řekl. Pak s radostným výrazem oznamoval rabínovi, že vše, co mu řekl, vykonal.
Jenomže rabín mu řekl: „Dobře, teď jdi a všechno to peří z polštáře seber.“ Hříšník se zhrozil a zakoktal: „Ale rebe, to přece není možné!“ A rabín odvětil: „Vidíš, ten polštář jsou tvá ústa a to peří jsou tvá slova. Ve chvíli, kdy jsi je ze svých úst vypustil, nevíš kam odletěla a komu mohou ublížit, kdo uvěří tvým slovům a předá je dál. Samozřejmě, že svá vyřčená slova nikdy již nemůžeš vzít zpět.“ Hříšný pomlouvač odešel z rabínova domu se sklopenou hlavou a zařekl se, že již nikdy ze svých úst nevypustí jednu jedinou pomluvu.
Jednou z částí pokání každého člověka je Viduj neboli zpověď, vyznání hříchů, což je prvním krok k nápravě. Kniha Leviticus 16,21 uvádí vyznání hříchů během chrámových bohoslužeb o Dni smíření. Proto je také Viduj jedna z hlavních modliteb na Jom kipur. Vyznáním hříchů se zabývá též talmudický traktát Joma 87b. Zde bych rád připomněl jednu ze zásad judaismu – každý člověk je odpovědný za své hříchy přímo Bohu. Rabín, učenec může hříšníku poradit, co by měl udělat pro svou nápravu, avšak prominout hříchy může pouze Hospodin. Úvodní část Viduje na Jom kipur začíná vyznáním hříchů v abecedním pořádku a v množném čísle.
Každý jednotlivec je sice odpovědný za své hříchy, avšak židovský národ je považován za jediný celek, nedělitelný živoucí organismus. Když je jeden ogán nemocný, má to neblahý vliv na celý organismus. Proto také v Talmudu, v traktátu Ševuot 39a se uvádí: „Každý Žid (Jisrael) je odpovědný jeden za druhého.“ Podobně tak i v traktátu Sanhedrin 27b. Proto také po úvodu následující vyznání jednotlivých hříchů „Al chet še’chatanú lefanejchá… – Za hřích, kterým jsme zhřešili před tebou…“ pronášíme každý z nás, byť se vyznáváme třeba i z takových hříchů, kterých jsme se nikdy v životě nedopustili, ale mohl se jich dopustit jiný náš souvěrec kdekoli ve světě. Tato kolektivní zpověď vyjadřuje odpovědnost jednoho za druhého.
Samozřejmě že hříšník by měl za své špatné činy nést odpovědnost, a tudíž i trest. Pokud Všemohoucí rozhodne o potrestání hříšníka, je to nejzažší Boží rozhodnutí, neboť v této fázi hříšník není ochoten se napravit. Hospodin si však nepřeje trestat hříšníka, ale přeje si jeho pokání – chazarat bi’tšuva a nápravu, pro kterou se hříšník vědomě rozhodne. Otázkou však zůstává, kdy máme konat pokání.
V Pirkej avot II:15 (Kapitoly otců II:15) se uvádí: „Rabi Eli’ezer řekl: ‚Čest tvého přítele budiž ti tak drahá jako tvá vlastní, nedej se snadno rozhněvat a čiň pokání den před svou smrtí.‘“ K tomu se říká v midraši Avot de – rabi Natan: „Žáci položili rabimu Eli’ezerovi otázku: ‚Cožpak je člověku známo, kdy zemře, aby mohl činit den před svou smrtí pokání?‘ Odpověděl jim: ‚Právě proto, že mu není znám den smrti, ať činí pokání ještě dnes, možná, že zemře již zítra, a ať ho činí zítra, možná, že zemře pozítří. A tak se bude nacházet stále ve stavu pokání.'
Tato stať se v krátkosti zabývala hříchem, pokáním a nápravou hříchu. Vyvstává tudíž také otázka, zda je možné, aby člověk nehřešil. Odpověď nám dává kniha Kazatel 7,20: „Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil.“ Člověk tedy není dokonalý, ale může se snažit vyvarovat zbytečných hříchů. Návodem k tomu mohou být slova Žalmu 34,13–15:
„Kdo je člověk, který si oblíbil život, jenž miluje dny, v nichž by viděl dobro? Střeží před zlobou svůj jazyk a svá ústa před lživými slovy. Vyhýbá se zlu a koná dobro, vyhledává pokoj a snaží se o něj.“
Autor je rabín, žije v Izraeli.
Autor: Daniel Mayer
Zdroj: Křesťanská Revue
Pane rabíne,
myslím, že jste nepochopil význam “poznání dobrého a zlého“. Vaše vnímání je legračně dětinské. Jakože bůh postavil člověka na nohy…hahaha…a od té doby na nich je, že ano…hahaha….
Podstata tkví podle všeho v symetrickém rozdělování a hlavně hodnocení jevů či chování na dobré a zlé. Jakoby zlo bylo nějak esenciálně rovnocenné dobru jako jeho protipol. A člověk se mohl arbitrárně stavět na tu či onu stranu. Tento způsob myšlení je základní chyba. Nazývá se také esencializace zla. Zatímco dobro je nějakým způsobem založené na hlubokém poznání a subtilním pochopení mnoha jevů, a jejich integrace do skutečného jednání člověka, zlo je pouze nedostatek této struktury pochopení a jakási fragmentace či regres na jednotlivé funkce jednání v člověku.
Zlo nemá vlastní (nějak seriozní) definici jinou než jen jako nedostatek dobra (viz. známý příměr světla a tmy)- a když jej lidé pojmenovávají a dávají mu pojmovou tvář a existenci např. nějakého čerta apod… dávají mu nějakou magickou fenoménovou moc, která ale nic skutečného nepojmenovává… a zároveň to vede k démonizaci jakékoliv bytosti, která s námi nějak nesouhlasí. Je totiž jednoduché někoho odsoudit a zaškatulkovat jako zlo…Nedá to moc práce…Takové myšlení vede od jakéhokoliv skutečného poznání…Rozhodně jíst jablka poznání není nějaká super věc nějakého rebelujícího a vlastně sympatického človíčka, který si za to poctivě nese důsledky, což je rodičovsky správně…hahaha….Smysl je zřejmě mnohem hlubší…Taky nemluvme o trestu, ale spíše o reálných důsledcích takového myšlení….tj. démonizace namísto pochopení. Kdyby si dali jablko ze stromu poznání dobrého, asi by se nic nestalo….
Jako zdroj doporučuju David Bohm.
Pokud chcete lidi poučit, tak proboha nečtěte jen bibli…
V tom nemáte pravdu. Tady jde o víru bez jakéhokoli spochybněni. A hřích co tím skutkem vznikl založil i ten řetězec různých zkoušek kterema teď procházíme. Ano cena poznání je vysoká ale odměna bude sladká. Zlo pojmenovat je nejenom jednoduché ale i bohulibe. Dobro není podstatou ale spravedlnost a správnost. To co je pro jedince dobre nemusí být automatický správným!!!
V Bibli se sousloví “vztah k Bohu” nevyskytuje, proč asi?
Protože Bůh je v nás a jmenuje se JSEM.
Milovati máme Boha svého/svou celým svým a bližní své tak jako sebe, to pro nás jsou ta přikázání a ne pro vztah k Bohu.
V tom případě vzniká dilema které říká že svá košile je blíž než cizí kabát. Tak co s tou sebelaskou když Ježíš byl ukřižovan???
J 3,16 Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.
Mt 9,13 Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti.‘
Hlavní hřích Židů spočívá v jejích snáze o materiální blaho. A slova Ježíše zněly že spíš velbloud projde uchem jehly než boháč bránou ráje!!! O tom se raději mlčí.
“Prodej všechno, co máš”
Otázkou zůstává kdo to koupil ?
No ano,tak to všechno je,ale jen mezi Židy,jen mezi bližními,tzn. Židé
mezi sebou,nikoli vůči jiným lidem,jiným národům nebo křesťanům.Odtud potom pramení dlouhá řada urážlivých citátů v Talmudu a mnoho zla ,které se zatím vždy obrátilo proti Židům.
(Správně bych měl psát s malým ž jako nikoli Židům národem,ale židům vírou,ale jeví se mi slušnější psát velké písmeno)
Dobrá úvaha. Na to existuje narodni moudrost co říká chovejtese k druhým tak jakbyste chtěly aby se ty druzí chovaly i k vám. Proto ve společností kde je jeden rovný a druhý rovnějši je tolik zla a nenávisti. Toť je vše.