Prázdninové zamyšlení nad tradicí a potřebou odpočinku. Bůh je sice všemohoucí, nikoli však neúnavný.
Přivést na svět člověka je pěkná dřina. I pán Bůh si po jeho stvoření musel dát bene. Asi tušil, že na výchovu lidského tvora bude potřebovat více síly, než musel investovat do ostatních živých organismů. Vzhledem k tomu, že v té době měl za sebou velký kus namáhavé práce, lze se domnívat, že vlivem únavy poněkud přecenil své další možnosti. Když uběhnete maraton nebo projdete nějakou těžkou zkouškou, jste unavení, ale zároveň šťastní. Také máte na chvilku pocit, že teď už zvládnete úplně všechno.
Jeden z příkladů vyčerpání a zároveň absolutního pocitu štěstí si připomene 30. července, kdy uplyne 50 let od doby, kdy František Venclovský překonal jako první Čech kanál La Manche. Z vody ho v cíli muselo vytáhnout několik lidí, ale i tak mu zbyly síly na legendární výrok: „Já su tak šťastné“. Dnešní mládež by to nejspíš komentovala slovy: „Boží!“
Když někdo řekne, že se cítil jako pán Bůh, nemusí to být nutně spojeno s nějakým vrcholovým zážitkem. Ke štěstí úplně stačí obhájit diplomovou práci, přesvědčit dívku svých snů k první schůzce nebo přicestovat na krásné místo, připomínající ráj. I ten stvořil Bůh a podle všech dostupných informací, se máme na co těšit.
Jenže pán Bůh není jen vynikající agronom, astronom, inženýr, lékař nebo hudební skladatel (hudba sfér), prostě génius, kterému může konkurovat snad jen Jára Cimrman, který je možná taky věčný a jak tvrdí, nejlepší ve všem.
Pro nás je pán Bůh především Otec. A protože on sám rodiče neměl, nemůžeme se divit některým jeho přehmatům. Dnešní psychologové by to klasifikovali asi jako trauma z dětství nebo nedostatek správného vzoru.
Tak například hned z kraje ten nepřiměřený trest za snědení jablka ze stromu poznání. Vemte si ty následky! Dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. A asi nejen my. Vyvstává otázka, jestli si na sebe Pán Bůh neupletl bič svým unáhleným jednáním. Je to jako když dospělého potomka dostanete z mama hotelu a pak stejně trnete hrůzou, co kde provádí. Dotyčný má od vás sice tolik rad a doporučení, že by to vydalo na další Bibli, ale stejně jako u prvního dílu se dobře míněné rady často míjí účinkem.
Přes svou všemohoucnost je tedy stvořitel nucen bezmocně přihlížet tomu, jak se jeho nejmilejší plácají od ničeho k ničemu a odnikud nikam. Říká se, že nejhorší je právě práce s lidmi. O tom ví své nejen pán Bůh, ale také ku příkladu lékaři, učitelé, policisté a především rodiče.
Pro svého syna jsem něco jako Otec všemohoucí. Já, matka–dospělák, už přece všechno vím, umím, zařídím. A pokud někdy selžu, vmete mi syn do ztrhané tváře protivnou otázku: „Jak to, že to nevíš? Vždyť jsi dospělák! Už ti bylo čtyřicet!“ A když přijde na návštěvu kamarádka s dcerou, rozjíždí se moje šichta naplno. „Teto! Maminko! Ať mi půjčí tu plyšovou opičku, ať je na mě hodná, můžu dostat něco k jídlu, prosím, kde mám bačkůrky, ať přestane pršet, chtěl bych ven, ať prší, mně se líbí vevnitř, jé, toasty, já bych chtěla bez kečupu, já s kečupem, nemůžu najít ty bačkůrky, ať to po mě Ema neháže, já to po něm nehážu, hážu to přece vedle, ona lže, né, já nelžu.“
„Hele, nemůžete se nějak dohodnout? Už jste na to dost velcí! To vás fakt baví se pořád hádat a něco chtít? Prostě si to zkuste vyřídit mezi sebou, nemůžete mít všechno. Pokojík máte pěkný, v něm spoustu hraček, tak si to užívejte a přestaňte si pořád stěžovat a něco požadovat. Už mi z vás jde hlava kolem.“
A teď to přijde. Zemětřesení, povodeň, výbuch sopky. „Teto, ten toast chutná nějak divně.“ „Maminko, pořád nemůžu najít bačkůrky, nevíš, kde jsou?“ „Ten toast chutná divně, protože je v něm místo kečupu hořčice a bačkůrky jsou…dala jsem je…do ledničky.“
V tu chvíli jsem se cítila, jako pán Bůh. Vševědoucí, ale nikoli neúnavná.
Autor: Pavla Hájíčková
Korektura: Sára Kolomazníková