Není zde možné vyjmenovat všechny knihy, které vědec a historik Nového zákona N. T. Wright napsal. Jeho kariéra trvá více než 40 let, během nichž vydal desítky knih – některé velké, jiné malé, jiné akademické a jiné zaměřené na běžného čtenáře – s cílem pomoci pochopit Nový zákon v novém světle skrze historii prvního století.
Jeho nová kniha The New Testament in Its World (Zondervan Academic) je pokusem shrnout tuto desetiletou kariéru do jediného svazku přístupného pro církevníky, studenty prvního ročníku teologie i pro učence. Spolu se svým spoluautorem, Michaelem Birdem, Wright sestavil více než 900 stránek textu, ilustrací, schémat, grafů a časových os. (Jak říká Wright: „Kdyby byla devítisetstránková kniha prózou, možná si řeknete:„ Bože, je to jako plachtit se přes Atlantik. Dostanu se někdy na konec? “)
Výsledná práce – z níž část shrnuje závěry předešlých knih a něco je zbrusu nové – je uspořádána do tří hlavních sekcí: Nový zákon jako historie, teologie a literatura. Wright věří, že je nezbytné porozumět Písmu skrz každou z těchto perspektiv, abychom pochopili jeho historický kontext i to, co to pro dnešní lidi znamená.
Proč chápat Nový zákon jako historické, teologické a literární dílo?
Potřebujete všechny tři perspektivy, abyste se ujistili, že věci správně chápete. Abychom skutečně porozuměli jakémukoli textu – ať už je to T. S. Eliot, William Shakespeare nebo Bible, musíte o jeho původním kontextu mít dostatečné povědomí. Jinak se nevyhnutelně můžete dopustit masivních anachronismů.
Historie zahrnuje zkoumání mysli lidí, kteří myslí jinak než my. Jednou z největších devíz toho být učencem Nového zákona, je to, že toho víme hodně o prvním století. Máme dobrý zdrojový materiál: mince, nápisy, spisy Flavia Josefa a svitky od Mrtvého moře. Čím více se ponoříme do tohoto materiálu, tím více můžeme říci, co pasáže Písma pravděpodobně znamenaly.
Skvělým příkladem je, když v období pozdně středověké církve Martin Luther zpochybnil typický výklad evangelia Marka 1. V Písmu Ježíš říká: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Pokání bylo přeloženo do latiny jako poenitentiam agere, což znamená „dělat pokání“. Lidé tedy tvrdili, že tím co Ježíš myslel pod pojmem pokání, je odříkání pěti zdrávasů. Ale přichází Luther a říká: „Ne, Ježíš zamýšlel změnu srdce.“ Ve skutečnosti, pokud ale rozumíte kontextu prvního století, víte, že Luther měl sice pravdu, ale nešel dost daleko. Pro lidi z prvního století to neznamenalo pouze změnu srdce: Usilovali o změnu politiky, změnu vlády, změnu agendy.
Pochopit Nový zákon skrze literaturu znamená pochopit jeho žánr. Při čtení Ježíšových podobenství, jako je Marnotratný syn, nemá smysl se pídit po tom, kde se nacházela farma a jak se jmenoval otec. O tom ten příběh není. A když čteme Matouše, Marka, Lukáše nebo Jana, je velmi zřejmé, že se nejedná příběh. Ježíš není fiktivní příklad nějakého obecného duchovního principu: Stalo se to a na tom záleží.
Možná to byl triviální příklad, ale je užitečné pochopit, jak se knihy jako ty v Novém zákoně daly dohromady a proč je lidé čtou tak, jak to dělali. Je důležité znát věci, jako je funkce písem ve starověkém světě, zejména v dnešním světě sociálních médií, kde si lidé již nepíšou dopisy. Vyrostl jsem na psaní dopisů. Když jsem byl v internátní škole, psal jsem každý týden dopis domů, jinak bych měl potíže. Ale lidé to už dnes nedělají.
A pak jsou knihy jako Zjevení Jana. Je opravdu důležité vědět, o jaký druh literatury se jedná, protože teologie je zde zjevně tím nejdůležitějším. Většina obsahu se týká Boha, světa, Izraele, Ježíše, církve, Ježíšovy smrti a vzkříšení. Jednotlivé celky v této knize mají svou souvislost; nejsou to jen podivné myšlenky roztroušené volně kolem. Již v prvním století konstruovali ranní křesťané to, co můžeme zpětně nazpět „teologií“ a jejich myšlenky dávají smysl. Je to jejich pokus číst Boží mysl z událostí týkajících se Ježíše.
Církev byla vždy alespoň částečně definována z hlediska toho, čemu věří, což znamená, že vyznání jsou důležitá. Žádná jiná světová náboženství nemají vyznání, ale církev je definována lidmi, kteří věří v tohoto Boha spíše než v ostatní. Teologie je tedy radostným zkoumáním toho, jak lidé řeší velké otázky Boha, světa, Izraele, Ježíše a nás samotných.
Tyto tři oblasti – historie, literatura a teologie – se protínají. Ale každá má také svou vlastní vlastní doménu. Je možné a dokonce žádoucí prozkoumat tyto tři perspektivy odděleně, než je znovu spojíte.
Můžete uvést příklad biblické pasáže, kterou lidé často špatně interpretují?
Fráze „Boží království“ nebo „království nebeské“ v Matoušově evangeliu se často chápe jako jít po smrti do nebe. To ale opravdu není ten správný význam. Nezáleží na tom, z jaké náboženské tradice jste – katolické nebo protestantské, liberální nebo konzervativní – mnoho lidí má tento chybný předpoklad. O tom tato věta není. Je to o tom, že se Bůh stane králem jak na zemi, tak v nebi. Je to o nebi a zemi, které se spojí a ne o lidech, kteří uniknou zemi a jdou do nebe.
Ve 20. století začali lidé předpokládat, že Ježíšovo oznámení o Božím království znamená konec světa. To také není ten význam, ačkoliv je zajímavé sledovat, proč si to lidé mysleli a jaký to mělo dopad na teologii 20. století. Místo toho vidíme v Novém zákoně něco mnohem zajímavějšího a složitějšího: Je to příchod Božího království, které sestupuje z nebe na zem, ale ne tím způsobem, který by kdokoli očekával. Ježíšovo celé veřejné působení říká: „Ne, je to takhle a ne tak“. Není to velká vojenská revoluce a rozhodně to není konec světa. Neučí lidi, jak uniknout tomuto světu a jak jít do nebe, ale jak proměnit tento svět a lidský život v něm.
Jak porozumění historickému kontextu mění to, jak interpretujete tuto pasáž?
No, mohli bychom se podívat třeba na to, co pro Žida z prvního století znamenalo, že se Bůh stane králem. Například, království může být považováno za podstatné jméno, ne za místo. Jde spíše o akt krále a méně o místo, nad nímž vládne král. Pokud mluvíme o království Jiřího I., mohli bychom nakreslit hranice jeho panství, ale je to spíše o druhu pravidel, které uplatňoval, o zákonech, které schválil, o tom, co udělal, a kde vyvíjel tlak.
Když jsem pracoval jako biskup, říkal jsem si: „Jak by vypadal Durham, kdyby ho měl na starosti Bůh?“ Je to trochu děsivá otázka, ale to je to, na co se Ježíš ptá po celou dobu: „Jak by vypadal tento svět, kdyby jej měl na starosti Bůh? Dovol mi to ukázat.” A uzdravuje slepého muže. “Dovol mi ti říct.” A vypráví podobenství o někom, kdo rozsévá osivo.
Ježíš uchopil židovskou představu toho, že chceme, aby Bůh byl králem a řekl: „Ok, Bůh se stal králem, ale nebude to tak, jak si myslíš, že bude.“
Je tu radikální nedorozumění mezi židovskou vírou ve světské království a vírou křesťanů v duchovní, nebeské království. Jinými slovy, je v pořádku zapomenout na svět: Jdeme do nebe. A přestože Ježíš předefinoval chápání království, nebylo to tak, jak si křesťané často myslí. Učí nás usilovat o spravedlnost druhým lidem, truchlícím, pokorným, usilovat o mír a o další prostředky, skrze které se tento svět stane Božím královstvím na zemi.
Je nějaký historický kontext, který by měl každý znát před přečtením Nového zákona?
Nový zákon zahrnuje tři světy: židovský svět, římský svět a řecký svět. Překrývají se po celém Blízkém východě, v neposlední řadě v tom, co obvykle považujeme za Svatou zemi.
Je zřejmé, že Židé jsou lidem s velkou historií a s velkým příběhem: „Bůh, který nás povolal, je Bohem, který stvořil svět a obnoví jej. Nějak se držíme tohoto slibu a možnosti a snažíme se být věrní, protože když k tomu, co zaslíbil dojde, chceme si být jisti, že mu patříme. “
Toto vyprávění je v rozporu s římským vyprávěním, které říká: „Římská republika je nyní říší a Augustus a jeho nástupci jsou Boží synové. Jsou pány věta. “ A hádej co? Říkají to právě ve chvíli, kdy se brzy křesťané chystají říci: „Ježíš je syn Boží a pán světa.“
Takže, bože, máme tu konfrontaci, která se v příštích několika stech letech bude odrážet v mnoha různých režimech. Císařův kult byl nejrychleji rostoucím náboženstvím v Pavlově světě. Když Pavel říká: „Ježíš je Pán,“ znamená to, že císař není. To je vážná věc.
A pak je tu řecký kontext, který je fascinující. Pavel vyrůstal v Tarsu, což bylo jedno z hlavních filozofických center starověkého Blízkého východu. Pavel byl očividně obeznámen se stoiky, epikurejci, platonisty a aristotelisty a úmyslně se je chystá zasáhnout něčím, co je v podstatě židovskou filosofií přetvořenou Ježíšem.
V jedné z prvních kapitol píšete, že „svět raného křesťanství byl kulturou knihomolů“. Co tím myslíte?
Hlavním vnímáním křesťanského hnutí bylo, že to bylo něco jako filosofický klub, protože raní křesťané hovořili o tom, jak svět funguje, a byli velmi etičtí. Ve starověkém světě nebylo náboženství tolik o etice. Bohové by se zajímali jen trochu o to, jak se chováte, ale pokud jste chtěli vědět, jak jednat, šli jste do filosofů. Současně se první křesťané učili navzájem číst. Prováděli společenský experiment, ve kterém žili jako mnohonárodnostní, navenek orientovaná, vzájemně prospěšná fiktivní příbuzná skupina. Nikdo o tom předtím ani nesnil.
Křesťanství považujeme za náboženství, ale ve starověkém světě tomu tak pravděpodobně nebylo. Náboženství měla posvátné budovy, kněze s girlandami, zvířecí oběti, věštce atd. Křesťané nic z toho nedělali. Místo toho měli modlitby a posvátné texty. Samozřejmě měli také eucharistii a křest, ale byla to slova a knihy, které by lidé mohli pojmenovat jako náboženské věci.
Obávám se, že mnoho z raných konvertitů – otroků, chudých lidí a žen – bylo pravděpodobně negramotných. Křesťané je naučili číst, aby mohli číst izraelská písma a později se dostat na palubu evangelia. Takže jednou z hlavních věcí, kterou učitelé rané církve dělali, bylo učit lidi číst.
Raní křesťané byli také v popředu v knihařství. Až do té doby měla většina lidí svitky. Pokud jste římský gentleman v roce 40 n.l a máte soukromou knihovnu, byla by to pravděpodobně sada malých šuplíků, do kterých by se daly zasunout jednotlivé svitky. Ale křesťané chtěli mít Matouše, Marka, Lukáše a Jana dohromady. To by na svitek bylo příliš velké, takže byli mezi těmi, kdo vynalezli kodex, což byl předchůdce moderní knihy. Kodex uchytil jednotlivé svitky k sobě takovým způsobem, který umožňoval mít více materiálu pohromadě. Za tuto technologickou revoluci byli zodpovědní raní křesťané, což považuji za velmi vzrušující.
Proč bylo pro rané křesťany tak důležité, aby lidé společně četli všechna čtyři evangelia?
Myslím, že od samého počátku to byl instinkt, že čtyři evangelia byla čtyřmi Ježíšovými portréty. Je to jako když se někdo skvěle namaluje: Pravděpodobně chcete více než jeden portrét, protože lidské bytosti jsou velmi rozmanité. Matouš, Marek, Lukáš a Jan Ježíše vykreslují velmi rozdílnými způsoby. A přestože nejsou v rozporu, divoce se navzájem doplňují. Společně poskytují komplexní portrét složitého, ale velmi jednoduchého člověka.
Druhou věcí je, že zhruba do poloviny konce druhého století byly knihy psány různými skupinami, jako je například tomu u Tomášova evangelia. Křesťané měli takový silný pocit, že musí vyprávět příběh jasným způsobem, který vyvrcholí Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Jiná evangelia to nedělají.
Jak to změní náš výklad číst evangelia jako drama se začátkem, středem a koncem?
Nový zákon předpokládá svou pozici v mnohem delším dramatu. Každé evangelium evokuje písma Izraele. Marek například začíná citáty z Malachiáše a Izaiáše. Lukáš začíná nádhernou scénou, která mohla vycházet přímo z 1. knihy Samuele, což vedlo k narození Jana Křtitele. Jan začíná odkazem na Genesis: „Na začátku bylo Slovo.“ A Matouš samozřejmě začíná rodokmenem, který běží od Abrahama k Ježíši, v podstatě shrnutím celého hebrejského písma.
U každého z nich existuje pocit, že se jedná o příběh, a pokud čtete příběh Ježíše bez tohoto pozadí, můžete příběh Ježíše uvést do nesprávného schématu. Drama je v tom, že stvořitel Bůh volá Izrael jako prostředek k záchraně světa před jeho katastrofami. A příběh Izraele je shrnut hutně a kvintesenčně v osobě a díle Ježíše.
Nesmíme zapomenout na Izrael. Evangelium říká, že : „Ježíš je vyvrcholením příběhu.“ Všechny věci, o kterých mluví Starý zákon, se naplní, když Bůh pošle Mesiáše Ježíše.
Je zajímavé, že start církve začíná péčí o chudé. V knize Skutků se píše, že mezi ranými křesťany nebyl chudý člověk, protože sdíleli všechny své zdroje. To je přímé odkaz na Deuteronomium, Žalmy a Izaiáše. Jinými slovy: „Hej lidi, Písma se naplňují!“
Poté následuje pocit: „Pomoc, co teď děláme?“ Pocit jít do podivné, nezmapované, nové země. Takto vyprávění funguje: Ježíš jako vyvrcholení shrnuje dlouhý příběh, který započal již o mnoho dříve, a tvoří nový příběh. Tam vždycky původní příběh směřoval, jen to lidé tak docela neviděli.
Co chcete, aby si lidé vzali z vaší knihy?
Myslím, že si někteří křesťané idealizují rané křesťany a představují si: „Ach, měli to snadné. Znali Ježíše, zatímco my jsme tak daleko. “ Ale ve skutečnosti, když se podíváte na ranou církev v jejím historickém kontextu, byly stejně zmatení jako my, dělali věci komplikovaně stejně jako my. Dokonce i samotní učedníci, kteří žili s Ježíšem ve dne i v noci, se stále mýlili.
Myslím, že Nový zákon byl částečně napsán, aby vyprávěl příběh bez příkras, který říká: „Jo, tak to je.“ První křesťané pokračovali v následování Ježíše, i když tomu všemu nerozuměli; to je to, co my musíme udělat. Je zřejmé, že se snažíme lépe porozumět věcem, ale velkou zprávou je, že Bůh nečeká, až pochopíme všechno, než začne skrze nás pracovat.
Bůh není omezen naší nevědomostí. Existují nejrůznější oblasti, na které se nikdo z nás ještě docela nezaměřuje, ale to neznamená, že Bůh ve světě a skrze nás nepracuje. Současně, pokud má být církev co nejvíce autentická a nesmí ztratit kurz, je naléhavé, aby každá generace studovala Nový zákon co nejintenzivněji, aby se ujistila, že zůstává na správném kurzu a vítr ji jen tiše neunášel pryč.
Někdy říkám svým studentům: „Pokud jste inženýr a máte propočty špatně, navrhnete most, lokomotiva přes něj přejede a most se zřítí, lidé zahynou, zažalují vás a jdete do vězení atd. Pokud ale teolog udělá totéž a nikdo si toho celou generaci nevšimne, pak dojde v církvi pravděpodobně k vážnému rozpadu a úbytku a docela pravděpodobně k nějaké katastrofě. Lidé možná ani nezaregistrují kdo byl inženýr, který to udělal špatně. “ Je bezpodmínečně nutné, abychom všichni pracovali na základech a ujistili se, že zabráníme tomu, aby k něčemu takovému nedošlo.
Tento článek byl také publikován v časopise U.S. Catholic z 3/2020 (svazek 85, č. 2, strany 28–31).
Autor: A U.S. Catholic interview
Zdroj: uscatholic.org