Knižní vydavatelství Návrat domů vydává novinku Být blíž, čtení na každý den Hany Pinknerové. Při příležitosti autogramiády knihy, která se bude konat 12. 5. 2023 v 18 hodin v brněnské Zemanově kavárně na Josefské ulici, poskytla spisovatelka rozhovor.
Kdy Vás uchvátilo psaní knih?
Nejspíš v okamžiku, kdy se ukázalo, že je to možné. To znamená, když jsem se naučila číst a psát. Nebo možná v okamžiku, kdy se ukázalo, že je zájem o texty mých rozhlasových příspěvků a že by mohly po roce vysílání vyjít jako kniha. Od té doby uplynulo dvacet let a skoro každý rok mi vyšla aspoň jedna kniha. Pořád mě to uchvacuje.
O čem píšete a proč?
Je to legrační, ale píšu o sobě a o svém životě. Ukázalo se to jako nejbezpečnější, nejméně zpochybnitelné a nejefektivnější. Nikdo nemůže říci, že tak to nebylo, protože píšu o svém prožívání. Začínala jsem psát na mateřské dovolené. Má témata vycházejí vždycky z toho, čím právě žiju. Jednou je to zkoumání životních potěšení, jindy řeším zpomalení životního tempa, manželskou krizi, odchod dětí z domova nebo smrt v rodině. Jak stárnu, témata se proměňují.
Spojuje Vaše knihy nějaké konkrétní téma?
Konkrétním propojením by mohla být vděčnost, radost ze života a milostné Boží vzkazy.
Kolik tedy přesně knih jste napsala?
Moment, to musím spočítat. Celkem dvacet jedna, z toho tři dětské, ale zkreslují to reedice. Kdybych všechny knížky narovnala do řady, vypadalo by to na víc, než to je. Asi polovina jich vyšla nejméně dvakrát u různých vydavatelů, ti je vydali s odlišnými obálkami. Některé tituly mi vyšly i v zahraničí, ve slovenštině, v italštině a v maďarštině. Zatím poslední svazek Potěšení není nikdy dost obsahuje tři mé předchozí tituly obohacené o pár nových fejetonů, to už vůbec nevím, jak počítat. Protože si to přesně nepamatuju, říkám alibisticky, že něco přes dvacet.
Jakou roli ve Vašem psaní hraje Bůh?
Bůh je má základní záštita, inspirace a hnací motor. Někdy i brzda. Před každou knihu se ho ptám, jestli ještě chce, abych psala, jestli už náhodou pro mne nemá jiné pokyny. Ale pořád ještě chce.
Máte v šuplíku nějaké téma na knihu, kterou jste ještě nevydala?
Ne, nemám. Mé šuplíky jsou plné úplně jiných věcí. Žádné nápady si neschovávám. Snažím se vybrat si ke zpracování vždycky ten, co považuju za nejlepší. Ty ostatní zahazuju. Proč se zabývat něčím průměrným? Život přináší stále nové nápady. Teď zrovna s mými dcerami píšeme takovou hezkou malou beletrii o obyvatelích jednoho starého domu. Odehrává se to v adventním období a myslím, že to bude milé.
O čem píšete ve Vaší knižní novince Být blíž a proč jde o čtení na každý den?
Chtěla bych říct, že jsem si to nevymyslela. Já jsem nechtěla psát čtení na každý den, v podstatě ten žánr nemám ráda. Nikdy nevydržím něco pravidelně po kouskách číst. Buď toho přečtu víc nebo nečtu vůbec... Jenže jsem měla takový utkvělý dojem, že mi Bůh naznačuje, že bych měla psát čtení na každý den. Když jsem smlouvala a snášela námitky proti tomu nápadu, vždycky se mi zdálo, že se tak jakoby pousměje a řekne: No ale já myslím, že bys měla.
Chápete, neslyšela jsem žádný tajemný hlas, ale někde uvnitř jsem to takhle vnímala. Drze jsem si kladla podmínky. Chtěla jsem, aby mne Bůh zásobil nápady, aby mi ukázal, jak to myslí a abych nemusela shánět žádného vydavatele. Ach, jak mě překvapil. Tolik jsem se při psaní této knížky naučila. Nesmírně jsme se s Bohem sblížili. Ukázal mi, co pokladů je ve mně uloženo. Netušila jsem, jaké to ještě může být, takhle s Bohem spolupracovat, a to se známe přes třicet let.
Celý ten úkol mi připadal moc velký. Mé normální knížky obsahují tak padesát fejetonů, ale dnů v roce je tři sta šedesát pět a já počítám s rokem přestupným, tak jsem jich napsala tři sta šedesát šest. Rozdělila jsem proto rok na dvanáct témat, každý měsíc se tedy zabývám jedním. V lednu začínám tématem štěstí, protože si přejeme šťastný nový rok. Únor jsem věnovala kázni, protože někteří vyznávají suchý únor. V březnu se zabývám tématem setkání, nevím přesně proč, ale napadlo mě to jednou, když jsem právě končila únor a ukázalo se to jako štěpné.
V dubnu píšu o modlitbě, asi kvůli Velikonocům, ne? Květen musí být o lásce a červen je o důvěře. V červenci mám narozeniny, tak jsem uvažovala o oslavách a dárcích, v srpnu o jídle. K tomuto tématu mě ponoukl jeden kamarád a já jsem si neuměla představit, co všechno se dá o jídle napsat. Září se hodí k úvahám o vzdělávání a učení, říjen je o změně, možná o pokání. Listopad nemůže být o ničem jiném než o smrti a prosinec? To je přece advent. Neplánovala jsem to tak, ale ono to vlastně hezky koresponduje s tématy církevního roku, že? Zdá se, že Bůh měl nadhled.
Co si mají čtenáři z knihy podle Vás odnést?
Záložku? Doufám, že spolu prožijeme rok. Jako bychom si se čtenáři denně zavolali. Chci je povzbudit, potěšit, inspirovat nebo je motivovat k jinému úhlu pohledu na běžné činnosti a jejich život. Já to tak lidem běžně dělám, ale tohle bude ve velkém měřítku.
Jaké pocity zažíváte při vydání Vašich nových knih, teď konkrétně u knihy Být blíž?
Mám vždycky trému. Kdo si přečte mou knihu, má mě přečtenou, jsem dost otevřená. Jenže ono to jinak nemá cenu. Tentokrát se kromě trémy ještě strašně těším na výtvarnou stránku knihy. Myslím, že jsem ještě nikdy neměla žádnou svou knihu tak krásnou. Bohaté ilustrace a krásná grafika jsou vysokou přidanou hodnotou k mým textům. Nemůžu se dočkat, až ji budu držet v ruce.
Co byste knize popřála?
Co přát knize nevím, ale čtenářům přeju, aby se při čtení taky tak setkávali s Bohem, jako já při psaní. Stálo to za to (i když to byla fuška).
Ptal se: Jan Duchoslav
