Capkala jsem temnou ulicí domů. Byl večer, pondělí třetího adventního týdne. Za okny některých bytů blikala světýlka. Na pruzích trávníku při silnici se bělaly zbytky sněhu. Ještě nemrzlo, ale možná už se to chystalo. Pod nohama mi začvachtala břečka. Kopla jsem do šedé hromádky změklého sněhu na kraji chodníku, která ještě držela pohromadě, ale sněhu se už moc nepodobala. Taška mi sklouzla z ramene a malinko jsem zaváhala v chůzi.
Den byl únavný. Knihkupectví před Vánocemi není klidným místem. Miluju ten ruch, kdy zvonek nad dveřmi klinká každou chvíli a ohlašuje nového zákazníka. Ti přicházejí v různé náladě a s různými požadavky. Někteří přesně vědí, co chtějí, jdou si pro konkrétní titul. Jiní nemají ani tušení, co a pro koho potřebují koupit.
Baví mě si s nimi povídat, vyptávat se a zkoušet propojit jejich přání s tím, co mohu nabídnout. Většinou to najdeme, ale někdy taky ne. Některá kritéria výběru knih jsou skutečně zvláštní – třeba tloušťka hřbetu. Kniha nesmí být moc tlustá. Takže najdeme knihu životopisné beletrie od českého autora, zábavné čtení s poučením, avšak hřbet nesmí být moc tlustý! Jiní mi popisují knihu pro vnuka, která má být o něčem technickém, odbornějšího zaměření. Mám pocit, že jde o geniálního gymnazistu a pak se ukáže, že dotyčnému vnukovi jsou tři roky. Baví mě to, ale jsem večer po celém dni už unavená.
V tašce mne tížil ranní nákup nezbytných potravin. Uvědomila jsem si, jaký mám hlad. Copak si dám k večeři? Necítila jsem žádnou sílu k vaření nebo chystání jídla, možná ani chuť na cokoli, co mám jinak ráda. Měla jsem chuť si v duchu zafňukat. „Ach Bože, nemohl bys pro mne něco hezkého osvěžujícího udělat? Nějak mne občerstvit?“ Nadhodila jsem si tašku zase na rameno a v tu chvíli mi přímo doprostřed čela pleskla velká ledová kapka vody.
Stékala mi přes pravé oko a já jsem se překvapeně zastavila. Cože? Tohle je Boží odpověď? Chtělo se mi se rozesmát. No pravda, osvěžující to bylo. Občerstvující také. A směju se. No tak to asi bylo od Boha, protože okamžitě udělal, o co jsem ho žádala. Je to jasné, má mě rád a pořád mi naslouchá. „Tak dík, to bylo překvápko,“ utrousila jsem polohlasem. Dostala jsem chuť na chleba se sádlem a cibulí. To není pracné, to zvládnu.
Autor: Hana Pinknerová
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/kelvin-balingit
taky mám rád chleba se sádlem a cibulí, nedávno jsem se dozvěděl, že je to zdravé ( asi je to tou cibulí ) k tomu hrnek teplého čaje a člověk má potom takový dobrý pocit, že pro sebe udělal něco dobrého.