Všimněte si toho, jak mluvíme o Vánocích. Se slovem Vánoce se tradičně pojí přídavná jména jako šťastné, krásné, veselé, pokojné, radostné, požehnané nebo štědré. Tato slovní spojení používáme zpravidla proto, abychom si řekli, jaké Vánoce bychom jeden druhému přáli. Přejeme si pokojné Vánoce. Zdravíme se slovy Šťastné a veselé. Odkazujeme tak na společně sdílenou představu o tom, jaké by ony sváteční dny měly být. Jak bychom je v ideálním případě měli prožít.
Použitím těchto přídavných jmen ale zároveň sdělujeme, že Vánoce v sobě automaticky tyto kvality neobsahují. Pokud by byly Vánoce vždy šťastné a veselé, stačilo by nám pouze popřát „Vánoce“. Nebylo by nutné specifikovat jejich kvalitu. My to však děláme, protože víme, že Vánoce mohou být i jiné. Kapela Jelen má ve svém repertoáru jednu chytlavou vánoční píseň, v jejímž refrénu se zpívá: „po roce Vánoce přicházejí, hořké a kyselé“. Provokativně si troufli slovo Vánoce obložit jinými přídavnými jmény. Tato slova nepoužijeme, když si říkáme, jaké Vánoce bychom si přáli, ale spíše, když popisujeme realitu toho, jak se nakonec vyvedly. Ke sdílení reálné zkušenosti totiž potřebujeme sadu přídavných jmen rozšířit. Hodila by se nám adjektiva jako stresující, frustrující, nešťastné, uhoněné, prokašlané, osamocené, napjaté nebo rozhádané. Dopředu si přejeme Vánoce šťastné a veselé, přičemž zpětně o nich někdy vyprávíme jako o hořkokyselých. Máme tu tedy dvě sady přídavných jmen spojených s Vánocemi, mezi nimiž je značný rozpor. Je to rozpor, který může vzniknout mezi přáním, touhou a představou na jedné straně a mezi prožitou zkušeností na straně druhé.
Co se v nás děje, když na takovýto rozpor v životě narazíme? Obecně můžeme říci, že reagujeme určitou bolestí. Je to vnitřní psychická bolest, která je v podstatě koktejlem nejrůznějších negativně prožívaných emocí. Součástí tohoto koktejlu může být hněv. Pokud bude u štědrovečerní večeře někdo výrazně narušovat pohodovou atmosféru, rozzlobím se na něj. Vnímám ho totiž jako překážku, která brání tomu, aby byla nálada taková, jaká by podle mě měla být. Koktejl může mít také příchuť smutku s kapkou zklamání. Objevuje se ve chvíli, kdy definitivně pouštíme představu něčeho, na co jsme se těšili, nebo si uvědomíme ztrátu, kterou jsme prožili. Třeba když pod stromečkem není to, po čem jsme toužili. Nenápadnou přísadou bývá i stud. Objeví se ve chvíli, kdy vidím, že jsem druhého svým dárkem nepotěšil, nebo když si uvědomím, že svou neschopností a hříšností své blízké zraňuji. Je to právě rozpor mezi očekáváním a realitou, který je jedním z důvodů, proč jsou Vánoce nejen radostí, ale také potenciálním zdrojem bolesti, stresu a zátěže.
Odvrácená strana
Už řadu let si jako kazatel a psycholog povídám s lidmi. Vedeme dlouhé a intimní rozhovory o životě ve všech jeho polohách. Mluvíme o přáních, bolestech, radostech, úspěších, selháních i frustracích. V listopadu a prosinci se v našich rozhovorech téma Vánoc pravidelně objevuje. Někdy jako nadějná vyhlídka volna, jindy jako letmá zmínka o úspěšném lovu na dárky, ale leckdy se objeví i odvrácená strana. Občas se někdo přizná že nemá Vánoce rád. Když na to přijde řeč, zajímám se o to, co konkrétně na nich nemá rád. V rozhovoru postupně odhalujeme, co je na Vánocích to těžké. Zjistíme pak, že to nejsou celé Vánoce, jen jejich určitá omezená část, která je však tak výrazná, že má sílu zbytek zakalit.
Jinému člověku v předvánočním období začíná v plné síle docházet, jak osamocený se vlastně cítí. Zvykl si, že tráví večery o samotě v průběhu roku, ale o Vánocích na něj samota dolehne s větší intenzitou. Vždyť i on má hluboce zakořeněnou představu, že „na Vánoce by nikdo neměl být sám“. Svátky odhalí bolest i u těch, kteří truchlí po blízkých, o které přišli. Vzpomínají na společné zážitky a rituály. Nebo si představte rodinu, kde se rodiče rozvedli, a s dětmi tráví první Vánoce odděleně. Během roku už se jejich fungování více méně stabilizovalo. Zvykli si na novou realitu. Ale první Vánoce v jiném režimu nemohou nemít příchuť bolesti. Zlobíme se, truchlíme a stydíme se. Vnímavý člověk si právě na Vánoce silněji uvědomuje rozpor mezi realitou a přáním. Je to proto, že jsou v naší kultuře Vánoce ztělesněním rodinných a vztahových ideálů.
Poslouchám jeden předvánoční příběh za druhým a dochází mi, kolik různých představ o tom, jak by věci měly být, máme. „Na Vánoce bychom se měli připravit a měli bychom je prožít ve slavnostní náladě.“ „Všude by mělo být pečlivě uklizeno.“ „Rodina by měla být pohromadě.“ „Neměli bychom se hádat.“ „Nikdo by neměl plakat.“ „Lidé okolo mě, by mi měli svými dárky dát najevo, že mě znají, že jim na mě záleží a že respektují má přání.“ „Měl bych být schopen na Vánoce s každým dobře vycházet.“ A jak by zněly vaše věty? Jaké představy o Vánocích máte vy?
Co tedy vlastně máme od vánočních svátků očekávat? Mám se vzdát svých představ, rezignovat na šťastné a veselé? Mám vyhlásit bojkot Vánoc? Mám zatnout zuby a zorganizovat svět tak, aby odpovídal mým představám? Co ponechat a co mohu svobodně odstranit? Lze se vyhnout vánoční bolesti pramenící z rozporu mezi realitou a ideálem? Pokud ano, jak? Abych mohl poctivě odpovědět na tyto otázky, rozhodl jsem se, že nás zavedu přímo ke zdroji, k místu, které ukrývá smysl Vánoc.
Betlém s krokodýlem
Přestože je současná podoba vánočních svátků v naší kultuře ovlivněna nejrůznějšími alternativními proudy, stále zůstává jejím hlavním zdrojem biblický příběh o narození Ježíše. Pokud se chceme vrátit k původnímu významu Vánoc, čerpáme z těchto prastarých kořenů. Jaké tedy byly první Vánoce? Při pozorném čtení příslušných biblických textů zjistíme, že v sobě také obsahují rozpor mezi tím, jak by se věci měly dít, a jak se reálně odehrávají.
Dítě by se mělo narodit do úplné rodiny sezdanému páru muže a ženy. Ve vánočním vypravování však dítě čeká dívka, které se její snoubenec prý ani nedotkl. Porod by měl probíhat doma za podpory širší rodiny a porodních bab z místní komunity. Ovšem mladá žena nakonec rodí kdesi ve stáji na okraji úplně cizího městečka. Všichni by měli vědět, že na svět přichází nový král. Dozví se to ale jen zahraniční mudrci a sprostá spodina města – pastýři. Období šestinedělí by mělo být klidné, namísto toho dochází ve městě k masakru kojenců a batolat a z rodiny se stávají běženci hledající azyl v Egyptě. Je to jinak, než by to mělo být. Pregnantně to vyjadřuje Jan v prologu svého evangelia, když o Ježíši říká: „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,11) Jaké zklamání. Jaký rozpor. Sečteno podtrženo, všechno je špatně. Narození Ježíše se děje v kontextu života, který není takový, jaký by měl podle našich představ být. Rodí se do světa, který není v pořádku. Přichází do temnoty, chaosu, zmatku, stresu, hříchu a zklamání. Kdyby se narodil dnes, bylo by to v nějakém squatu mezi narkomany, pod mostem v papírové krabici, ve slumech na okraji velkoměsta nebo v uprchlickém táboře. Opět by se objevil v místě, které by ze všech nejvíc křičelo, že je tu všechno špatně.
Před lety jsme s dětmi postavili betlém z lega. Veřejně jsme ho vystavili během vánoční slavnosti. V průběhu bohoslužby jsem se na něj pozorně podíval a přemohl mě záchvat smíchu. Vedle spořádaných oveček, oslíků a velbloudů někdo přímo před jesličky položil figurku krokodýla. Měl otevřenou tlamu a vypadalo to, jako by se snažil malého mesiáše spolknout. Bylo to úžasné. Nebyl jsem pohoršen, že malý nejmenovaný rebel pokazil idylickou scénu betlémské stáje. Naopak, umístěním krokodýla posunul romanticko-kýčovitý výjev blíže jeho původnímu významu. Ježíš se narodil do divokého světa, který se ho od začátku snažil sežrat.
Jaká přídavná jména bychom tedy potřebovali k popisu prvních Vánoc? Určitě by tam neměla chybět slova jako stresující, vyčerpávající, bolestivé, kruté, krvavé a traumatizující. První Vánoce byly tvrdé, ale taky nadějné. Narodil se právě proto, aby novým způsobem nastartoval proces, v němž se nebe znovu prolne se zemí. Představa dokonalého Božího království se stane žitou a zakoušenou realitou. Boží pokoj se opravdu rozšíří mezi lidi. Propastný a bolestný rozpor mezi přáním a realitou bude překonán. To není realita, ale naděje Vánoc.
Vánoce a duševní zdraví
Dnes je populární mluvit a psát o duševním zdraví a wellbeingu. Žijeme v kultuře, která nás podporuje v tom, abychom stále zvyšovali očekávání, která od života máme. Nechceme jen přežívat. Chceme žít v určité kvalitě, být šťastní a spokojení. Nestačí nám obklopit se pěknými věcmi. Chceme navíc žít smysluplný a naplněný život. Proto mě nepřekvapilo, když jsem jako zadání pro napsání tohoto článku dostal otázky: Jak pečovat o své duševní zdraví v období Vánoc? Jak se z Vánoc nehroutit? Jak z nich pro sebe a své blízké vytěžit maximum? Ačkoli jsem začal trochu ze široka, nyní se dostáváme k samotným odpovědím. Jak konkrétně nám teologie Ježíšova příchodu může pomoci co nejlépe prožít sváteční období, do kterého teď vstupujeme?
Odpověď vydestilovaná z podstaty vánočního příběhu zní následovně: Můj život nemusí být dokonalý, abych se v něm mohl potkat s Ježíšem. Pravým Vánocům nevadí, když nejsou všechny věci dokončené. Ježíš se objevuje i tam, nebo dokonce možná právě tam, kde je nepořádek, kde nejsou úplné rodiny, kde je nedostatek, kde mezi námi leží nevyřčená tajemství, kde je bolest ze ztráty, truchlení a neporozumění a kde člověk i na Štědrý den zůstává osamocen. Naše bolest není a nemůže být negací Ježíšovy blízkosti. Vědomí Ježíšovy přítomnosti v naší nejtemnější situaci má navíc potenciál alespoň částečně proměny. Část bolesti, kterou zažíváme, totiž pramení z toho, že si vyčítáme, že to není tak dokonalé, jak bychom to chtěli. Tuto představuj jenom posiluje pohled na idylický betlém s vyrovnanými ovečkami, usměvavými pastýři, štědrými mudrci a čistou rodinkou. Do takového prostředí nepatříme. Jakmile si ale před oči postavíme betlém s agresivním krokodýlem, blížící se armádou a krví postříkanou smradlavou stájí, možná budeme mít větší naději, že se Ježíš může objevit i v našem nepořádku. Ježíš vstupuje do reality nedokonalého světa proto, aby ho proměnil. Přijímá věci takové, jaké jsou, aby v konečném důsledku nemusely zůstat takovými, jaké jsou. V jádru našich Vánoc jsou tak přítomny dva pohyby. Přijetí toho, jak věci jsou, a zároveň nadějné očekávání jejich možné proměny.
Základem zdravě prožitých Vánoc je vědomí toho, že je v pořádku nebýt tak úplně v pořádku, protože právě do středu mého nepořádku se rodí Ježíš. Tato víra má praktický dopad na to, jak budu o Vánocích mluvit sám k sobě, ale i s druhými lidmi. Součástí mého svátečního slovníku se stávají věty jako: „Je mi z toho smutno.“ „Chybí mi ten a ten člověk.““ „Rozčiluje mě řeč o politice.“ „Je tu dusno, jdu se nadechnout čerstvého vzduchu.“ „Stydím se za to, co jsem ti řekl. Mrzí mě to.“ „Přál bych si, abychom si mohli dovolit víc, ale nemáme na to.“ „Omlouvám se.“ „Bolí mě, že tu nejsme všichni.“ Takovéto a jim podobné věty ukazují, že jsem přijal realitu Vánoc tak, jak je, a dávám prostor Ježíši, aby do ní vstoupil a postupně ji proměnil.
Nebýt otrokem Vánoc
Jak Ježíš proměňuje naši realitu? Dovolím si pro tyto účely parafrázovat jeden z Ježíšových výroků. Vánoce jsou tu pro člověka, a ne člověk pro Vánoce. Tento bonmot v originálním znění Ježíš použije v konfrontaci se svými oponenty, kteří podle jeho mínění posunuli význam svátečního dne do absurdních poloh (Marek 2,27). Udělali z něj ohromnou zátěž pro sebe i své okolí. Byl to den plný přesných pravidel, zvyků, mělbychů a musů. Lidé se navzájem kontrolovali, jak ho kdo slaví a co všechno dodržuje. Ti, kdo se snažili udělat všechno správně, to dělali s pečlivou úzkostí. Možná někoho z nich napadla i heretická myšlenka, že by si po dni odpočinku potřebovali ještě chvíli odpočinout. Ježíši to přišlo úplně mimo. Tolik hněvu, stresu, nevraživosti a úzkosti doprovázející snahu co nejlépe oslavit sváteční den je samo o sobě symptomem něčeho prohnilého. Jeho zápas o osvobození svátku opakovaně vytvářel napětí. Rozbíjel lidské představy o tom, jak by měly věci být, aby měli lidé svobodu dotknout se pravé podstaty svátku.
Pokud pro nás budou Vánoce plné diktátu toho, co bychom měli, co musíme, co se od nás očekává, v čem nás budou druzí kontrolovat a hodnotit, tak se stáváme otroky Vánoc. Pokud snaha užít si svátky vyvolává nepřiměřené množství konfliktů, úzkosti a je doprovázena porovnáváním se, potom je něco špatně. Ježíšova věta je v tomto ohledu velmi osvobozující. Boří naše představy. Vánoce tu mají být pro vás, a ne vy pro Vánoce. Jestli jsou tu Vánoce pro nás, tak před tebe i mě pokládají otázky: Co pro tebe můžeme udělat? Co by sis přál? Co chceš pro sebe, pro své děti, pro svého partnera, pro své rodiče, prarodiče a blízké? Jak to chcete? Pokud necháme Vánoce, aby nám tyto otázky položily, a poctivě na ně odpovíme, tak se postupně v našem slovníku v závěru adventu objeví věty jako: „Letos bych to chtěl nějak jinak.“ „Já bych si přál, aby...“ „Pojďme se domluvit, jak to uděláme na Vánoce.“ „Co byste si kdo přáli?“ „Co by vám udělalo radost?“ „Co máte na Vánocích rádi a co ne?“ „Chceš opravdu jít na tuto návštěvu, nebo ne?“
Uvědomuji si, že takovéto věty zní možná jednoduše, ale pokud je zkusíte aplikovat brzy zjistíte, že úplně jednoduché nejsou. Pokud nejsme v rodině a mezi přáteli zvyklí otevřeně komunikovat o svých přáních, bude takovýto rozhovor něčím hodně nezvyklým. Potřeba zvýšené komunikace ohledně blížících se svátků je nutná i kvůli kultuře nekonečných možností, ve které žijeme. Existuje nepřeberné množství ryb, a ne jen kapr. Existuje nekonečné množství filmů, na které se můžeme dívat, ne jen ČT1 a NOVA. Více možností znamená více komunikace a složitější rozhodování. Něco jako tradiční Vánoce, ať už to znamená cokoliv, ve většině domácností nenajdete. Jsou rodiny, které se domluvily, že si dávat dárky nebudou, a jiné zase pečlivě komunikují ohledně toho, co by si kdo přál. Množství možností a svoboda voleb s sebou nesou nárok na to, abychom věděli, co chceme, uměli si vybrat a byli schopni to sdělit a najít konsensus. Bez těchto schopností se v současném světě neobejdeme. Ovšem pamatujte si, děláme to proto, že Vánoce jsou tu pro nás, a ne my pro ně. Právě díky Ježíšově přístupu jsme v nich svobodní. Mohou být maximalistické i minimalistické, konzumní i alternativní, záleží na tom, jak se dohodneme.
Vděčnost za to, co mám
Evangelista Jan Ježíšovo narození nepopisuje formou příběhu, ale pomocí obrazové poezie s filosofickými prvky. Ježíš je světlem, které vstoupilo do temnoty, aby ji postupně prozářilo. I tento obraz se může propsat do naší žité zkušenosti. Ježíše nacházíme tam, kde uprostřed temnoty potkáme něco, co je dobré. Chytíme se toho a zaměříme se na to. Je to světlý bod uprostřed temnoty, který prozáří naše nitro. Je radostí, nadějí a příslibem budoucnosti. Konkrétně to může vypadat následovně: Dostanu osm dárků, které nechci. Je mi z nich jasné, že mi druzí lidé nerozumí a pořádně mě neznají. Vedle nich najdu jeden dárek, který mi udělá radost. To je světlo, které vstupuje do mého světa. Budu se z něj vděčně radovat, nebo ho zavrhnu a budu dál hořce mžourat do temnoty prázdných balicích papírů?
Nebo si představte rodinné setkání. Nerozumíte si s většinou lidí, kteří tam jsou, nebyli jste si v uplynulém roce blízko a je těžké předstírat, že je vše v pohodě. Necháte se pohltit temnotou, nebo budete s nadějí hledat ve vzájemném kontaktu něco dobrého? Možná najdete spojence, se kterým na sebe občas pomrknete. Možná využijete příležitost a v kuchyni s někým prohodíte pár osobnějších vět. Možná si uvědomíte, že vztahy nejsou dokonalé, ale vy sám se chováte o pár procent lépe než loni. Všímejte si i malých změn. Malého světla. Temnota upoutává naši pozornost, protože je nebezpečná a vyvolává strach. A vždy okolo nás nějaká bude. Vedle ní však přichází do světa světlo. Už teď. Dovedete ho taky vnímat? Jste svobodní se radovat se z toho dobrého a nadějného, co do tvého života přichází? Za co jste vděčni?