Pro spoustu lidí představuje církev bezpečný přístav, kam se lze uchýlit před strastmi, které je provází životem. Bohužel ani církvi se nevyhýbají skandály a nevhodné jednání jejích představitelů. Tento díl podcastu Bez filtru se zabývá velmi ožehavým tématem posledních let – zneužívání autorit, včetně toho sexuálního. Společně se podíváme i na to, jak se tyto závažné činy řeší.
Hlavní postavou celého dílu je Karel, který se stal nejen v církvi, ale i v práci obětí manipulace. Během svého života si všiml, že lidé s tímto závadným chováním mají hodně společných rysů. Stejně tak věděl, že před těmito toxickými lidmi musí být pořád na pozoru. „Ten moment, kdy jsem si uvědomil, že to je manipulace a že to je špatně, přišel později, až možná v nějakých dvaceti pěti letech, kdy jsem taky nějakou dobu žil v zahraničí. Najednou jsem si uvědomil, že ne všechno, co prožívám a jak se na věci dívám, je univerzálně platné. Je to podmíněno místem, rodinou, výchovou, společností.“
Díky pobytu v zahraničí si Karel uvědomil, že chování, které je běžné v postkomunistické společnosti, je naopak nepřípustné v západním světě. Církevní prostředí se oproti tomu sekulárnímu liší v tom, že je zde výrazný apel na svědomí. Katolíci by se měli chovat správně a hledat chyby u sebe, což zhoršuje pocit sounáležitosti v rámci komunity. Sám Karel v tom spatřuje problém, neboť mu například není příjemné sdělovat důvěrné informace knězi, kterého nezná. Ačkoliv nikdy nezažil zneužití zpovědního tajemství, paralela s dosavadními zkušenostmi je pro něj velmi silná.
Ačkoliv má Karel štěstí na rodinu, přátele a terapeuty, nejvíce mu pomohlo uvědomění, že špatné je samotné prostředí, nikoliv on sám. Některým může vyvstat na mysli otázka – proč upozorňovat na to špatné, když dobrého je víc? Na tuto otázku lze však odpovědět jinou otázkou – pokud problémy přehlížíme, nezaděláváme si na mnohem větší komplikace?
Kněz a premonstrát Marek Drábek se domnívá, že je třeba jasně pojmenovat, co se stalo, a k činům se postavit čelem, neboť oběti se stále zdráhají o svých zkušenostech mluvit. „V naší kultuře je přítomna slepota ke zradě, konformita, ke které jsme nějakým způsobem tlačeni.“ Martina Vintrová, soudkyně diecézního soudu, k tomu dodává, že je přítomna tendence od těžkých témat utíkat, zlehčovat je nebo popírat. Díky této neaktivitě roste frustrace přeživších, když se jim nedostává pomoci. Domnívá se, že je třeba zapojit všechny, aby došlo ke změně chápání celé problematiky.
Může to vypadat, že se až přehnaně stavíme na stranu utlačovaných. Je tomu ale opravdu tak? Podle Marka Drábka hraje největší roli úleva, tedy skutečnost, že se oběti věří. Pokud totiž bude převažovat opačný postup, který často obsahuje fráze o odpuštění, utrpení Ježíše nebo o tom, že vše se promění v dobré, mohou tato klišé přeživšímu dát znamení, že jeho problém není vážný, což jej může ještě více zranit. Podle Drábka je potřeba, aby lidé, jež s oběťmi jednají, byli speciálně vyškoleni.
Martina Vintrová má navíc za to, že obětem by měla být poskytnuta komplexní pomoc – psychologická i existenční. Sám Karel se snažil dovolat pomoci u církevních představitelů, bohužel neúspěšně. Osoba, která Karlovi ubližovala, pořád zastává svoji funkci a může ubližovat dalším lidem. Se skandály se veřejnost setkávala i například v silně katolickém Polsku. Na povrch tam prostřednictvím svědectví vyplynuly způsoby, jakým se k přeživším přistupovalo.
Je to v Česku jiné? Přehlížíme oběti, nebo je naopak zapojujeme do řešení? Marek Drábek se setkal s oběma možnostmi. Podle něj je v případě nastalé situace obětí ne jednotlivec, nýbrž celá farnost. Problém vidí i v samotném církevním právu, které není novelizované tak, aby adekvátně řešilo tyto situace. Martina Vintrová se domnívá, že je třeba otázku položit obráceně, tedy zda všechny oběti tyto závadné činy nahlásily. Chápe, že se oběti cítí jako nepřátelé církve, nicméně problém zde představují pachatelé.
Proč vlastně máme potřebu chránit církev před špatnou pověstí? Martina Vintrová si myslí, že každý chce patřit do společenství, které vede k dobru, a tím je právě církev. Druhá její domněnka zahrnuje klerikalismus, kdy se určitá skupina v církvi začne považovat za důležitější, což ale nevnímá jako biblické. Podobný názor zastává i Marek Drábek, podle nějž významnou roli hrají strachy – z nejistoty, neznáma apod.
„Těch strachů je hodně, u některých lidí to může být strach otevřít své vlastní zranění, které si každý vyřeší jinak,“ vysvětluje. Zbavit se strachu je přitom klíčové. Martina Vintrová vidí jako hlavní pilíř komunikaci. „Neměli bychom se bát o tom mluvit, protože komunikace je to, co pomáhá obětem.“ Mluvení je hojivé a pomáhá jak v církvi, tak i v zájmových kroužcích nebo rodinách.
Karel je toho názoru, že je potřeba, aby nám někdo nastavil zrcadlo. S manipulací se setká každý a každý se jí i dopouští. Je však rozdíl v tom, jak často, s jakým účelem a zdali jde o vědomé počínání. Zároveň dodává, že je třeba hájit důstojnost člověka, nikoliv církev jako celek.
Zpracovala: Kristýna Kohoutová
Naprosto souhlasím. Manipulace je zneužívání duše druhého. Chce to příklad, a tento se týká většiny. Pokud je Vám opakováno, že vaše svědomí není vaše svědomí, ale musí se zformovat podle církevního učení, čímž se nemyslí Krédo a hodnoty Evangelia, ale některé církevní dokumenty, jste zadupáni do země. Např. encyklika jednoho papeže Humanae vitae (která způsobila mnohé odchody z církve) a Teologie těla manipulují – manželé nesmějí použít jinou neabortivní antikoncepci než je PPR a to i v případech těžké nemoci nebo postižení v rodině, jinak hřeší, jsou v pasti. Nemluví se o tom, že většina lidí ji nepoužívá, ale lidé s citlivým svědomím to odnesou na psychice i vztazích v rodině. Zodpovědnost za počet dětí, jejich a svůj zdravotní stav a atmosféru v rodině mají oni, ale církev diktuje. S postiženými dětmi nepomáhá (v našem kraji nezakládá stacionáře, terapeutické dílny pro mentálně hendikepované a autisty, žádný kněz, který poučuje o PPR i rodiče s postiženými dětmi, tyto děti fakticky ani nepohlídá). To, že jiné neabortivní metody jsou nazývány hříchem a dokonce se tvrdí, že používání jiné neabortivní antikoncepce než je PPR je cesta k sobectví a potratům je lež a psychické vydírání a lež.
O těchto věcech by měli mladí lidé vědět, než uzavřou katolický církevní sňatek. Později jsou ve stejné pasti jako jejich předchůdci.