Dovolíme Bohu, aby se dotkl našich osobních bolestí? A když to zabolí, vzdáme to, nebo vydržíme? Nenechejme svou bolest jen tak být. Sama nepřejde, potřebuje uzdravit. Na těle, na duši, ve společenství. Nejlepší lékař naše bolesti a neduhy zná a čeká, až mu je přineseme.
Když mi bylo patnáct let, chtěl jsem mít velké svaly jako všichni pořádní chlapi. Ale nechtělo se mi moc cvičit, tak jsem si řekl, že si obstarám svaly aspoň na pažích, protože ty jsou vidět. Aniž bych něco o posilování věděl, začal jsem cvičit kliky. Hodně kliků a jen kliky. Samotného mě překvapilo, jak rychle se dá dělat pokroky. Po prvních upocených a ufuněných deseti jsem za pár týdnů dělal i šedesát v kuse, a to několikrát denně. Brzy jsem ale pocítil, že mě to nějak bolí zepředu na rameni a mezi lopatkami. Nedbal jsem na to, protože představa velkých svalů a síly v nich skryté byla důležitější.
Skočím o 25 let vpřed. Letos je mi čtyřicet a už jsem tento rok dvakrát skončil na pohotovosti s obrovskými bolestmi hlavy a šíje. Po čase jsem se dostal na stůl k fyzioterapeutovi, který na mě kouknul a říká: „No, pane Samiec, vy jste slušně pozkracovaný.” Vysvětlil mi, že se na mně podepsalo sedavé zaměstnání, hraní na kytaru, přílišná výška, ale také jednostranné cvičení právě oněch kliků. A já si o sobě myslel, že jsem zdatný a zdravý sportovec …
A pak se do mě ten fyzioterapeut pustil rukama. Věděl přesně, kam sáhnout, a vždycky se zeptal: „Bolí vás toto?” Ani jsem toho nemusel moc říkat, protože odpověď přišla okamžitě v podobě skučení, syčení a vzdechů. A jak jsem tam tak ležel na jeho stole a nechal ho se mnou pracovat, strašně moc jsem si toho o sobě uvědomil.
Za prvé, že je to se mnou horší, než jsem si myslel. Bolest hlavy byla jen špičkou ledovce. Když jsme začali hledat její příčiny, zjistili jsme, že problém je mnohem hlouběji a že je to spíše řetěz problémů počínající už v prostém držení těla a páteře. Takže se musím v podstatě znovu naučit ne dělat stojku nebo hvězdu, ale správně stát vzpřímeně na nohou a chodit.
Za druhé to, že dokud toto nezvládnu správně, nemohu dělat žádné náročnější cviky a pohyby. Nemohu posilovat nebo cvičit kliky, protože bych se zase hned dostal tam, kde už jsem byl. Když jsem se mého fyzioterapeuta zeptal, zda bych tomu pomohl, kdybych začal nějak posilovat svaly, zasmál se a řekl: „V žádném případě! Nyní nějaký čas budete dělat jen tyto jednoduché cviky na správné držení těla.“
A za třetí jsem si uvědomil, že potřebuji odborníka, aby mi pomohl. Když na vás sáhne odborník, zabolí to – hodně zabolí. Ale bolest je signálem, že je něco špatně, a příčina se vždycky musí odstranit. A naštěstí odborník ví, jak na to. A tak jsem tam ležel a nechal ho se mnou provádět všechny ty sice jednoduché, ale bolestivé cviky a pohyby.
Najednou jsem uviděl i duchovní paralely o mně, o našem sboru, o naší církvi. Tady vám je předkládám, i když tuším, že se vám líbit nebudou.
Za prvé, je to s námi horší, než se zdá. Nepřipadá vám někdy, že náš život víry je trochu omezený? Mně ano. Některé svaly dlouhá léta používáme jen k některým konkrétním pohybům, na které jsme zvyklí. Když pak zkusíme jiné aktivity, které vidíme třeba v jiných společenstvích, třebaže jsou biblické, bolí to a nejde nám to. Nezdá se vám divné, jak často nám chybí zápal pro službu, modlitba je pro mnohé přítěží, nikoliv radost ným společenstvím s Bohem, že se u nás projevuje jen omezené množství duchovních darů a že naše církev a sbory nerostou?
Z duchovních obdarování intenzivně využíváme snad jen modlitbu, službu, vyučování, občas sdílení evangelia či dar vedení. A přitom Bible říká, že Boží děti se budou projevovat i dalšími dary Ducha jako jsou modlitby v jazycích, prorokování, uzdravování. Víme, že v jiných sborech okolo nás je to běžná praxe, a tak se někdy tajně za to modlíme a třeba je i ve víře zkoušíme používat… A nejde nám to. Co s tím? Necháme to tak?
Za druhé. Nemůžeme čekat zlepšení, dokud budeme pořád dělat jen to samé. My jsme totiž za ty roky zdeformováni a potřebujeme uzdravit. Naše duchovní svaly jsou zkrácené jako ty moje prstní, trapézové a krční. Souhlasíte? Zdravé tělo potřebuje rovnoměrné využívání všech svalových skupin. Definice šílenství připisována Albertu Einsteinovi říká, že šílenstvím je dělat stále stejné věci a očekávat od nich jiné výsledky. V církvi, kde mnohé aktivity děláme už desítky let stejně, nám toto opravdu hrozí. Nemám na mysli hříšné skutky, ale právě ty dobré věci, které děláme už řadu let stejně a ony už třeba nepřinášejí ovoce jako dříve. Anebo je přinášejí stále méně, i když se modlíme o opak.
A za třetí. Naše uzdravení je potřebné a je i možné. Ale bude bolet, hodně bolet. To platí pro uzdravení tělesné i duchovní. Bez uzdravení svoje omezení nikdy nepřekonáme a nikdy se neposuneme dál, neporosteme. Chceme růst a uzdravovat se ze svých neduhů a omezení? Amen, jistě souhlasíte, že chceme. Pak to ale bude bolet. A bude nás to stát hodně sil a na nějaký čas asi budeme muset přestat dělat to, co nás zdeformovalo, i kdyby to byla nějaká bohulibá služba. A to proto, abychom pak mohli začít pracovat znovu zdravě a lépe. Necháme Boha, aby se dotkl toho, co nás bolí v našem nitru, v rodině, ve sboru, v církvi?
Dovolíme Bohu, aby se dotkl našich osobních bolestí? A když to zabolí, necukneme a nevzdáme to? Nenechejme svou bolest jen tak být. Sama nepřejde, potřebuje uzdravit. Na těle, na duši, ve společenství. Nejlepší lékař naše bolesti a neduhy zná a čeká, až mu je přineseme. A fakt mě překvapil, že k tomuto zjištění, které jsem vám tady právě vypsal, si použil člověka mně cizího a nejspíše i „nevěřícího“. Nepochybuji, že může kdykoliv použít kohokoliv a jakoukoliv situaci k tomu, aby k nám promluvil. Tak třeba použije i tento text.
Autor: Tomáš Samiec
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
Foto: Bruno Nascimento
