Průzkumy často ukazují a upozorňují na slabou připravenost dětí z dětských domovů na reálný život. I když to jistě neplatí absolutně, ukazuje se, že se nejedná jen o pouhý předsudek. Důsledkem je pak selhávání v integraci do společnosti a také častý pád na společenské dno po odchodu z ústavní výchovy.
Když za vámi zaklapne brána dětského domova, který se má stát na mnoho let místem vaší takzvané rodiny, honí se vám hlavou plno rozporuplných myšlenek. Jako dítě přicházíte do prostředí, které je samostatným světem v již tak komplikovaném světě. V té chvíli vás úplně nezajímají státní prohlášení či garance o plnohodnotném nahrazení rodinného prostředí.
Když za vámi zaklapne brána dětského domova a vy stojíte před budovou, která má být na mnoho let místem vaší takzvané rodiny, honí se vám hlavou rozporuplných myšlenek. Jako dítě přicházíte do prostředí, které je samostatným světem v již tak komplikovaném světě. V té chvíli vás úplně nezajímají státní prohlášení či garance o plnohodnotném nahrazení rodinného prostředí. Ty se i přes nepopiratelnou snahu stávají pouze jakýmisi klišé ve vaší příliš hlučné samotě.
I přes deklarovanou nejlepší péči se nejedná o dobrovolný pobyt v tom nejlepším místě na zemi. Každý obyvatel takového zařízení si v sobě nese určité trauma ze skutečnosti, která se pokazila nebo vychýlila od určitého společenského standardu. Ať už to byla závislost, nemoc, nedostatečné sociální zázemí u biologického rodiče, navždy zůstávají otcem nebo matkou.
Je to ona nekonečná diskuze, zda má dítě vyrůstat ve špatné rodině, nebo v dobrém dětském domově. Odpověď nebude nikdy zcela jednoznačná, jako není jednoduchý osud jednoho každého, takto ovlivněného jedince. Přirozené sourozenecké vazby nahrazují kamarádi ve skupině s omezeným soukromím, rodičovské pouto lásky, blízkosti a bezpečí vztah s vychovateli, kteří i přes veškerou snahu netvoří vlastní domov, ale chodí tam do práce.
K rodinnému poutu patří i rodinné tradice, rituály, budování a upevňování vazeb, pocity bezpečí a jistoty, které jsou následně v samostatném životě dítěte pevným vodítkem a kormidlem v cestě životem. K těmto hodnotám a skutečnostem se ústavní výchova může přiblížit jen vzdáleně jako ten pouhý stín skutečnosti.
Průzkumy často ukazují a upozorňují na slabou připravenost dětí z dětských domovů na reálný život. A i když to jistě neplatí absolutně, ukazuje se, že se nejedná jen o pouhý předsudek. Jedná se o tři základní oblasti nedostatků. Ta první je, žel, systémová, další jsou omezené možnosti vzdělávání a nedostatek informací, zvláště s ohledem na finanční gramotnost a utváření vztahů. Důsledky jsou selhávání v integraci do společnosti a častý pád na společenské dno po odchodu z ústavní výchovy.
Ohledně vzdělání se ukazuje, že více než polovina dětí před odchodem plánuje studovat dále, reálně tato potřeba po odchodu již často není pociťována. Po odchodu studuje pouze jedno dítě z deseti – a to je alarmující skutečnost. Dětem často chybí informace o tom, co všechno je třeba po opuštění instituce zařídit a o co všechno se starat.
Zápasí navíc s velmi nízkou finanční gramotností, která jim v reálném světě komplikuje situaci. Také příliš úzká vazba na vychovatele se stává paradoxně slabým místem, protože mladí lidé se domnívají, že se dále budou moci na ně obracet v boji s nástrahami reálného života, což většinou vůbec není možné.
Je patrné, že úskalí a nejrůznějších překážek je mnoho. Nicméně ony také otvírají příležitosti a nové možnosti nejen pro neziskové organizace, ale i církve, aby nabídly účinnou a bezpečnou pomoc právě v této mnohdy přehlížené a tolik klíčové etapě životů mladých lidí.
Autor je psycholog v Domě křesťanské pomoci – Bethel
Autor: Robert Krejčí
Zdroj: Časopis Brána
