Obecně se utrpením rozumí trápení, strádání a obraz bídy. Jinak pak tělesné a duševní bolesti, které toto vše doprovází. Toto utrpení může být krátké nebo dlouhé, lehčí nebo těžké. V psychologické terminologii je utrpení často spojováno se stresovým stavem, přesněji s distresem – negativně vnímaným stresem.
Samo sloveso „trpět“ znamená prožívat trýzeň, nouzi, nepříjemnost přerůzného druhu. Strádat. Znamená i něco si protrpět, snášet utrpení– např. tolerovat bolest. Často je spojováno s tím, co označujeme slovem nemoc. Utrpět pak znamená dojít újmy, poškození, případně zranění např. vlivem nepříznivých okolností.
Utrpení z pohledu psychologie
Psychologie se zabývá jak jednotlivým člověkem jako nedílným celkem (osobností), tak vztahem tohoto člověka k druhému člověku ( v oblasti tzv. sociální psychologie), případně i interakcí lidí ve skupině. V našem případě jde tedy nejen o samotného pacienta, ale i o lidi jemu blízké, případně i o ty, kteří se mu v průběhu jeho nemoci věnují.
Jde-li o utrpení, je možno psychologický aspekt formulovat diagnosticky – např. tím, že zjišťujeme, jak veliká je míra tohoto utrpení. Jak? Škálou VAS intenzity utrpení, kde na jednom extrému je minimum utrpení (vyjádřené termínem „snáším to celkem dobře, bez problémů“) a na druhém extrému pak výraz „je to k neunesení, raději bych zemřel“.
Zájem psychologie o utrpení je možno formulovat anamnesticky a ptát se, co vede daného člověka k tomu, že pociťuje to utrpení, které ho trápí. Je možno se ptát i po zdrojích tohoto utrpení. Tím může být i nejistota ohledně toho, co mu je a co s ním bude (otázka perspektivy). V rámci psychoterapie utrpení se může psychologie dostat až na hranici s pastorační péčí.
Speciální otázkou našeho tématu je boj s bolestí. Zde se chceme soustředit na jinou otázku – na problematiku psychické, duševní bolesti nebo přesněji: na otázku psychických aspektů duševní bolesti. Zkusme o těchto psychických aspektech bolesti hovořit obdobně jako hovoříme o těch fyzických. Z psychických aspektů bolesti byla dosud věnována velká pozornost emocionální stránce. Šlo při tom nejen o intenzitu, ale i o kvalitu bolesti. Zkusme se jednou soustředit na hlubší aspekty toho, co označujeme duševní bolesti. Co si máme pod tímto termínem představit?
Pomocí nám v tom může být tzv. účelové – teleologické pojetí lidské aktivity – myšlení i činnosti (jednání). Naše činnost není ovlivňována jen tím, co na nás z vnějšku doléhá a nutí nás se s tím vyrovnávat. Tato činnost je ovlivňována i tím, oč se my sami snažíme, z naší vlastní iniciativy. Jde o tzv. interně dané faktory řídící naší činnost. Stavíme si určité cíle a to nejen dlouhodobé, ale i krátkodobé. V pozadí těchto i krátkodobých cílů jsou určité hodnoty, to, co pro nás má určitou cenu.
Dojde-li k onemocnění a zvláště tam, kde se u člověka objeví těžká, závažná, ba nevyléčitelná nemoc, dochází ke konfliktu – střetu s interní motivací daného člověka. Tento konflikt a krize, která ho vede např. k tomu, že musí určité své cíle změnit, případně od určitých svých cílů ustupovat, ba i zcela ustoupit, se projevuje „psychickou bolestí“.
Zvládání utrpení a duševní bolesti
Houslista, který si poraní některý z prstů na levé ruce, necítí jen fyzickou bolest. Jeho životní zaměření na aktivní hudební činnost je tím bolestně ovlivněno. Často jsou tak ovlivněny i jeho životní plány a jeho ekonomické zájmy. Ba dokonce touto událostí je ovlivněna i smysluplnost jeho života. A to bolí. Jinak než-li fyzické zranění. Jde o přímý postih nejvnitřnějšího jádra osobnosti – jeho „já“. Kým byl a kým nyní je? Bolí to obdobně, jako když člověk přijde o všechno.
S uvedenými formami duševní bolestise setkáváme u každého pacienta s onkologickým onemocněním a nepříznivou prognózou. Otázkou je, co se dá v takové situaci dělat. Psychologie nemoci (Křivohlavý, 2002) se nezabývá jen poznáváním toho, co se děje s člověkem, když se propadá do nemoci a měřením kvality jeho života. Zbývá se i otázkami zvládání těžkostí (coping with distress). Jde při tom o to nebýt zcela deprimován tím, co se děje, ale akceptovat to. Např. tím, že se člověk postaví nad to nebo naopak využitím některého z obranných mechanismů.
To, co člověku v takové situaci pomáhá, psychologie studuje ve dvojím aspektu. Hovoří jednak o způsobech zvládání životních těžkostí, jednak o strategiích zvládání. Stranou neponechává ani otázky interindividuálně odlišné míry osobní nezdolnosti (resilience, self-efficacy, hardiness sense of coherence atp.). Do této oblasti patří i emocionální, instrumentální formy zvládání stresu. Na jeden druh zvládání zde však chceme upozornit zvláště.
Souvisí-li duševní bolest – duševní utrpení se zaměřením života, pak není marné se ptát, které charakteristiky tohoto zaměření života poskytují sílu v boji s utrpením. Ve formě empirické materiálové studie jej prověřovala v současné době Dr. Clare Caddell ve Skotsku.
Studovala vliv ateistického a křesťanského zaměření na zvládání utrpení v rámci paliativní péče v Glasgow. Porovnávala ve dvou hospicech tři skupiny lidí. Celkem jich bylo 240. Jednu skupinu tvořili ti, kteří se sami prohlašovali za ateisty. Druhou ti, kteří byli charakterizováni relativně aktivním duchovním životem. Třetí skupinu tvořili ti, kteří stáli uprostřed. Občas chodili do kostela, ale nic moc se církevního života neúčastnili.
Relativně velice důkladnou statistickou analýzou zjištěných dat prokázala statisticky signifikantní rozdíly v církevním hospicu v míře úspěšnosti zvládání utrpení spojeného s onkologickým onemocněním mezi těmi, kteří byli duchovně aktivní, a těmi, kteří se prezentovali jako ateisté. Toto zjištění do určité míry potvrzuje hypotézu odborníka studií o mythech Norberta Bischofa (2000), žáka profesora Konráda Lorenze. Ten došel k závěru, že „úkolem mythů bylo pomoci lidem moudře řídit svůj život a zvládat problémy, které život přináší“. V souladu to je i s výsledky přehledu obdobných studií o vlivu víry na zdravotní stav, které zveřejnil ve své knize Jeff Levin (2001).
Autor: prof. Jaro Křivohlavý, 14. Prosinec 2006
Zdroj: jarokrivohlavy.cz
Foto: unsplash/Shane
