„Jak se ruská církev naučila nemít obavy z bomb a naopak je milovat,“ zní název šokující analýzy amerického politologa ruského původu Dmitryje Adamského, který už v polovině roku 2019 upozornil na hloubku vazeb mezi Putinovým režimem a ruským pravoslavím. Letos po vpádu ruské armády na Ukrajinu napsal pro americký magazín First Things druhou varovnou analýzu.
Rusko každoročně 9. května slaví Den vítězství – den, kdy se v roce 1945 nacistické Německo vzdalo Sovětskému svazu – obrovskou vojenskou přehlídkou. Dmitry Adamsky si všímá, že když ruský ministr obrany vstupuje na Rudé náměstí, aby zkontroloval vojáky a podal zprávu prezidentovi, zastaví se při průjezdu Spasskou věží, sundá si vojenskou čepici a podle pravoslavné tradice udělá znamení kříže. Ať už tak Šojgu vyjadřuje svoji víru nebo jde o jakési PR, jeho pokřižování odráží vazby mezi církví a státem v dnešním Rusku.
Od rozpadu Sovětského svazu má ruská pravoslavná církev a obecněji pravoslavná víra stále větší vliv na veřejný i soukromý život. Přestože poměrně málo Rusů jsou skutečně praktikující věřící, většina obyvatel (asi 80 %) se hlásí k pravoslaví a mnoho občanů považuje toto náboženství za zásadní prvek ruské národní identity. K pravoslavné víře se otevřeně hlásí představitelé celé ruské vlády – včetně ministrů, členů Státní dumy a Rady federace, vysokých vojenských velitelů i samotného prezidenta Vladimira Putina.
To, že má církev na ruské domácí scéně mimořádnou váhu, je dobře známo. Překvapivější a méně často zkoumaný je vliv církve v ruském komplexu jaderných zbraní. Přitom toto propojení mezi církví a státem je možná nejhlubší. Během posledních tří desetiletí vstoupili pravoslavní duchovní na všechny úrovně velení a postavili se do jinde ve světě těžko představitelné role strážců ruského jaderného potenciálu. Je nemožné plně pochopit strategickou realitu v dnešním Rusku bez podrobného zkoumání spojení mezi Kremlem, pravoslavnou církví a komunitou jaderných zbraní, zdůrazňuje americký politolog Adamsky.
V Rusku má každá ze tří složek struktury jaderných sil – vzdušné, pozemní a námořní – svého patrona. Ikony zdobí stěny posvěcených velitelství, velitelských stanovišť, a dokonce i plošin jaderných zbraní. Na každé velké vojenské základně se nachází posádkový kostel, kaple nebo modlitebna. Letecká, pozemní a námořní křížová procesí jsou na denním pořádku.
Prosebné bohoslužby a kropení svěcenou vodou provázejí přísahy věrnosti, přehlídky, cvičení a starty kosmických a jaderných zbraní. Piloti strategických bombardérů posvěcují svá letadla před bojovými výlety a připevňují ikony na mapy, které si berou do kokpitu. Mobilní chrámy doprovázejí pozemní mezikontinentální balistické rakety a v ponorkách s jadernými zbraněmi jsou umístěny přenosné kostely.
Duchovní mezi vojáky
Vojenští duchovní poskytují pravidelnou pastorační péči vojákům jaderného sboru a fungují jako oficiální asistenti velitelů. Jaderné duchovenstvo a vojáci společně slaví náboženské a profesní svátky a výuka náboženství je nedílnou součástí vyššího vzdělání vojenského i civilního jaderného personálu. Kněží se podílejí na odborných aktivitách v rámci celé velitelské struktury a připojují se ke svým ovečkám při operačních misích na zemi i pod vodou.
V ruské armádě, zejména v jaderných silách, vedou duchovní tak často aktivity na posílení morálky a podporu vlastenectví, že hrají roli téměř rovnocennou roli politických důstojníků sovětské éry. Ti byli zodpovědní za ideologickou výchovu vojáků a za zajištění kontroly Kremlu nad armádou.
Na první pohled se může zdát, že podpora ruské pravoslavné církve současnému ruskému jadernému postoji odporuje. Ruský postoj schvaluje eskalaci v zájmu deeskalace a za určitých okolností i první použití jaderných zbraní. Tyto postoje jsou v rozporu se zásadami většiny západních větví křesťanství a katolickou teorií „spravedlivé války“, které zdůrazňují rozlišování mezi bojujícími a nebojujícími, zvažování vojenské hodnoty útoku a potenciální civilní destrukce, a považují jaderné zbraně za zlo samo o sobě. Zdá se však, že Ruská pravoslavná církev takové obavy neakceptuje a prosazuje jakýsi projaderný světonázor.
Od roku 2010 dosáhlo ruské duchovenstvo nového vrcholu svého vlivu na stát. Pravoslavná víra se totiž natolik spojila s národní identitou a vlastenectvím, že ti, kdo usilují o rychlé povýšení v armádě a v zahraniční politice, mohou považovat za vhodné se k této víře hlásit. Ambiciózní vojenští důstojníci, a dokonce i politikové mohou podobně posílit svou kariéru tím, že se spojí s vlivnými vysokými duchovními na kremelském dvoře.
Vliv náboženství v ruském zahraničně politickém establishmentu má samozřejmě své meze. Teokratizace ruského vojenského a zahraničně politického establishmentu je však reálná a významná a tento trend příliš dlouho unikal pozornosti. Politickou mentalitu a strategickou kulturu Kremlu již nelze pochopit bez zohlednění vlivu pravoslavné církve a víry.
Eskalace a deeskalace na Ukrajině
První týden rusko-ukrajinské války ukázal, že mnohé odhady Západu, Ukrajiny a Ruska o strategických záměrech a schopnostech druhé strany byly chybné. Způsob, jakým se tato ničivá válka vyvíjí, je nepředstavitelný. Jak se konflikt stupňuje, může přinést další chybné odhady. Nejkatastrofálnější by byly ty v jaderné oblasti. Do této sféry již válka vstoupila, když 27. února ruský prezident Vladimir Putin veřejně nařídil „zvláštní režim bojové služby v silách strategického odstrašení“.
Tyto síly zahrnují jadernou triádu leteckých, pozemních a námořních jaderných zbraní, přesně naváděnou nejadernou munici dlouhého dosahu, obranné kapacity a systém velení a řízení, který je všechny propojuje. Putinovo prohlášení ovšem neznamená, že svět zažívá jadernou krizi. Naznačuje však, že svět je na cestě k eskalaci. Moment největšího nebezpečí by mohl nastat, pokud Kreml udělá něco, co představitelé Západu možná neočekávají: smísí jaderné hrozby s náboženskou rétorikou. Tento výsledek není předem daný, ale je pravděpodobnější než kdykoli předtím.
Od rozpadu Sovětského svazu nesmírně vzrostla role Ruské pravoslavné církve v ruské identitě, domácí politice a národní bezpečnosti. Putin zavedl náboženský konzervativismus do ruské národní ideologie a při diskusi o bezpečnostních otázkách používá náboženské analogie. Tuto válku zarámoval do historických, téměř transcendentálních pojmů. A propojení ruského státu a církve je nejviditelnější v armádě – zejména v komplexu jaderných zbraní.
Pokud Putin využívá náboženství k posílení jaderného nátlaku, může jeho jednání začít připomínat „teorii šílence“, v níž vůdce jedná poněkud iracionálně, aby jeho hrozby vypadaly věrohodně. Pokud z Moskvy začnou přicházet nátlakové signály, které kombinují jaderné ohánění s mesiášskou rétorikou, bude to pro svět zcela nová zkušenost. Západ bude mít ještě větší problém analyzovat Putina a rozpoznat jeho plány.
Při invazi na Ukrajinu se Rusko odvolává na svůj jaderný arzenál, aby se pokusilo ochromit a zastrašit Západ a vytvořit tak optimální podmínky pro ruské konvenční síly. Jak řekl Putin v jednom ze svých válečných projevů, státy, které budou zasahovat do ruské operace, budou čelit následkům, které „nikdy v [celé] své historii nezažily“. Jen pár dní před tímto projevem proběhlo vojenské cvičení za účasti jaderné triády.
Podle své doktríny Rusko signalizuje, že zvažuje jaderný útok buď v případě, že očekává jaderný útok, nebo pokud jsou jeho územní celistvost, svrchovanost a existence ohroženy konvenční agresí. Nic z toho se nestalo, přesto Putin vyhlásil pohotovost jaderných sil. Ať už tento krok vyvolalo cokoli – pravděpodobně směs frustrace z pomalého postupu invaze, překvapení ze sankcí a příslibu Evropy vyzbrojit Ukrajinu i touha přimět Ukrajinu k jednání –, zdá se, že šlo spíš o improvizaci než o předem naplánovaný krok.
Od nynějška, pokud si to situace vyžádá, bude Moskva nucena předkládat více eskalačních signálů. Mohla by odstoupit od Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek a poté provést jaderný test. Mohla by rozmístit jaderné zbraně v Bělorusku, Kazachstánu nebo Sýrii. Následovat by mohl jaderný úder na neobydlenou lokalitu a poté by mohla jaderné zbraně skutečně použít na cíl na Ukrajině nebo jinde.
Ruské jaderné pravoslaví
Tři desetiletí trvající propojení mezi Ruskou pravoslavnou církví, obranným establishmentem země a jejími jadernými silami je fenomén označovaný jako ruské jaderné pravoslaví. Je metaforou pro široce rozšířené veřejné přesvědčení, které sdílí i sám Putin, že Rusko si v zájmu zachování svých tradičních národních hodnot a pravoslavného charakteru musí zajistit, aby bylo silnou jadernou mocností.
V roce 2007 například Putin veřejně uvedl, že jaderné zbraně a pravoslaví jsou dva pilíře ruské státnosti: první je hlavní zárukou vnější bezpečnosti a druhý hlavním zdrojem morálně-duchovního blahobytu národa. Ne všichni v ruském establishmentu se s touto mystickou představou plně ztotožnili. Příslušníci ruské obranné elity však obecně směs nacionalismu, militarismu a konzervativní filosofie přijali.
Kreml příležitostně nabízel mesianistické a náboženské zarámování svých válečných cílů na Krymu a v Sýrii a doslova vysazoval duchovní spolu s vojáky do bojových zón. Podobné propojení státu a církve existuje i v současné válce. Kreml invazi rámuje jako osvobození slovanských bratří a několik dní před pádem prvních bomb patriarcha pronesl kázání o „návratu marnotratného syna“.
Třetí den války se zmínil o konfliktu na Ukrajině a prosil Boha, aby zachránil historické ruské země – Bělorusko, Rusko a Ukrajinu – před vnitřními nepřáteli a vnějšími silami zla (aniž by operaci výslovně zmínil). Poděkoval také veliteli výsadkových vojsk, elitní části ruské armády, která v současnosti bojuje na Ukrajině, za to, že přispěl k ruské národní bezpečnosti.
Putin a mnozí z jeho nejbližšího okolí riskují, že v ukrajinské operaci přijdou o všechno. Nemohou si dovolit být poraženi. Je proto nepravděpodobné, že by ustoupili, a možná budou ochotni vystoupat na žebříčku eskalace velmi vysoko, až k jadernému schodišti. Pokud se například invaze nezdaří, budou se snažit eskalovat, aby mohli ukončit válku za ruských podmínek, i kdyby to vyžadovalo bezprecedentní jaderný nátlak.
To znamená, že jejich hrozby mohou být namířeny jak proti Západu, tak proti Ukrajině. První proto, aby odradily NATO od posílení ukrajinské armády, a druhé proto, aby přiměly Kyjev přijmout dohodu, pokud konvenční prostředky nedovolí Moskvě prosadit svou vůli. To bude v souladu s ruskou teorií vítězství – zastrašit nepřátele před intervencí, odradit je od vyzbrojování Ukrajiny a donutit Kyjev k uzavření míru.
Před válkou Moskva předpokládala, že v jakémkoli souboji na její periferii budou protivníci Ruska z podstaty věci vnímat její jaderné hrozby jako věrohodné a stáhnou se, protože rovnováha zájmů, která je v sázce, je ve prospěch Moskvy. Nyní, když se Rusko i Západ více angažují, se však Rusko může domnívat, že samotné konvenční hrozby nestačí. Pokud se Putin v očích svých konkurentů bude propagovat jako mesiášský strategický aktér a jaderné hrozby nasytí apokalyptickou rétorikou, jeho nátlak by mohl být obzvláště účinný.
Náboženští aktéři často vystupují jako nezastrašitelní, což zvyšuje důvěryhodnost jejich hrozeb. Putinovi tato role jistě nahrává. Ruský prezident před touto krizí učinil různá mesiášská prohlášení a válku zarámoval jako střet mezi silami světla a silami zla. Považuje se zřejmě za dějinnou postavu, kterou Prozřetelnost povolala k ochraně ruské civilizace. V důsledku toho jej Západ, který již zpochybňuje jeho racionalitu, může nyní vnímat jako člověka, který se nebojí eskalace.
Mesiášský komplex a pragmatismus
Pokud však Putin spojuje náboženskou rétoriku a ohánění se jadernými zbraněmi, neznamená to, že je šílený. Naopak, jde o jedinečné spojení jeho skutečného světonázoru s praktickými úvahami. Putinovy strategické, šílené kalkulace a přirozené emoce se mohou vzájemně posilovat. Když je ruský prezident zahnán do kouta, když je frustrován a obává se o vlastní přežití, může se stát ještě mesiášštějším.
Zároveň může záměrně využívat apokalyptický obraz k posílení nátlaku, zejména pokud Západ dále eskaluje a válka na Ukrajině neprobíhá podle plánu. Náboženské výroky, které ruská armáda, představitelé obrany a politikové používali v předchozích konfliktech, pomohou Kremlu dále využívat dvojznačnosti a zvyšovat zmatek na Západě. Pokud se Kreml pokusí využít svého obrazu jako aktéra, který se řídí vírou, může to být destabilizující jak navenek, tak uvnitř země.
S mesianistickými jadernými signály ze strany státu se dosud nikdo nevypořádal. Analytikové se snaží rozluštit jen „obyčejného“ Putina; ten „nábožensko-jaderný“ bude ještě záhadnější. To by mohlo ochromit NATO a přimět ho k ústupu, což by otevřelo cestu ke konvenčnější ruské eskalaci. Mohlo by to také přimět NATO k preempci, což by pravděpodobně znamenalo zahájení úderů zaměřených na odzbrojení ruského jaderného arzenálu. Obě možnosti by vedly ke katastrofám jak pro ukrajinský lid, tak pro lidstvo.
Náboženské jaderné postoje by mohly vyvolat i vnitřní nestabilitu. Čím více se příslušníci ruské elity, veřejnost a armáda budou cítit nepříjemně kvůli ztrátám, válečným cílům a brutalitě vlastní země, tím větší je pravděpodobnost, že se Moskva uchýlí k bezohlednému jadernému nátlaku ve snaze konflikt rychle vyhrát. To však bude vyžadovat vnitřní ospravedlnění a výsledná rétorika bude pravděpodobně opět mesiášská a náboženská.
Tentokrát však bude rétorika adresována Rusům. Otázka vojenské poslušnosti, zejména v jaderných silách, se pak stane akutní. Mimořádné propojení církve a armády je v jaderném sboru nejhlubší, ale nelze určit, zda kněží uvnitř sboru posílí, nebo zbrzdí postup velení. Na jedné straně existují důvody předpokládat, že pokud přijde rozkaz – včetně provedení úderu –, povede to k větší poslušnosti a oddanosti.
Není však vyloučeno, že by duchovní podněcovali jaderné operátory k tomu, aby se direktivě vzepřeli. Civilní ruské církevní uspořádání je hierarchické, ale ne monolitní, a současná válka by mohla ještě více radikalizovat konkurenční tábory v církvi včetně jejích členů v jaderné komunitě. Mesiášská jaderná argumentace by mohla být dvousečnou zbraní. Putinovo jaderné kázání může katalyzovat vnitřní nestabilitu, pokud by se vládnoucí elita a armáda snažily bezohledného prezidenta odstavit od moci.
Svět je na riskantní cestě. Putin, veden mesiášským sebepojetím, se snaží napravit to, co považuje za historické chyby, a zvýšit geopolitickou moc Ruska. Je nepravděpodobné, že by ustoupil. Washington se ho zase snaží zadržet a jakýkoli kompromis považuje za nepřijatelný ústupek. Využívá přitom této války k tomu, aby odradil Peking od podobně asertivního postupu v Asii. Moskva a Washington si neponechávají východisko. Eskalace konfliktu pokračuje, zatímco na Ukrajině přibývá mrtvých, devastace a tragédií. Přimícháním náboženské složky se situace ještě více komplikuje.
Zoufalá doba si žádá zoufalá opatření. Navzdory tomu, co si o sobě Rusko, Spojené státy a Evropa navzájem myslí, tato situace volá po ústupu. V největších jaderných krizích studené války – kubánské raketové krizi v roce 1962, jomkipurské válce v roce 1973 a válečném strachu v roce 1983 – dokázala každá strana dospět ke kompromisu, který jí zachránil tvář.
Tentokrát to bude mnohem náročnější; odhodlané ruské vedení je hluboko v horké válce a Západ stojí pevně za Ukrajinou. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran není připravena na odchod, je naléhavost obzvláště bezprostřední. Washington a Moskva musí začít zvažovat, jaké ústupky mohou učinit, než nastane okamžik největšího nebezpečí. To neznamená, že musí přijmout světonázor toho druhého, ale to, že musí deeskalovat, dokud je ještě čas, uzavírá americký analytik Dmitry Adamsky.
Článek vychází z textů Dmitryje Adamského, publikovaných v časopisu First Things.
Autor: Universum
Moc pěkné téma. Fakticky konkrétně k cíli. Některé podobné články zahlcují příjemce, například množstvím textu. Necítil jsem to za vás, ale mám dojem, že jsem získal důležité informace. Dík!
Co si autor představuje jako de-eskalaci ze strany Evropy a USA?
Mírovou smlouvu za současného stavu? Takže výhru Ruska a důkaz pro Rusko, že jeho agrese je funkční model?
Takových je v (zvláště v zemích “západní”) Evropě plno, zvláště v EU tandemu Německo-Francie. Německo blokující dodávání zbraní Ukrajině (viz zákaz re-exportu tanků ze Španělska), spojené Francouzsko-Německé porušování embarga v dodávání zbraní Rusku, pravidelné dopisy německých intelektuálů za okamžitou výhru Ruska (opět “mírovou smlouvu” – v současných hranicích).