Často se mi nedaří vyznat se ve svých emocích. Domnívám se, že bych měla své city prožívat, cítit je, ale necítím nic. Nebo cítím něco odlišného, než jsem si představovala. Někdy se tím trápím, protože si myslím, že chybuju. Přece bych tu lásku měla cítit! Ale láska není cit. Je to rozhodnutí.
Dnes odpoledne se za mnou v knihkupectví zastavila jedna moje kamarádka. Vypadala sklíčeně. Bylo na první pohled zřejmé, že se potřebuje pořádně vypovídat. Posadily jsme se do křesílek a hned spustila. Zprvu neutrálním hlasem stručně popsala základní obrysy situace. Její bratr opět spadl do drog. Už pár let byl čistý, nic nebral, poctivě pracoval, splatil všechny dluhy, v práci ho podrželi, dařilo se mu. „Nic nepotřeboval, tak jsme se skoro nevídali,“ trochu hořce podotkla. Teď se ozval z psychiatrického oddělení nemocnice v cizím městě. „To víš, jak je problém, je mu sestra dobrá,“ povzdechla si. Pokývala jsem hlavou, že je to těžké. Člověk má sám dost svých starostí, je tu náročná práce, manžel, dospívající děti, všechny ty různé kamarádky se svými bolestmi a najednou do toho všeho ještě takové starosti s bratrem. Chápala jsem, že kamarádka je na něj vlastně naštvaná. Kdo by nebyl?
„Navíc se cítím hrozně, protože je to můj bratr a já ho vlastně ani nemám ráda,“ vzlykla kamarádka. „Počkej, počkej,“ zarazila jsem ji. „Jak to myslíš?“ Vysvětlila mi, že k němu žádnou lásku necítí, je na něj jen naštvaná a možná chvílemi je jí ho líto. „Odkdy je láska cit?“ zarecitovala jsem hlasem, kterým obvykle mluvím na přednáškách. Nesouhlasně pohnula hlavou, ale já jsem pokračovala. „Ten, kdo jedná, jako by miloval, ten miluje,“ připomínala jsem starou pravdu, na niž všichni zapomínáme častěji, než by nám bylo milé. „Kdo se za něj hned modlil, kdo mu dal záchranné instrukce, kdo ho potěšoval a povzbuzoval? Nebylas to náhodou ty? A nejsou toto všechno náhodou skutky lásky?“ Slzy jí stékaly po tvářích a zdálo se mi, že se uvolnila. Přikyvovala a utírala si oči.
Povídaly jsme si pak ještě i o jiných věcech a před rozloučením se má kamarádka vrátila k tématu cítění lásky. „To mě zaujalo, cos řekla. Vždyť je to přece jasné, hněvejte se a nehřešte. Můžu se naštvat, když je tu takový důvod, ale beztak mu budu pomáhat, je to přece můj brácha. I když je to takový prevít.“ Zdálo se mi, že odchází povzbuzená a potěšená. Na rozloučenou jsme se objaly a mám takový dojem, že jsme obě něco i cítily. Něco teplého, příjemného, hladivého. Že by lásku? Vždyť přece víme, že to jde i s pocity.
