Časy se mění. Němci mají pro takovou změnu termín zeitenwende. Donedávna jím zhusta označovali pád Berlínské zdi a sjednocení Německa. V reakci na ruskou agresi na Ukrajině je termín znovu v kurzu. V Německu se rozvířila debata, zda nenastal čas přehodnotit koncept východní politiky (Ost-Politik) praktikované v posledních desetiletích vůči Rusku.
Východní politika, jejímiž tvůrci byli v šedesátých letech kancléř Willy Brandt a jeho poradce Egon Bahr, byla vedena snahou o snižování napětí (détente) a založena na konceptu „změny prostřednictvím přiblížení“ (Wandel durch Annäherung). Především představitelé německého průmyslu a obchodu jej chápali jako „změnu skrze obchod“ (Wandel durch Handel).
K proměně Ruska k evropskému obrazu tato politika zjevně nevedla, ba z dnešního hlediska je možné tvrdit, že takto vzniklé ekonomické vztahy v duchu přiblížení Ruska Evropě vedly spíše k závislosti Německa na zájmech ruských oligarchů a na dobré vůli vládce Kremlu.
Demokratické Německo si jako země, která si nesla stigma odpovědnosti za rozpoutání největší války v minulém století, zakládalo na pověsti „civilní mírové mocnosti“. Proto se Němci zdráhali vysílat vojáky do zahraničí s jiným posláním než udržovat mír. To se začalo měnit teprve vlivem zděšení ze zločinů spáchaných během válek po rozpadu Jugoslávie. Předmětem veřejné diskuse a ostré kritiky byl také vývoz německých zbraní – například do Saúdské Arábie.
Významnou roli při formování postojů v rámci veřejné diskuse hrály v Německu církve. Proto je dnešní ruská agrese proti Ukrajině otřes a výzva i pro ně. V postojích vůči ruské agresi na Ukrajině panuje mezi církvemi v Německu zásadní ekumenická shoda. Jak představitelé Německé biskupské konference, tak Evangelické církve v Německu považují obranu proti agresi i podporu napadené země dodávkami zbraní za legitimní. Při bližším ohledání však najdeme ve vyjádření jednotlivých církevních představitelů rozdíly.
Nikolaus Schneider, bývalý předseda rady Evangelické církve v Německu (2010–2014) a prezident Porýnské Evangelické církve (2003–2013), vyslovil podmíněný souhlas s užitím vojenské síly pro sebeobranu. Církevní představitelé by podle něj neměli postoj k dodávkám zbraní eticky či teologicky zdůvodňovat. Jednotliví křesťané k vývozu zbraní mohou mít různé postoje. Podle jeho názoru je dobře, když má místo v církvi i radikální pacifismus, protože tvoří hráz proti tomu, aby se vedení války oslavovalo.
Dosvědčovat bezpráví
Synod Evangelické církve v Hesensku a Nasavsku přijal v květnu prohlášení, v němž odsoudil ruskou agresi jako porušující mezinárodní právo, podpořil legitimní právo Ukrajinců na obranu, ekonomické sankce i dodávky zbraní. Tento synod odmítl, že by ospravedlněním agrese mohly být bezpečnostní zájmy Ruska. Také se vymezil proti křesťanskému ospravedlňování války, aniž by ovšem jmenovitě zmínil ruskou pravoslavnou církev. Na druhé straně synodní prohlášení varuje před jakoukoliv eskalací, cílem má stále být „příměří a jednání, vedoucí k mírovému soužití“.
Současná předsedkyně rady Evangelické církve v Německu (EKD) Annette Kurschus v červnovém článku pro Frankurter Algemeine Zeitung popisovala svůj vnitřní zápas o to, jaký postoj k válce zaujmout. Kurschus považuje obrannou válku a dodávky zbraní za menší zlo. Je otřesena tím, že patriarcha Kirill podporuje agresivní válku ve jménu obrany křesťanství. Na druhou stranu varuje před tím, abychom si válku idealizovali jako obranu západních hodnot. To lze chápat jako vymezení vůči výrokům, že útok na Ukrajinu je „útokem na Evropu a její hodnoty“, jak se vyjádřil například předseda biskupské konference Georg Bätzing.
Pro německé evangelíky je klíčovým dokumentem, týkajícím se mírové etiky, memorandum z roku 2007. V něm se na rozdíl od tradičního (také katolického) pojetí, v jehož středu je „spravedlivá válka“ a její kritéria, pracuje s pojmem „spravedlivý mír“, jehož nemůže být dosaženo pouze zbraněmi. Annette Kurschus ovšem toto memorandum nechápe jako radikálně pacifistický dokument a připouští, že pokud neexistují nástroje na vynucení mezinárodního práva, pouhé odkazy a apely k jeho dodržování nestačí. Myšlenku mezinárodního řádu nelze pouze hlásat, aby se stala univerzálně uznávanou.
Biskup Friedrich Kramer, pověřenec pro mír Evangelické církve v Německu (EKD), se vyslovil jednoznačně proti dodávkám zbraní Ukrajině. Naopak ostře s ním nesouhlasí bývalý předseda rady EKD Wolfgang Huber. Považuje za směšné, aby vědomí odpovědnosti za zločiny spáchané Němci v minulosti mělo bránit pomoci obětem podobných zločinů v současnosti, zejména když je jejich obětí tentýž národ. Princip nenásilí nesmí popírat právo na sebeobranu nejen vlastní, ale ani těch ostatních.
Symbolem angažovanosti ve prospěch míru a proti válce se stal pastor Martin Niemöller. Bývalý velitel německé ponorky v I. světové válce, pozdější představitel vyznávající církve a odpůrce nacismu, zůstal i po II. světové válce německým patriotem. Stavěl se však proti remilitarizaci západního Německa, v níž viděl hrozbu návratu nacismu. Mírové sjednocení Německa pro něj bylo důležitým cílem. K pohoršení mnohých si sjednocené Německo dokázal představit i za cenu připojení ke komunistickému bloku.
Jako respektovaná osobnost vyvolával kontroverze také svými výroky k nacistické minulosti a vině s tím spojené. Niemöller pomáhal formovat základy ekumenického mírového hnutí nejen v Německu, ale i v mezinárodním měřítku. V roce 1952 navštívil Sovětský svaz a setkal se s představiteli církví, aby jim pomohl připojit se k ekumenickému hnutí. Později stál v čele Světové rady církví a za své postoje obdržel podobně jako J. L. Hromádka Leninovu cenu míru.
V souvislosti se zářijovým valným shromážděním Světové rady církví (SRC) v Karlsruhe se objevily návrhy, aby ruská pravoslavná církev byla ze SRC vyloučena, poněvadž je nepřijatelné, aby nábožensky legitimizovala agresi Ruska. S odvoláním na Niemöllera se ovšem někteří němečtí evangelíci staví dokonce i proti tomu, aby kritika ruské pravoslavné církve vedla k tomu, že by sama vystoupila ze Světové rady církví.
Například Volker Jung, prezident Zemské evangelické církve v Hesensku a Nasavsku, namítá, že by se tím přerušily kontakty s věřícími nejen v Rusku ale i s těmi na Ukrajině, kteří náleží k moskevskému patriarchátu. Je to poněkud zvláštní argument v situaci, kdy Ukrajinská pravoslavná církev dosud není členem SRC a ze samotné ruské pravoslavné církve se ozvaly protesty proti podpoře agresivní války ze strany patriarchy Kirilla.
Zdá se, že s pomocí těchto německých hlasů, se zbožným odkazem na vyznání z roku 1948 („Bůh si nepřeje válku“) a na kýžené zachování ekumenické jednoty, Světová rada církví znovu propásne šanci formulovat jasné stanovisko, ohradit se vůči zneužívání evangelia a zastat se práva.
Německo se vzbouřilo proti svědomí lidskému, proti celému světu. Tato vzpoura ztroskotá... Možné jest ovšem také, že Němci neuvidí propast, do které se řítí: Pak nezbude než si připomenout, že světová vzdělanost odolala jiným útokům a že odolá i národnímu socialismu. Odolá duchovní převahou, jak v ni věřil Palacký; ovšem k duchovní převaze patří i bránit pravdu třebas železem.“ (Emanuel Rádl, O německé revoluci [1933], str. 77 – citováno dle Pamětí F. Laichtera I, s. 922)
Zdroj info: autorský článek
Tento článek je poutavý a užitečný. Na jiných webech někdy formátování textu volá po pomstě do nebes. Když vidím zeď s textem, prostě odejdu. Vhodné rozestupy a obsah zde. Určitě sem budu chodit častěji 🙂