Chtěl lidem říct o Ježíši, to ho dostalo do ulic mezi narkomany. Pochopil, že práce s nimi je služba, kterou po něm chce Bůh. Petr Král je ředitelem organizace Teen Challenge a jedním ze zakladatelů této organizace v České republice.
Jste ředitelem křesťanské organizace, která pomáhá lidem ze závislostí. Do jaké míry závislým rozumíte?
Každý člověk je do nějaké míry potenciálně závislý, hledá něco, co by mu v životě přinášelo smysl, dobré emoce nebo pocit bezpečí – z tohoto hlediska jim tedy rozumím. Ale jestli se ptáte, do jaké míry se dokážu vcítit do toho, že tito lidé jsou závislí na návykové látce, prožili věci, které jsou za hranicí normálního života, ať už mluvíme o zneužití či jakémkoli jiném druhu násilí, nebo se narodili do neúplné rodiny a podobně, tak musím upřímně říct, že velmi málo. Nezažil jsem nic z toho, čím procházeli a procházejí, neznám míru jejich bolesti a utrpení. Tu nemohou s nikým porovnávat. Samozřejmě platí: „Plačte s plačícími a radujte se s radujícími“, což s prací, kterou dělám, souvisí. Nejen s tou mojí, platí to obecně. Je to návod k tomu, jak žít s trpícími.
Jaká cesta Vás tedy do této služby dovedla? Jakou roli v ní hrál Bůh?
Úplně na začátku té cesty stála moje babička. Byla to typická česká věřící žena – do kostela moc nechodila, ale milovala Ježíše. Moc rád na ni vzpomínám. Pro mě byla stvořením, ke kterému jsem vzhlížel. Když mi byly tři roky, vyprávěla mi o Ježíši. Tehdy jsem tomu nerozuměl a až do svých 18 let jsem byl svým způsobem nevěřící. Ale hledal jsem to, o čem mi vyprávěla. V šestnácti jsem dostal knížku Quo vadis, pak jsem si sehnal Bibli. Po třech měsících četby jsem ji ale odložil s tím, že takhle já žít nedokážu, že to je nad moje síly.
Po nějaké době jsem se na křesťanské mládeži setkal s lidmi plnými radosti, která pro mě byla nepředstavitelná – a navíc se vztahovala k něčemu, co nebylo vidět. Bylo to poprvé, kdy nás někdo nepřesvědčoval o Bohu, ale pozval nás k modlitbě. Poprvé v životě jsem se modlil. Jednoduchou modlitbou jsem řekl Ježíši, že jestli je, chci ho poznat. Vždycky jsem toužil poznat, jestli Bůh je, protože jestli ano, pak nemá smysl nic jiného než ho následovat. Když se tohle v životě člověka stane, vyvolá to touhu něco pro Boha dělat. Byl jsem z disidentsky naladěného prostředí, velmi blízkého lidem závislým na drogách. Nosili jsme dlouhé vlasy a vypadali jsme divoce (smích). Tehdy jsme začali v Havířově na ulici sloužit lidem. Vyprávěli jsme jim, že existuje naděje a že se z toho můžou dostat.
Proč zrovna závislým?
Chtěli jsme zvěstovat Krista komukoli. Byli jsme první grafiťáci v Českém Těšíně. Uprostřed nádraží stála budka, kterou jsme křídami pokreslili nápisy jako „Ježíš tě miluje“ a vším, co jsme měli v srdci. Samozřejmě to tehdy bylo k nelibosti i křesťanům, protože měli pocit, že jim ve společnosti vytváříme problémy. Ta touha se sdílet však zůstávala a protože závislí byli na ulici, bylo nasnadě, že jsme šli zrovna k nim. Zpočátku v tom hlubší záměr nebyl.
Jak se z toho tedy vyvinulo celoživotní poslání?
Když začnete sloužit závislým, rychle zjistíte, že bojujete s něčím, co je víc než jen ideový postoj. Nepřesvědčujete lidi v nějakých ideách, jestli Bůh je, nebo není, ale víte, že bojují se svým osobním životem. Závislost pohltí člověka natolik, že se stává jeho identitou. Velmi brzy jsme zjistili, že povídání a modlitba na vysvobození těch lidí nestačí. I kdyby se obrátili, přijali do svého života Krista, začali se modlit, nebyli by schopni z té závislosti vystoupit. Ten zázrak, kdy se člověk pomodlí a celá jeho drogová minulost je pryč, se stává a párkrát jsme ho i viděli, ale jsou to dvě promile případů.
Začali jsme pátrat, zda neexistuje nějaká křesťanská organizace zabývající se prací se závislými. Dostala se nám do rukou kniha Dýka a kříž, ve které jsme se na konci dočetli o organizaci Teen Challenge. V roce 1986 jsme v Polsku byli na prvním setkání s evropským koordinátorem. Pak jsme jeli do Jeleni Gory. Znamenalo to víc jak devět hodin v autě, dojížděli jsme tam v noci a pamatuji si, že jsem si říkal: „Co já tady dělám? Zase se do něčeho cpu...“ (smích). Tehdy mi Bůh velmi jasně řekl jednoduchou věc: moje služba spočívá v tom pomoct založit Teen Challenge v České republice. Od té doby se tím řídím. I kdybych dostal sebelepší nabídku, nemůžu uhnout z cesty. Pokud mi Pán Bůh neřekne: „Jdi doleva“, tak já doleva nepůjdu.
Jak dlouho už v ČR působíte?
Oficiálně byl Teen Challenge založen v roce 1994, ale začali jsme sloužit už v roce 1986. Po revoluci nastal na několik let výpadek, protože i církev hledala svoji cestu, zaměřena víc na to, kdo je ten správný křesťan, a kdo ne. Na konci roku 1993 za mnou přišel kamarád, se kterým jsme to původně celé rozjížděli, a ptal se mne, jestli do toho s ním zas půjdu. Znamenalo to zanechat podnikání, ale v podstatě nebylo co si rozmýšlet. V roce 1994 jsme otevřeli první středisko v Beskydech. Nyní na plný úvazek slouží necelých třicet lidí, počet dobrovolníků se pohybuje kolem padesáti. Největší středisko máme v Poštovicích nedaleko Prahy. V areálu se dvěma budovami je místo pro dvacet pět mužů a šest až osm žen podle toho, kolik s sebou mají dětí.
Těch téměř třicet zaměstnanců jsou křesťané? Všichni z nich tu práci vnímají jako Boží povolání?
Ano, všichni naši zaměstanci jsou křesťané. Slouží ve střediscích ve Šluknově, v Poštovicích a v dětských centrech v Praze a Brně, kde poskytují pomoc dětem z vyloučených sociálních skupin. V dalších městech máme kavárny, ze kterých zaměstanci jendou týdně vychází mezi závislé a snaží se je motivovat ke změně, k hledání způsobů, jak se v životě posunout. Uvědomujeme si však, že 80% závislých lidí není na ulicích, ale v rodinách. K těm se my nedostaneme, ale dostanou se k nim jejich blízcí, spolupracovníci, spolužáci. Proto rozjíždíme projekt Propojené generace, což je kontaktní místo s portfoliem organizací, které těmto lidem mohou poskytnout dostupnou pomoc. Ne všichni totiž chtějí být zapojeni do křesťanských programů.
V přihláškovém formuláři máte v kolonce víra možnost zatržení „negativní“. Přijímáte i lidi, kteří jsou přímo proti víře?
Potřebujeme vědět, s čím pracujeme. Věc víry není to nejdůležitější. Zásadní je vědět, jestli je ten člověk nemocný, jestli má nějakou diagnózu. Navíc, to, že má někdo negativní přístup k víře nemusí nutně znamenat, že má i negativní přístup ke změně. Každopádně když někdo zaškrtne tuto možnost, zjišťujeme, jestli nevěří a věřit nechce, nebo jestli je nastaven proti programu. Ptáme se, zda je schopen akceptovat, že pracujeme s Biblí, používáme biblické příběhy k formování charakteru a k zrcadlení situací, modlíme se. To jsou pro nás nástroje „terapie“. Nepoužíváme Bibli k dogmatickému přijetí křesťanství, ale k otevření zpětné vazby k jejich vlastní cestě. Lidé tu často zažívají některé věci poprvé – třeba bezpodmínečné přijetí. Nebo to, že modlitba není tradiční způsob, jak ukončit den, ale prostředek osobního hledání pravdy.
Býváte svědky obrácení?
Rozhodně. Samozřejmě mnoho klientů zaškrtne při nástupu, že jsou věřící nebo že mají k víře pozitivní vztah. Ale většinou se nejedná o vztah s Bohem. To, co tu zažíváme, bývají rozhodnutí založená na osobním poznání. Pak jsou ale i lidé, kteří přijdou z ulice, v životě nedrželi v rukou Bibli a je to pro ně super novinka. Nějak se s tím musí poprat a většinou při modlitbě něco zažijí. Potom záleží, jestli jsou schopni svůj život vydat. Na druhu stranu vidíme i to, že lidé, kteří neuvěřili, dneska žijí bez drog, a naopak lidé, kteří se obrátili, se dnes pořád plácají v závislostech. Takže obrácení není záruka vysvobození z drog.
V programech, které nabízíte, jsou i dlouhodobé programy s ubytováním. Jak dlouho se zabýváte jedním klientem?
Tato práce je postavená především na idejích terapeutických komunit a na způsobu práce se závislými. Léčba není krátkodobá ani střednědobá, trvá až 12–18 měsíců. Pracujeme i se závislostmi na alkoholu, kdy lidé za sebou mají i dvacet nebo třicet let kariéry užívání alkoholu, takže v některých případech musí být léčba i delší. Návrat zpět je mnohem složitější. Když se jedná o hodně mladé lidi, dá se naopak uvažovat o zkrácené léčbě.
Do sborů CB, ve kterých jste projekt Teen Challenge představovali, jste přinesli vypěstovanou zeleninu. Je provoz farmy součástí terapie?
Nenazýváme to terapií, terapie je činnost, která pomáhá psychicky uzdravovat. Nazýváme to pracovní činností. Cílem je, aby lidé získali pracovní dovednosti a odolnost, protože pracovat osm hodin je náročné a oni v mnoha případech nepracovali. Práce je různorodá, od pomoci v rámci provozu až po hrubé stavební činnosti. V Poštovicích je navíc ještě pozemek, kde pěstujeme plodiny. V tuto chvíli stavíme výrobnu, odkud budou vycházet výrobky s certifikací.
Jak to všechno financujete?
Než přišla odluka státu a církve, bylo to svým způsobem snazší, protože jsme dostávali plat jakožto duchovní a misijní pracovníci. Pravidelné dotace od státu jsme dostávali do roku 2006, ale vzdali jsme se jich, protože strašně křiví službu v tom smyslu, že se žije s neustálou nulou na konci. Každý rok doprovází obavy o budoucnost, protože na stát se nedá spolehnout – kolikrát jsme dostali dotace s půlročním zpožděním. S tím se nedalo žít. Rozhodli jsme se těch dotací vzdát. A od té doby jsme dostavěli střediska a nikdy neprožívali nějakou zásadní chudobu.
Takže krok víry v oblasti financí můžete doporučit…
Po těch šestnácti letech to mohu hodnotit jednoduše tak, že díky tomu jsme mohli začít růst.
Kdybychom mluvili o závislosti samotné – co vede mladé lidi do závislosti na drogách a automatech?
Je to komplexní problém, ale dalo by se říct, že existují tři základní oblasti: prožité trauma, zvědavost a tlak vrstevníků. Pak je tam ještě jedna proměnná – totiž že každý má nějakou predispozici, která do značné míry definuje, kdo v pytli závislých nakonec skončí, a kdo ne. To, že se člověk napije, ještě neznamená, že se stane závislým. Někdy se tyto kategorizace ale stávají omluvou pro fňukání, proč se z toho ten či onen nemůže dostat, takže je nerad používám. Na terapii se nechodí hledat příčiny. V konečném důsledku nejléep funguje, když se člověk přestane zaobírat minulostí a místo toho řeší současné problémy. Může se jednat o rodinné problémy, nedořešené partnerské záležitosti, neodpuštění, někdy dluhy. Je to příběh od příběhu.
Jedná se o strategii, kdy se člověk zaměří dopředu na změnu místo na boj proti tomu, co žil?
Do značné míry ano. Ale na úplném začátku musí být jasně definovaná motivace. Daný člověk si vnitřně ujasnit, z čeho chce vypadnout a kam chce směřovat. Pak je klíčové, aby si sám vyhodnotil, kde se momentálně v životě nachází, jaké má možnosti, co ho ohrožuje a kdo mu může pomoct. To je další fáze. Na základě této analýzy si pak stanoví, kam chce dojít, a my mu s tím pomáháme. Celý proces má blíže ke koučinku než psychoterapii.
Vnímáte za závislostmi duchovní pozadí?
Rozhodně. Ale kdybyste se mě zeptala, jestli za každým závislým stojí nějaký démon, tak na to Vám neodpovím. Této otázce se aktivně vyhýbáme, dokonce jsme v devadesátých letech, kdy démonologie byla hodně silná, zakazovali ze závislých lidí vymýtat démony. Tělo je principiálně stvořeno závislostně. Když si jdete zaběhat, tak poprvé všecko bolí, ale při dalším běhání se vyplaví endorfiny, které vyvolají odezvu v dopaminové stopě a člověk se cítí lépe. S drogami je to stejný princip. Takže se k tomu stavíme pragmaticky.
Je velmi těžké vydefinovat, co to znamená „duchovní“. Pokud bychom řekli, že je to vztah s Bohem, povědomí o hodnotách, pochopení, co je dobré a co zlé, tak jakákoli závislost, která povede k tomu, aby se člověk sobecky cítil dobře, bude mít přímý dopad na tyto duchovní kvality. Proto jakmile přestane brát drogy, je nutné zaměřit se na budování vztahu k sobě a druhým, k Bohu. Vidíme to v praxi. Když se hledající člověk začne modit místo „Bože udělej“, spíše „ať se stane Tvoje vůle jako je v nebi, tak i na zemi“, jinými slovy – pomoz mi porozumět světu, ve kterém žiju, i mně samotnému, pomoz mi najít, co je ve Tvém srdci – tak jde přímo proti svému starému životu.
Jaká je nejlepší prevence proti závislostem?
Bezpečné prostředí. To nejbližší prostředí, ve kterém člověk nachází otevřenost, pravdivost a bezpečí. Pak se nemusí uchýlit ke drogám, nebo i když se mu to stane, tak se to dá okamžitě a mnohem snáze řešit. V rodině, v církvi. Na cílenou prevenci v podobě besed nemám vyhraněný názor. Efektivní to může být jen tehdy, když nemluvíte o drogách. Skvělé jsou etické dílny, které dělá Ida Pencová. Jestli něco lidi mění, tak je to vztah. Čím víc se o drogách mluví, tím větší chuť je to zkusit. Když jdeme na besedu, musíme mít jasno, ke které skupině mluvíme – jestli k těm, kdo drogy striktně odmítají, nebo k těm, kteří je už zkusili, nebo k těm někde uprostřed. Je to tanec na tenkém ledě.
Mluvíte o vztazích. S čím v komunitách závislých nejvíc bojujete?
Nejvíc bojujeme s dodržováním pravidel spolužití. V komunitě jsou lidé, kteří dané pravidlo potřebují, i ti, kteří ho nepotřebují. Nejtěžší je vytvořit prostředí, kde to lidé na obou stranách chápou a nebojují s tím. Dá se to zmírnit tím, když jsou klienti spolutvůrci pravidel. Pak se bojuje s osobnostmi lidí. Někteří lidé nepřichází s motivací ke změně, ale s motivací ke zlepšení. Nemají ochotu rekonstruovat vše, co je potřeba. Bez téhle ochoty se ale člověk daleko nedostane. My pak bojujeme s tím, že se ti lidé schovávají, hrají s námi hry… ostatní lidé v komunitě jsou na to citliví a atmosféra houstne. Výrazně se to zlepšuje ve chvíli, kdy se spolu ti lidé začnou z vlastní iniciativy modlit. Jakmile se tohle stane, atmosféra se změní o 180 stupňů. Problémy se tím neztratí, ti lidé pořád selhávají, ale nedělají to záměrně. A my pak pracujeme s tím, co vidíme, ne s tím, co nevidíme.
Máte představu, kolika lidem Teen Challenge pomohl ze závislosti?
Vůbec. Lidé se na to ptají, ale je těžké na to odpovědět. Závislost nekončí tím, že člověk skončí s programem. Princip závislostní osobnosti je drogou nastartován na léta a mozek si pamatuje zážitek drogy, který je velmi snadné vyvolat vlivem stresu, a to i pozitivního. Mozek potřebuje úlevu a droga mu to tento „útěk“ poskytuje. Trvá pět až sedm let, než se mozek očistí. A my nejsme schopni sledovat lidi, kteří prošli programem. Vím, že mnoho těch, kteří program ani nedokončili, dneska drogy neberou, a mnoho lidí, kteří jej dokončili, se zase vrátili ke starému způsobu života. Máme kluka, který říká: „Já jsem musel být v Teen Challenge 5x,“ ale dnes je z něj dobrovolník, který pomáhá ostatním.
Nabízíte „účinné strategie vedoucí k abstinenci“. Jaké?
To že jsem někde napsal? (smích) To se týká lidí, kteří prošli programem, ne těch, kteří aktuálně užívají drogy. Strategie jsou vždy stejné: jakýmkoli způsobem zastavit užívání. Druhý krok je najít si podpůrnou osobu nebo skupinu. Ale měl by to být někdo tak bezpečně vzdálený, aby se nestal spoluzávislým. V církvi to znamená třeba skupinu, která člověku pomůže být vykazatelným. Principy vykazatelnosti jsou nutné – v čem, komu a kdy. Bez toho to nefunguje. Slib, že už nebude brát, nic neznamená. Součástí vykazatelnosti je smlouva – kdy, jak často se budeš testovat. Nakonec pokud je poblíž podpůrná skupina, která se vyloženě zabývá závislostmi, tak být součástí té skupiny. Sdílená závislost je často poloviční závislost.
Nikdy jste drogu nezkusil a to jste těm lidem tak blízko, že víte, že pro 99,9 % je to zprvu pozitivní zkušenost. Nikdy vás to nelákalo?
Pivo jsem si samozřejmě dal, ale mám nízkou toleranci k návykové látce obecně. Nemůžu říct, že to na mě má pozitivní efekt (smích). Ale z nelegálních drog jsem nezkusil nic. Ne že bych neměl pokušení, ale mám v sobě jasno. Z profesionálního a etického hlediska, i z toho důvodu, že je na to navázáno obrovské zlo v podobě zneužití látky k vlastnímu obohacení. Ta látka je jenom látka, nesmírně ničivé je však zlo, které se skrývá za tím vším.
Kromě těch dvou promile vyhrazeným Božím zázrakům – je vždycky naděje na změnu? Nebo existuje hranice, kde už změna není možná a investice sil a prostředků je zbytečná?
V našem sboru máme na stěně heslo: „Všichni, kdo žijí, mají naději.“ Naděje končí, až když je člověk mrtvý. Moje víra říká, že nikoho neodmítneme. Máme pravidla. Když někoho přijmeme do programu, a odejde z něho, může se vrátit až po třech měsících. Na otázku: „Takže já nemám naději?“ zazní odpověď: „Máš, ale my nejsme jediní, kdo ti ji mohou zprostředkovat.“ Když ten člověk využije jiné možnosti, a přesto se chce vrátit, může. Když to v krátké době udělá podruhé, tak mu dovolíme přijít až za půl roku, potřetí je to až za devět měsíců.
Co největšího Bůh udělal v životech kolem vás?
Asi mám židovský přístup k životu – ty největší věci jsou ty malé. Nehledám obrovské věci. Pro mě je zázrak, když ráno vstanu, jdu do haly – a ti kluci jsou nadšení (smích). Takových příkladů můžete každý den najít stovky.
Kdybyste mohl vyslovit jen jedno přání, co by to bylo?
Moje vnitřní touha je - věřím, že je od Pána Boha, - aby se lidé v církvi nebáli jednoduše oslovit lidi, kteří jsou kolem nich a kteří to potřebují, s jednoduchou informací: „Seš v pytli, hledej pomoc. A pokud nevíš kde, tady máš kontakt.“ Je jedno, jestli je to u nás nebo jinde. Jde o to, abychom nebyli lhostejní vůči našim blízkým. To pro mě představuje příběh milosrdného Samařana.
Bc. Petr Král je ředitelem a jedním ze zakladatelů Teen Challenge v České republice. Je absolventem ETF UK a vede resocializační středisko ve Šluknově, které pomáhá mužům, kteří zde nacházejí prostředí pro řešení své závislosti na drogách, alkoholu, gamblingu a podporu pro nový start.
Ptala se: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána (redakčně upraveno)