Odjakživa toužila po něčem hlubším, až si ji Bůh našel a pomohl jí vyhrabat se ze špíny, ve které žila. Adresu domu, kde se její církev scházela za socialismu, si Věra Janoušková poznačila na krabičku od zápalek. Dnes je šťastně vdaná, má čtyři dospělé děti a s manželem usilují o položení základů nového domu.
Věra toužila po poznání hlubšího smyslu už od mládí. V šestnácti letech se z rodného Ústí nad Orlicí vydala do Prahy na evangelickou mládež. Několikrát se i vrátila, ale cítila se tam nepatřičně. „Viděla jsem, že ty lidi mají něco, co já nemám, a tak jsem tam přestala jezdit,“ svěřuje se čerstvá šedesátnice. K osmnáctým narozeninám dostala od kazatele Bibli, zkoušela z ní číst, ale ničemu nerozuměla.
„Ve čtyřiadvaceti jsem začala cítit, že to, co žiju, je neúnosné. Nesnášela jsem sama sebe. Měla jsem zajímavého kluka, dobré přátele a na pohled můj život vypadal fajn, ale já ho nechtěla žít,“ vypráví Věrka, zatímco zahání slzy, které se jí při vzpomínkách derou do očí. Tou dobou jí přátelé varovali, ať se má na pozoru před jedním manželským párem, který žil na tehdejší dobu dost zvláštně, pak se najednou úplně změnili a stali se z nich „fanatici“.
„Snažila jsem se jim vyhýbat, ale shodou náhod jsem na ně v Brně pořád narážela,“ směje se drobná zrzavá žena svým vzpomínkám. Řekli jí, že potřebuje Ježíše a na její odpověď, že je katolička, reagovali jen úsměvem. Věděli, že nežije tak, jak by měla nebo mohla. „Pomodlili se za mě a dali mi adresu nějakého podivného sboru. Napsala jsem si ji na krabičku od sirek. Hodně jsem tehdy kouřila,“ líčí Věra.
Věděla, že chce změnu, zkoušela Boha hledat. Dokonce se modlila Žalmy z Bible. „Hledala jsem sice, ale neměla potuchy, kdo mě má čekat. Nevěděla jsem, jestli se mám Boha bát,“ popisuje pocity, které prožívala a které ji dovedly až do domu na poznačené adrese. Byl to jeden čtvrteční večer roku 1987. Domek byl narvaný k prasknutí lidmi všech věkových kategorií, protože daná církev tehdy nebyla povolená.
Slyšela píseň a věděla, že tam je Bůh. Požádala o zpověď. „Chtěla jsem dát život do pořádku, věděla jsem, že chci vyházet ten hnůj, kterého jsem v sobě měla strašně moc a v posledních měsících to šlo na povrch. Měla jsem násilného otce, přála si jeho smrt…,“ líčí. Dalšího dne se kála ze svých hříchů a rozešla se se svým tehdejším přítelem. Prožívala Boží lásku, přijala svůj vzhled a konečně se cítila svobodná. Tou dobou přijala i křest Duchem svatým.
Možná právě to, co prožila, jí dodávalo sílu a odvahu účastnit se několikrát týdně bohoslužeb. „Druhá polovina osmdesátek rozhodně nebyla volnější, jak by se mohlo zdát. Pořád jsme byli nepovolená církev, a tak každou neděli stáli u brány policajti a legitimovali nás,“ dělí se Věra o své vzpomínky. Ví, že se na ně vedly spisy. Dokonce si někdo bohoslužbu nahrával velkým kazetovým magnetofonem.
Věra ostřejší konfrontaci s příslušníky STB kvůli své víře neprožila, jen se octla pod drobnohledem domovního důvěrníka. Její manžel, za kterého se provdala roku 1989 nedostal tehdy výjezdní doložku ani do Maďarska, místo toho dostal nabídku na spolupráci. „Asi největší strach jsem prožívala, když jsme dělali evangelizaci u Karláku v Praze a estébáci si nás fotili. Nebyla jsem žádná hrdinka, ale věděla jsem, že my máme víc,“ svěřuje se po letech maminka čtyř dospělých dětí.