Nedávno jsem se v jedné chytré knize dočetl, že když se dítě a rodič dívají vzájemně do očí, u obou se zvyšuje hladina oxytocinu – hormonu, který se často označuje jako „hormon lásky“ nebo „hormon pouta“. Jenže stále častěji jsme svědky toho, že se rodič a někdy i dítě dívá… do mobilu.
Nejsem neurolog, ale troufám si tvrdit, že při pohledu do displeje se hladina oxytocinu nezvyšuje. Doba se mění. Někteří z nás pamatují dobu, kdy se chodilo telefonovat do budky a dopisy se psaly rukou. Stále mám doma jako drahocenný poklad zamilované dopisy z doby, kdy jsme s mojí manželkou chodili.
V současnosti jsme naopak v situaci, kdy máme v porovnání s nedávnou minulostí téměř neomezené možnosti komunikace. A přesto si mnozí stěžují, že se cítí osamělejší než kdykoli dříve.
Paradox naší doby spočívá v tom, že technologie sice odstranily vzdálenost mezi kontinenty, ale někdy vytvořily vzdálenost mezi lidmi, kteří sedí vedle sebe. Problém ale není v technologiích nebo v mobilním telefonu. Nastává tehdy, když se nástroj stane naším pánem, a to se dnes děje.
Ticho je nesnesitelné – hned ho zaplňujeme obrazovkou
Kolikrát jsme byli svědky situace, kdy dítě nadšeně vypráví rodiči svůj zážitek, ale rodič jen nepřítomně přikyvuje, protože právě odpovídá na zprávu? Kolikrát manželé prosedí celý večer vedle sebe, aniž by si skutečně promluvili? A přiznejme si, kolikrát jsme i my sami sáhli po telefonu ve chvíli, kdy nastalo několik sekund ticha?
Právě ticho nám dnes připadá téměř nesnesitelné. Jakmile se objeví volná chvíle, automaticky saháme do kapsy. Čekání ve frontě, cesta výtahem nebo několik minut před začátkem schůzky – vše zaplňujeme obrazovkou. Jako bychom se báli zůstat sami se svými myšlenkami.
Jenže když jde o vztahy, ty vznikají jinak. Rodí se z očního kontaktu, naslouchání, úsměvu, pozornosti. Člověk nepotřebuje jen slyšet slova. Potřebuje cítit, že ten druhý je opravdu přítomen.
Psychologové upozorňují, že kvalitu vztahu neurčuje množství společně strávených hodin, ale kvalita pozornosti. Můžeme být spolu celý večer, a přesto být každý ve svém vlastním digitálním světě. Naopak deset minut opravdového rozhovoru bez vyrušování může vztah posílit více než několik hodin společného mlčení nad displeji.
Ježíš nikdy nedával lidem pocit, že jsou jen nepříjemným přerušením jeho programu
I Bible mluví o blízkosti. Bůh není jen ten, kdo k nám promlouvá. Janovo evangelium říká, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (J 1,14). Křesťanství není založeno jen na předávání informací, ale na Boží přítomnosti mezi lidmi.
Ježíš věnoval lidem svou plnou pozornost. Zastavil se u slepého žebráka, naslouchal ženě u studny, všiml si Zachea na stromě. Nikdy nedával lidem pocit, že jsou jen nepříjemným přerušením jeho programu. Můžeme namítnout, že v jeho době neexistovaly mobilní telefony. To je pravda – ale rušiče pozornosti existovaly vždy.
Možná právě zde leží jedna z největších výzev dnešní doby – naučit se znovu být přítomní. Když sedíme s rodinou u stolu, odložit telefon. Když nám někdo vypráví svůj příběh, podívat se mu do očí. Když jdeme na procházku s partnerem, nevytahovat mobil při každém zavibrování. Když máme jednání, být tam plně.
Nejde o boj proti technologiím, ale o návrat k člověku. Telefon je skvělý sluha, ale špatný společník. Žádná aplikace nenahradí objetí. Žádný chat nenahradí upřímný rozhovor. Žádný počet lajků nenahradí pocit, že na nás někomu skutečně záleží.
Možná bychom si mohli položit jednoduchou otázku: Když usednu vedle člověka, kterého mám rád a na kterém mi záleží, co získá mou větší pozornost – jeho tvář nebo displej telefonu? Pokud tvář, potom musím dát režim letadlo.
