Pro římskokatolickou církev nebyl rok 2021 běžným rokem. Tehdy do značné míry kulminovaly zprávy o sexuálním zneužívání v církvi. Církev se k tomu nedokázala adekvátním způsobem postavit a můžeme předpokládat, že temporální sentiment výsledky posledního sčítání ovlivnil.
Druhá důležitá věc, kterou jsme zaznamenali, je posun od nejateističtějšího národa k nejpověrčivějšímu. Je tomu ale opravdu tak? Připusťme si, že po respondentech chceme odpověď na hodně složitou otázku: Věříte? Věříte v Boha? Hlásíte se k církvi? To nejsou otázky, na které by většina z nás dokázala odpovědět tou raně moderní figurou buď – anebo. Avšak spíše než ve společnosti nejpověrčivější možná žijeme ve spirituálně nebo nábožensky nejméně gramotné. Chybí jí gramotnost ve smyslu hlubšího porozumění spirituálním pojmům a náboženským obratům.
Když se například díváme na odbornou pedagogickou literaturu, tak v českém prostředí v podstatě nevycházejí knihy k tématu spirituální dimenze edukace, spirituální inteligence nebo osobnosti vzdělavatele. Náboženství je sice volitelným předmětem ve školách, ale stojíc zcela na okraji zájmu a izolovaně od ostatních předmětů. Katecheté, kteří ho obvykle vyučují, mají jiné vzdělávací cíle než rozvoj spirituálních kompetencí nebo něco takového. Stále vidíme soustředěnost na témata výčtovější či znalostnější.
V prostředí filosofických fakult u nás můžeme pozorovat hodně studentů, kteří se hlásí k něčemu, co bychom mohli označit jako neomarxismus. Tento proud přitom není apriori protináboženský, jak by někdo mohl předpokládat, spíš sdružuje studenty s vyšší mírou sociální a environmentální citlivosti, studenty, kteří mají chuť udělat něco pro to, aby společnost byla lidštější. Nejde jim tak o to hlásit se k nějakému proudu marxismu-leninismu, ale o ohledání skupiny lidí, kterým jde o bonum publicum.
Společným silným společenským tématem je nalezení spirituality v tom nejobecnějším smyslu slova. Z mých studentů medituje většina. A protože nám chybí spirituální kompetence, hledá společnost spiritualitu a transcendenci ve fenoménech, jako jsou horoskopy a amulety, anebo v intelektuálnějším prostředí v neomarxismu. Nejde o nelegitimní odpovědi, ty však jsou silně závislé na tom, jaké to myšlenkové, kulturní, kompetentní prostředí vlastně máme k dispozici, tedy s Pierrem Bourdieu: jde o intelektuální a kulturní kapitál jak jednotlivých osob, tak celé společnosti.
Když vidíme velké množství lidí, kteří se nehlásí ke konkrétní církvi, a zároveň vnímáme pevně dané (často až rigidní, klerikální, hierarchizované) církevní prostředí, můžeme říci, že prvořadým úkolem institucionalizovaných církví je přemýšlet o tom, zda dokážeme vytvářet dostatečně pluralitní prostředí na to, abychom zachytili různé druhy věřících, s rozmanitostí jejich potřeb, zkušeností, spiritualit.
Máme mezi sebou věřící s pečlivou intelektuální formací. To jsou ti lidé, kteří vědí, v koho věří a proč. Promyšlené křesťanství, hluboká náboženská spirituální gramotnost. Vedle nich máme obrovské množství lidí, kteří nejsou deklarativní křesťané, kteří by říkali, já jsem katolík, ale do toho kostela nechodím nebo se tam vyskytnu třikrát v životě. Jsou zde lidé, kteří zajdou občas během dne do kostela. To jsou lidé, o kterých moc nevíme, nezatrhnou pravidelný diecézní „sčítací lístek“, zjišťující návštěvnost bohoslužeb ve farnostech (jako by tento údaj vypovídal o duchovním životě). Jsou to lidé, kteří touží po ztišení, možná po odpočinku. Jsou to lidé, o kterých bychom lidovou kazatelskou mluvou možná řekli, že jsou to ti nábožensky vlažní nebo indiferentní. Máme tendenci je kritizovat, že nechodí do kostela dost často a že nepřijímají svátosti a podobně, ale možná právě oni jsou jedna z těch cílových skupin, o kterých musíme přemýšlet.
Opakovaně se mi na mysl vrací koncept neviditelného náboženství Thomase Lackmanna. Dlouho jsme si mysleli, že industrializace přinese sekularizaci a že sekularizace vymýtí náboženství. A zatím jsme si obrovské množství těch rituálů a aspektů náboženství ponechali a často jsme jim dali nějakou zvláštní karikovanou podobu. Nemluvě o tom, že ve společnosti evidentně existuje poptávka po prostředí, které má náboženský charakter. Vítání občánků, pohřby v krematoriích, svatby v historickém prostředí, které provozují starostové s „medailí“ na krku. To všechno jsou formy náboženského rituálu, který svou profánností působí často až komicky, ve skutečnosti manifestuje potřebu náboženské zkušenosti.
Pro církev by podle mého soudu mělo být zásadní, že nemůže pracovat s jedním modelem nebo jedním vzorem ideálního příslušníka církve. Církev je – na rozdíl od sekty – pluralitní a multikulturní. Existují lidé, pro něž je důležité vymezit se vůči konzumní společnosti; další skupinou jsou ti, kdo se hlásí k víře, protože staví na „fetiši morálky“ (historicky Tertulián) či na významu seberozvoje (spása čistě na základě skutků), chtějí být těmi dokonalými lidmi. I to jsou skupiny, jimž na jejich tázání běžně odpovídalo náboženství. Církevní společenství se musí otevřít i těm nábožensky vlažným, nerozhodným, hledajícím. Těm, pro něž odpověď na vyznání ve sčítání lidu je příliš úzkou, zjednodušující petrifikující kolonkou, která znemožňuje vidět autenticitu jejich vlastního hledání.
Jaké nároky to přinese na církev jakožto instituci? Katolická církev je v podstatě největším správcem památek. Očekáváme od farářů, že to budou dobří opraváři, údržbáři, ekonomové a památkáři. A při tom všem má farář monarchisticky řídit farnost, být náboženským centrem farnosti? Jak má prožívat a pěstovat spiritualitu a zbožnost (jak vyžadoval od kněží již Karl Rahner), když každý den musí obstarávat opravy kostela?
Papež František mluví o problému klerikalizace, o tom, že máme příliš strnulou hierarchickou strukturu, která je spojená s diskursem moci. Potřebujeme hledat vhodnější cesty řízení nebo reflexe fungování náboženské správy, která by dokázala do procesu samotné správy vtáhnout větší počet věřících a zároveň by nabídla možnost kněžím být těmi rahnerovskými obětníky v tom nejlepším slova smyslu. Božími svědky, kteří nejsou nahraditelní technikou ani žádným profánním profesionálem. Takové struktury by mohly být přitažlivé pro jednotlivé věřící nejrůznějšího typu.
Mnozí lidé dnes odcházejí a nedokážou se s církví identifikovat právě proto, že je jim podezřelý tento mocenský centralizovaný diskurs. Ten přitom do velké míry neudržují kněží, ale je také očekáván od věřících. V tomto ohledu bude katolická církev zřejmě muset projít zásadní mentální proměnou. Bude třeba přemýšlet o tom, jak proměnit organizační kulturu, aby samospádem nepodporovala autoritativní klerikální tendence (model odpovídající schématu kněz mající moc) na jedné straně a pasivitu provázenou přehnanými očekáváními od druhých na straně druhé (kněz za mne vše zařídí).
Teorie managementu by strukturu církve – strmý pyramidální model – označila za velmi blízkou strukturám typickým pro malé rodinné firmy nebo mafiánské klany v Itálii. Je to mo- del, ve kterém se nemůže cítit dobře nikdo. Přitom tento model není jediným možným odrazem biblicky chápané hierarchie. Jde o model v podstatě barokní, který nemůže být úspěšný ve společnosti, která je od baroka vzdálená stovky let. Musíme hledat modely – slovy papeže Františka – kreativní, fungující jako polní nemocnice dynamicky se adaptující na potřeby těch, kterým by měla být nejblíže. Přijmout tento model znamená vzdát se mocenského vlastnění pravdy a vědění, co je pro druhé nejlepší, ale vstoupit do dialogu s druhým jako s tajemstvím, které respektuji.
Text vychází z příspěvku autora na kolokviu Religiozita České republiky ve světle posledního sčítání lidu, které pořádala ČKA 17. května 2023. Redakčně kráceno.
Autor: Michal Černý
Zdroj: Universum 3/23
