Na symbolické úrovni stále existují oblasti, v nichž je křesťanství vnímáno jako exkluzivistické. U oltáře stojí až na výjimky samí muži, biskupové a kněží žijí stranou od ostatních členů Božího lidu. Ježíš ale rozhodně nebyl exkluzivistický. Stýkal se s lidmi, o něž není zájem ani v dnešní společnosti, konstatuje v glose Zdeněk A. Eminger.
Jedním ze základních znaků křesťanství je, že není exkluzivistické. Nejde o uzavřený náboženský klub pro lidi z vyšší společnosti, ale nejde také výhradně o komunitu „chudých v duchu“, s nimiž by pod jednou střechou nemohli žít ostatní. Tenhle znak není vůbec samozřejmý. Většina světových náboženství tak, jak je známe, se více či méně profilovala také svým postojem vůči těm, kteří „nejsou jako my“. I křesťanství mělo k takovému postoji namířeno. Naštěstí se to díky velkým postavám církve a předně díky Duchu svatému a jeho vedení nestalo, i když pokusy ohradit církev plotem do výšky tří metrů tu jsou.
Bohužel i dnes existují v různých křesťanských denominacích názory, že křesťanská víra a život nejsou kompatibilní s životem těch, kteří zůstávají přede dveřmi kostelů. Stále se na symbolické i praktické úrovni oddělují jedni od druhých. Biskupové a kněží žijí stranou od ostatních členů Božího lidu. Liturgie římskokatolické církve je stále ještě orientovaná exkluzivisticky. U oltáře a kolem oltáře stojí až na výjimky samí muži, oblečení podle tradice v šatech, které dnes nenosí nikdo nebo spíš ženy. Katolická církev nedospěla do okamžiku, aby připouštěla k jáhenskému a kněžskému svěcení ženy. Nesetkáváme se tedy s ženami jako těmi, kdo předsedají bohoslužebným obřadům. Proč se ale ke službám kolem oltáře vybírají v některých společenstvích pouze muži, je teologicky neobhajitelné. Když mohou ženy působit jako lektorky Božího slova, které z jejich úst nejen zaznívá, ale také se děje, proč by se nemohly dotýkat neživých předmětů určených pro liturgii a obléct se při tom tak, jak je právě pro ženy přirozené?
Je zvláštní vidět, jak si každý z nás vytvořil na základě svých životních zkušeností – a zvláště na základě toho, jak chápe a žije mezilidské vztahy – své vlastní náboženství uprostřed náboženství. Když dal americký biolog a sexuolog Alfred Kinsey dohromady dvě rozsáhlé studie o sexuálním chování amerických mužů a žen, způsobil tím pozdvižení. Dal totiž nahlédnout do tabu tehdejší americké společnosti, v níž panovalo tradiční přesvědčení – dost podobné segregačním myšlenkám – že se spolu sexuálně stýkají jen lidé z dané komunity, stejné sociální třídy, lidé stejné barvy pleti, ba dokonce stejného vyznání. Kinsey a ti, kteří v jeho výzkumu kriticky pokračovali, ukázali, že věci nejsou nikdy tak černobílé, jak se soudí.
Podobný výzkum o tom, čemu křesťané skutečně věří a čím jsou schopni a ochotni prolnout a doplnit svoji křesťanskou víru, by byl nejen v českém a moravském prostředí podle mého soudu převratný a pro církve očistný. Vzpomínám si na jednoho českého teologa, univerzitního profesora a katolického kněze, který mi s úsměvem říkával, že už jako teolog a kněz byl určitou dobu vlastně husita. Musel se pracně prokousat celou teologickou historií posledních dvou tisíc let a znovu si sám pro sebe formulovat a ujasnit, co jsou to vlastně ony teologické konstanty katolické víry.
Evangelium není zprávou za odměnu
V povídání s mými přáteli, z nichž někteří působí doma a jiní v zahraničí, si po léta uvědomuji, kolik vrstev může mít křesťanská víra a do jakých zákoutí a uliček se může dostat, aby odtud přinesla pro dobro všech něco zajímavého nebo přímo důležitého. Je úplně něco jiného přečíst si pár teologických definic z prvních křesťanských koncilů, které najdeme ve slavném Enchiridion symbolorum et definitionum Heinricha Denzingera, než se ponořit prostřednictvím znalců do celé pestré a bohaté historie, kterou tvořili nikoliv teologičtí roboti, ale živí lidé. Musel jsem ujít pěkný kus cesty, abych si uvědomil, co je v mé víře božské a nadpřirozené, a co je v ní jen obraz mých iluzí a neopodstatněných přání. Věřte, že to byl a stále je oblažující pocit.
Budeme-li alespoň trochu věrní textu a duchu evangelií, nezbude nám než říct, že Ježíš rozhodně nebyl exkluzivistický. Stýkal se s lidmi, o něž není zájem ani v dnešní společnosti, a moře času věnoval všetečným otázkám Farizeů, kteří se ho snažili přivést do úzkých. Jenže ani vůči nim nebyl exkluzivistický. Také pro ně přišel a také pro ně na dřevě kříže zvítězil. Ani evangelium, které nesli do světa jeho učedníci, nebylo zprávou za odměnu, jen pro někoho, bonusem za slušné chování. Ohlašovaná spása, jak brilantně ve svém díle vysvětloval česko-římský teolog Vladimír Boublík, tu je bez výjimky pro celé lidstvo a pro všechny lidi, kteří jsou solidární s Kristem. Vymanit se z tohoto úžasného organismu je bohužel možné. Tím, čím se člověk odpoutá ze vztahu s Pánem, je vědomé odmítnutí jeho lásky. Nic není exkluzivističtějšího než sebeláska, která se neumí darovat a která neumí přijímat.
Malá sektářská společenství, která existují patrně ve všech církvích, jsou příkladem toho, čím se církev nikdy nesmí stát. Pochopitelně že všichni máme právo i povinnost určité klauzury – místa ticha, samoty a bezpečí, kde můžeme být sami (se) sebou a kde lze nejlépe uslyšet hlas Boží. Mimo tyto případy ale musí být církev otevřená a srozumitelná v tom, co lidem přináší, co jim může nabídnout, s čím jim může pomoci. Ale také v tom, co rozhodně není její úlohou a pro co nemá a ani nemůže mít kompetence. Je třeba být pravdivý a trpělivý ve vysvětlování toho, jaké je poslání církve, a také toho, že by lidé – ve svých problémech a bolestech – měli hledat pomoc i u odborníků řady profesí. Předejde se tak zklamání z toho, že „Bůh ani církev nefungují“, a zároveň zůstane přede všemi čistý stůl, na který lze položit všechno to, co dokáže smířit a uzdravit jen sám Bůh.
Církev má být po vzoru svého Pána dostředivým společenstvím. Desítky různých kultur po celém světě i vyloženě odlišné civilizační okruhy vytvářejí jedno jediné pestré církevní společenství. Skoro dva tisíce let předtím, než se začalo diskutovat o otázkách soužití lidí, kteří pocházejí z rozličných prostředí, byla církev přirozeně multikulturní. A i když toto soužití provází zvláště v Evropě mnoho problémů, církev jím nikdy nepřestane být. Pán totiž povolává k víře lidi bez ohledu na lidská měřítka a naši národní, jazykovou nebo kulturní příslušnost. Nic z toho, co jsme zadarmo dostali, si nemůžeme nechat pro sebe. Ten, kdo žije z víry, kdo má radost ze života, ze vztahů a z úspěchu, který mu byl dán, a ten, kdo miluje, si nic z toho nemůže nechat pro sebe. Církev nikdy nesmí čekat na ty, kteří přijdou. Má vyjít na místa, kde lidé bez naděje hledají naději. Jedině tak splní úkol, který jí vytkl sám Ježíš.