Jak těžké je navázat přetrženou strunu. – 16. června 2011
V roce 1986 jsem se stal vikářem a o dva roky později ordinovaným kazatelem Církve bratrské. Považoval jsem se za vyrovnaného a spokoje- ného člověka. Byl jsem vděčný za pěkný manželský život. Měl jsem rád duchovní práci, byl jsem přesvědčen o její smysluplnosti. Věřil jsem celým srdcem, že Bůh je dobrý a svrchovaný, že se bez jeho vůle nic nestane a že těm, kdo Boha milují, všechny věci musí sloužit k dobrému. Nevěděl jsem, co je to zklamání, hořkost nebo rezignace. Byl jsem přesvědčen, že jsem vnitřně silně motivovaný ke kazatelské službě.
Po listopadových událostech mi přibylo mnoho úkolů a povinností. Měl jsem přeplněný diář. Pracoval jsem někdy až do vyčerpání. Přemáhal jsem únavu a vypětí. Večer jsem uléhal s pocitem, že se propadám někam hluboko pod zem. Netušil jsem, že se dostávám do nebezpečné situace. Pak se to stalo.
V roce 1991 došlo k něčemu, co přirovnávám k přetržení natažené struny. Měl jsem pocit, jako kdyby mi v mozku něco prasklo. Od toho okamžiku to šlo se mnou nejdříve emocionálně a pak i fyzicky „z kopce“. Začal jsem vyhasínat, nechápal jsem, proč ztrácím motivaci. Zbortil se mi vnitřní svět. Už jsem nemohl s lidmi normálně komunikovat. Musel jsem „utéct“ pryč, daleko od telefonů, zvonků, lidí… Jednoho dne jsem pocítil silné pálení na hrudi a brnění v konečcích prstů. Zavolal jsem rychlou záchrannou službu. Odvezli mě na vyšetření do nemocnice.
Zbortil se mi vnitřní svět. Už jsem nemohl s lidmi normálně komunikovat.
Několik měsíců jsem byl na nemocenské a nebyl jsem schopen ani pomyslet na to, že bych se mohl někdy vrátit a pokračovat v práci. Bál jsem se, že jsem ztratil smysly, že nejsem „normální“ a že už nikdy nebudu zdravý. Teprve s odstupem času mi došlo, že jsem v „nejlepších“ letech, když mně bylo 33 let, prožil vyhoření. V mém životě to způsobilo velký zlom. Vše, co dříve dávalo smysl, se rozpadlo. Po tělesné stránce jsem pociťoval obrovskou únavu. Cítil jsem se „vyždímán“. Moje výkonnost prudce poklesla. Měl jsem potíže se soustředit, chyběla mi síla k běž- ným činnostem.
Mnohem horší to bylo na vnitřní rovině. S tím jsem se vyrovnával jen velmi těžce. Proč mi chybí motivace? Jak to, že jsem ztratil optimismus? Proč nemám odvahu pustit se do nových úkolů? Jak je možné, že já, který jsem byl tak silně vnitřně puzen sloužit Bohu, už v tom nevidím smysl? Bál jsem se, že v pomatenosti mysli udělám nějakou hroznou věc. Tento strach umocňovala deprese, která mou mysl zahalila do temného závoje a totálně mě paralyzovala. Přál jsem si, aby mě Pán Bůh z tohoto světa raději vzal.
Kandidáty na vyhoření jsou právě ti lidé, kteří se ochotně věnují jiným, ti, kteří jsou nadšení, motivovaní, optimističtí, cílevědomí a mají bohatý vnitřní život.
Trvalo dlouho, než jsem svou situaci dokázal s určitým odstupem zhodnotit. Začal jsem pátrat po příčinách. Zjistil jsem, že mnohé z nich se podepsaly na mém vyhoření: Vysoké pracovní nasazení, intenzivní život, obrovská zaneprázdněnost, práce až do vyčerpání. Rychle sice „hoříme“, ale také snadno „shoříme“.
– Častý kontakt s lidmi a jejich problémy, které se nás denně dotýkají. Neseme s nimi jejich břemena.
– Silný pocit odpovědnosti, takže se nedokážeme na věci dívat ze zdravého odstupu. Jsme citově vtaženi „dovnitř“ a v noci kvůli odpovědnosti nemůžeme spát.
– Vyškrtnutí odpočinku ze svého programu. Pro nedostatek času vypouštíme aktivity, o kterých si myslíme, že bezprostředně nesouvisejí s pracovním procesem.
– Špatná životospráva, nepravidelná, nevyvá- žená strava, nedostatek pohybu, systematické zanedbávání tělesné „schránky“.
Bylo pro mne šokujícím zjištěním, že kandidáty na vyhoření jsou právě ti lidé, kteří se ochotně věnují jiným, ti, kteří jsou nadšení, motivovaní, optimističtí, cílevědomí a mají bohatý vnitřní život.
Trvalo asi šest let, než jsem se, díky Bohu, a s laskavou pomocí manželky, rodiny, sboru a přátel, z vyhoření uzdravil. Považuji to za jeden z největších divů v mém životě. Nebylo to vždy jednoduché, ale pomáhalo mi držet se několika principů:
– Nebát se slyšet o sobě pravdu, nechat si poradit od lékařů, řídit se radami přátel i odborníků.
– Věřit raději zjevení v Písmu o životě, naději a Boží lásce než svým negativním pocitům.
– Změnit životosprávu – zdravě jíst, sportovat, odpočívat.
– Počítat s tím, že léčba bude trvat dlouho a že se „propady“ budou vracet.
– Nezůstávat se svými myšlenkami sám, ale současně omezit kontakty s lidmi jen na ty občerstvující.
– Nic nevyčítat Bohu, nepěstovat sebelítost, ale držet se klíčových biblických zaslíbení.
Dnes, dvacet let po vyhoření, jsem stále v kaza- telské službě. Nadále rád sloužím lidem, aby po- znali spásu v Ježíši Kristu a drželi se Boží milosti. Nedávno jsem prošel léčbou rakoviny. Mám mnoho omezení, ale děkuji dobrému Bohu, že mu smím patřit a že po vyhoření i po dalších otřesech mohu prožívat to, co je psáno v knize Přísloví 15,15:
„Kdo je dobré mysli, má hody každodenně.“
Autor: Daniel Heczko
Zdroj: Časopis Český Bratr
