Na životě a osudu papeže Benedikta, pravým jménem Josefa Ratzingera, se ukázala lidská křehkost a zranitelnost, stejně jako složitost tohoto světa. Kult osobnosti, který kolem něj vytvářeli ti, kteří si ho chtěli přivlastnit jako talisman, je však právě tak skandální jako soudy, které z něj chtějí udělat člověka hodného zapomnění.
Toho, čím v Německu narozený papež přispěl římskokatolické církvi a společnosti, je dle mého názoru mnohem víc než toho, co za jeho života vzbudilo kontroverze a odpor. Důstojné rozloučení s papežem, jemuž předsedal jeho nástupce František, je odpovědí církve, kterou právě papež Benedikt XVI. (1927–2022) pomohl provést složitými časy. Když už na svoji službu nestačil, pro dobro církve se navíc vzdal úřadu služebníka služebníků Božích.
Dalo se asi čekat, že se bezprostředně po jeho smrti objeví mnoho kritických reakcí na jeho teologické dílo i jeho biskupskou, kuriální a papežskou službu. Zdá se mi však, že se s radami, co měl dělat jinak, co vůbec dělat neměl a co bychom na jeho místě udělal my, mohlo přece jen pár dní či týdnů počkat. Benedikt totiž není pouze mužem kontroverzí, ale člověkem, na jehož osudu se ukázala lidská křehkost a zranitelnost, bolest tohoto světa a také to, co je v něm – a pochopitelně i v církvi – unavené, opotřebované a nemocné.
Souhrnné vydání jeho knih, studií, úvah, kázání, rozhovorů a příležitostných textů, o které pečují Vatikánská nadace Josefa Ratzingera (Fondazione Vaticana Joseph Ratzinger – Benedetto XVI) a oficiální Vatikánské nakladatelství (Libreria Editrice Vaticana), počítá s šestnácti svazky, z nichž část již vyšla v příkladné editorské péči a úpravě. Bylo by skvělé, kdyby se celé jeho opera omnia podařilo přeložit do češtiny. Realističtější však bude reprezentativní výbor, v němž nebudou chybět jeho hlavní emblematické knihy, teze a myšlenky.
Benedikt totiž není pouze mužem kontroverzí, ale člověkem, na jehož osudu se ukázala lidská křehkost a zranitelnost, bolest tohoto světa a také to, co je v něm – a pochopitelně i v církvi – unavené, opotřebované a nemocné.
Byl bych rád, kdyby polemika o tom, jak poznamenal coby papež církev a svět, vycházela právě z četby a studia jeho rozsáhlého teologického opusu a z ověřených svědectví respektovaných osob, jimž vstoupil – pozitivně i negativně – do života. Tak jako u řady papežů, kteří nejprve po léta sloužili jako biskupové místních diecézí, profesoři či diplomaté, se za desítky let jejich činnosti nashromáždilo ohromné množství textů. Rozsah Ratzingerova literárního odkazu je i díky jeho dlouhé životní pouti a vědeckému období opravdu velký. Je tedy pochopitelné, že známost jeho teologického díla nemůže být v katolickém, tím spíš v sekulárním prostředí detailní.
V tom teologickém se toto všechno odrazilo ve způsobu reflexe jeho díla. Někdy šlo o zajímavou teologickou rozpravu na dálku. Jindy z něho bylo ke škodě věci vypreparováno to, co mělo – aniž by o to sám autor stál – sloužit novodobé rekatolizaci či spíše normalizaci církevního a teologického prostředí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, kdo si z díla Josefa Ratzingera udělal trhací kalendář, a jak tím jeho stěžejní a v mnohém trvalé myšlení, přežvykované jeho apologety, utrpělo.
Paradoxy života. Bůh je láska!
V každém životě se objevují okamžiky, události a setkání, s nimiž člověk nepočítal. Objevují se v něm i paradoxy, které nelze vysvětlit jinak než jako zásahy Boží prozřetelnosti. V životě Josefa Ratzingera bylo takových okamžiků povícero. Rád bych však upozornil na jeden, jenž nad všemi ostatními vyčnívá. Nemám na mysli to, že se jeden obyčejný německý chlapec stal knězem, profesorem, biskupem, vysokým vatikánským úředníkem a nakonec i hlavou římskokatolické církve. Jde o jeho první encykliku nazvanou Deus Caritas Est (Bůh je láska), kterou vydal 25. prosince 2005, tedy osm měsíců po svém zvolení papežem.
Lidé, kteří od něj očekávali zásadní obrat k podobě církve, pro kterou byl Druhý vatikánský koncil (1962–1965) jen ztřeštěnou epizodou, byli zklamáni. Ruku v ruce s jeho postupným vplouváním do papežské funkce nešla ta forma konzervatismu, ve který doufali lidé, kteří si nevěděli rady s nabytou svobodou a možnostmi, které otevřené hranice do Evropy a světa nabízely.
Pochopitelně, že oproti Janu Pavlu II. působil jeho osobní přítel, rádce a muž č. 2 vatikánského dění uměřeně a někdy odtažitě. Ze svědectví českých exilových teologů, kteří s Josefem Ratzingerem, tehdejším prefektem Kongregace pro nauku víry, přišli do styku, víme, že otevřený dialog, jaký pěstoval na teologické fakultě Papežské Lateránské univerzity v Římě Vladimír Boublík nebo Karel Skalický, s ním byl obtížný. Z titulu své funkce myšlenky neprecizoval v dialogické oponentuře druhých, ale deklaroval často jako hotové věci nebo rady.
Svojí encyklikou o lásce naopak překvapil a vykolejil ty, kteří se poohlíželi po časech předkoncilních a kteří místo Boha Lásky hledali a nakonec i uvěřili v Boha filozofie, v Boha kanonického práva, v Boha morální teologie, v Boha, který ještě dřív než objímá, tak nějak předem, do zásoby, aby se neřeklo, trestá. Deus caritas est byl tím paradoxem, který u autora Úvodu do křesťanství a Ježíše Nazaretského tito anti-proroci nečekali.
Už úvod jeho encykliky o lásce je impozantní: „Uvěřili jsme v Boží lásku – právě tímto způsobem může křesťan vyjádřit základní rozhodnutí svého života. Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“
Mnozí laici, klerici a teologové, kteří už seděli v pomyslném vlaku, vezoucím je do stanice s názvem „Tridentský koncil – konečná stanice, prosíme, vystupovat“, byli znejistěni a zklamáni. Filozofické, a zvláště novotomistické a teologické analýzy tak velké skutečnosti, jakou je láska Boha k člověku, člověka k Bohu a lidí navzájem, nešlo dělat neosobním způsobem. Už vůbec ne jazykem, který by byl odtržený od jazykového a vědeckého vývoje posledního století.
Najednou nebylo možné psát o lásce jako o pytli brambor. Najednou nebylo možné psát o lásce bez osobního zájmu, bez její přítomnosti ve vlastním životě, bez jasného vědomí, jak se láska projevuje v každodenním životě – v rodině, mezi přáteli, ve společnosti, na fakultě, na biskupství, ve farnosti, mezi lidmi zasvěceného života. Najednou nebylo možné uplatňovat na úvahy o Bohu, který je láska, polomrtvý a nesrozumitelný jazyk, s nímž mezi sebou – na truc ostatním – mluvila hrstka teologů, publikujících a navzájem si recenzujících své pracně vysezené články. Najednou šlo o všechno. Tady je láska, tady ukaž, co pro tebe znamená a co s tebou a v tobě dělá.
Život a dílo Benedikta XVI. nelze reflektovat jen se zřetelem k zemím za bývalou železnou oponou. Jeho necelých osm let na papežském stolci zanechalo v Čechách nesrovnatelně menší otisk než pontifikát Jana Pavla II. Skomírající české teologické prostředí na Benediktův pontifikát a na jeho předchozí, v Německu psané práce, nemohlo až na výjimky navázat, přičemž skutečnou teologickou polemiku a dialog nad některými jeho výsostnými teologickými tématy (otázky kristologie, ekleziologie, pravdy, liturgie, eschatologie, spásy) vedlo jen pár solitérů, kteří se po roce 1990 vrátili z exilu do vlasti nebo působili v cizině.
Benedikt XVI. jako velký inkvizitor?
Tak jako řada lidí jsem si poslechl rozhovor Filipa Titlbacha s literárním historikem, spisovatelem, ale také teologizujícím myslitelem a kazatelem Martinem C. Putnou. Čtyřicet jedna minut Putnovy reflexe Benediktovy životní pouti mi však svou syrovostí připomíná spíš okrajové čtvrti megapolí hluboko po půlnoci než rozumnou analýzu jeho života a díla. Až na několik výjimek, které se týkají raných Ratzignerových prací, tu zemřelý pontifik připomíná Putnou zmiňovaného Velkého Inkvizitora, který se nejpozději od roku 1981, kdy se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, podstatně podepsal na mizerné kondici církevních struktur a národních katolických společenství.
Z Putnova vyprávění se zdá, jako by těch zhruba 5600 katolických biskupů západního i východního obřadu (k roku 2020), působilo ve svých diecézích a úřadech jako naprogramovaní a na dálku řízení vojáčci jakési vatikánské terakotové armády. Podívám-li se jen na některé české teology, působící u nás po roce 1990, kteří měli oproti Benediktu XVI. někdy značně nonkonformní názory a inovativní myšlení, které v některých případech ovlivnilo i evropské teologické prostředí, nevzpomínám si, koho z nich by přímo on poslal k lopatě.
Cožpak třeba pozdní Josef Zvěřina, Oto Mádr, Tomáš Špidlík, Karel Vrána, Josef P. Ondok, Karel Skalický, Karel Flossmann, Tomáš Halík, Ladislav Heryán nebo Tomáš Petráček byli ostrakizováni vatikánskými kongregacemi nebo samotným Benediktem XVI. a nemohli rozvíjet své teologické dílo či pastorační práci? To, že někteří z nich nemohli setrvat nebo vůbec působit v teologickém porevolučním i současném prostředí, nebyla přece věc papeže, ale lidí, pro které se i sám Benedikt XVI. stával slábnoucím konzervativcem, jenž postupně pohřbil jejich zvláštní představy, že teologie je to a pouze to, co si o ní myslí oni a že podstatou teologické práce jsou místo pokory, erudice a odvahy loajalita a disciplína.
Benediktova rezignace osvobodila nejen jeho samého, ale dala příležitost k volbě papeže, jenž se řešení interních a strukturálních otázek církve nebojí.
Když se milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012) účastnil po smrti Jana Pavla II. konkláve, byl to on, kdo i přes značně odlišné názory na mnoho teologických a ekleziologických otázek doporučil Josefa Ratzingera, a byl to opět on – mimo jiné výtečný biblista –, kdo Benediktovi při vůbec posledním setkání schválil jeho zamýšlenou rezignaci, jejímž meritem byla skoro absolutní nereformovatelnost římské kurie. Ani Martini, který se netajil tím, že církev je dvě stě let pozadu za historickým vývojem, a který si v církevních záležitostech nebral servítky, nebyl odsunut na okraj.
Byl to až papež František, který na Vánoce roku 2014 adresoval této „nereformovatelné římské kurii“ promluvu o jejích patnácti nemocech, kterou si předtím nedovolil takhle do hloubky a syrově pojmenovat žádný z papežů. Oba, kardinál Martini i papež František, se i přes rozdílnost svých postojů zastali papeže Benedikta, kterého zápas o lepší kondici kurie i celé obecné církve stál zdraví a ztrátu naděje, kvůli nimž nakonec svůj úřad také opustil. Benediktova rezignace osvobodila nejen jeho samého, ale dala příležitost k volbě papeže, jenž se řešení interních a strukturálních otázek církve nebojí.
Složitost světa a ostatní náboženství
Tak jako všichni ostatní, kteří ještě vůbec udržovali vztah se svou církví, se i Josef Ratzinger narodil a dospěl do složitého světa. Zatímco on a někteří další teologové změnili v pozdních 60. letech 20. století po sociálních a studentských bouřích svoje názory a postoje, byl na druhé straně katolický svět konfrontován s odchodem nezanedbatelného počtu laiků, kněží a zasvěcených osob do civilu; nešlo jen o pár desítek lidí. Jen v Itálii odcházelo podle svědectví česko-římského teologa a děkana na Lateránu Vladimíra Boublíka ročně 2000 kněží a řeholníků ze služby (včetně profesorů teologických fakult a ostatních institutů).
Co, myslím, mělo velký vliv na Ratzingerovo teologické dílo, byl rezervovaný přístup k ostatním náboženským systémům a jejich úloze v Božích dějinách spásy. Netřeba připomínat, že tímto obohacujícím směrem se naopak vydal jeho někdejší tübingenský kolega, přítel a názorový antipod Hans Küng (1928–2021), jehož kariéra byla v oficiálním katolickém prostředí roku 1979 zastavena. Je obrovská škoda, že spolu Küng a Ratzinger nemohli v Tübingen, kam byl Ratzinger přijat na Küngův popud, působit, ovlivňovat se a vést dialog.
Je třeba říci, že Küngovy myšlenky týkající se papežství, papežské neomylnosti, náboženské svobody, kněžství, eucharistie, svěcení ženatých mužů, žen, ekumenismu, homosexuality, eutanázie či celibátu, které byly pro vatikánské prostředí i pro Josefa Ratzingera kontroverzní či přímo tabu, dnes zaznívají v teologických rozpravách a jsou zastávány i některými biskupy. Velikost univerzity v Tübingen se ukázala také v tom, že umožnila Küngovi nadále působit, třebaže již ne v oboru katolické teologie (v němž mu byla Vatikánem odňata možnost učit), nýbrž v oboru teologie ekumenické.
Láska v pravdě a bolest relativismu
Z Ratzingerova teologického uvažování, které nemělo blízko k ekumenické teologii Küngova typu, se zrodily i některé sporné výroky, například na adresu muslimů, a ze stejného zdroje pocházela i jeho pověstná rezervovanost a nedůvěra vůči postmodernímu světu. Jeho obyvatelé, žijící nikoliv v uzavřených palácích a klášterech, ale jako Ježíšovi učedníci ve světě, chápali obranu života, lidské důstojnosti, pravdy, víry i smysl a poslání církve po dvou světových válkách a dvou strašlivých totalitách jinak, než teolog a biskup vyrostlý v bavorském prostředí, později se adaptující na prostředí římské, v němž se stal druhým nejmocnějším mužem celého církevního aparátu.
Méně známé jsou jeho snahy o dialog a smíření s luterskými církvemi a jeho příspěvky týkající se teologie kultury. Zda měl úplnou, nebo dokonce prorockou pravdu v otázkách relativizace pravdy (viz jeho encyklika Caritas in veritate, Láska v pravdě, 2009), ukáže až čas. Také v této práci, která vzbudila velký ohlas i vlnu nevole, pojmenoval množství neuralgických bodů společnosti a kultur, které láskou a pravdou myslí úplně něco jiného než náš Pán a jeho církev. Jestli si i za tahle světlá místa ve svém díle a zápase zaslouží být spolu s Martinem C. Putnem nazýván „velkým inkvizitorem“, zdá se mi, že by v tomto způsobu kritiky shořeli mnozí ostatní včetně světců; a možná že úplně všichni do jednoho.
Bývá-li někdy Benedikt XVI. nazýván „disidentem ve své církvi“, a to například pro svůj kladný vztah k nostalgickým tradicionalistickým hnutím, kladu si otázku, kdo se ve své církvi v nějakém ohledu necítí být také disidentem, a to naopak pro své liberální postoje, které někdy mohou být na hraně pravověří. Domnívám se, že budoucnost přinese kritické zhodnocení Benediktova díla i života. Souhlasím s mými teologickými kolegy a přáteli, že i přes všechnu reverenci, kterou si bývalá hlava církve zaslouží, klimax jeho teologického myšlení nevytvořilo laťku, přes kterou by se nedostali jiní teologové a teoložky 20. století.
Svým dílem přispěl do teologické mozaiky, která nám v postavách velkých myslitelů ukázala, že teologii, řečeno s Edith Stein (Terezií Benediktou od Kříže), nelze dělat po kancelářích, nýbrž jedině „pěstovat jako bohoslužbu“. Jen tak se teologie totiž stane dobrodružstvím, které je s to lidem nasvítit Kristův kříž tak, aby k němu přicházeli a dotýkali se s nadějí a láskou Ježíšových ran, skrze něž nám otevřel budoucnost.
Your article exemplifies advanced analytical thinking, providing a sophisticated dissection of complex issues.
Je smutné číst texty, v nichž se autor až zalyká vlastní moudrostí a dobrotou.
Panu Emingerovi – jindy píšícímu dobře – odpovídá David Bartoň:
http://www.forum24.cz/o-mrtvych-jen-pravdu-kdyz-se-banalita-stava-moudrem-aneb-kdo-je-tady-velikan
Už v dobách satanského komunismu, jsme se scházeli pod rouškou přátelského setkávání u tajného kněze a i tam bylo konstatováno, že už tenkrát jsou všelijaké problémy v církvi. Můj pocit je, že někde chybí láska.
Klobouk dolů, zabývat se putnovštinou ve vztahu k zesnulému Svatému otci v.v. je snad ale po Vaši úroveń pane !
U Putny co nevychází z ” duhy ” není z tohoto světa a tím také jeho ” odkaz ” začíná a končí ..