„Dnes je skoro povinností být šťastný a spokojený, ukazujeme si to navzájem na sociálních sítích a cokoli jiného je bráno jako selhání. Ale do života přece patří i chvíle, kdy se to nedaří,“ říká blogerka a lektorka primární prevence Ida Pencová. Letos bude hostkou festivalu UNITED.
Za jeden z největších problémů současnosti považuji generační propast, dá se podle Vás nějak překlenout?
Někdy zbytečně řešíme rozdíly a maličkosti, na kterých se zasekneme, pak vzniká bariéra, kterou nedokážeme překonat. Naše generace byla například zvyklá mít málo věcí a díky tomu jsme se na všechno těšili. Dnešní děti naopak mají hromadu věcí, možností a podnětů, což z nich dělá lidi, jakými jsou. Kdybychom měli stejné podmínky my, tak budeme pravděpodobně úplně stejní. Mou osobní snahou je pomáhat lidem v tom, aby se navzájem dokázali chápat. Aby když jeden něco říká, tak aby druhý neslyšel něco jiného. Myslím si, že tohle je způsob, jak překlenout různé propasti – protože nejsou pouze ty generační, ale i kulturní, sociální a další.
Spousta z propastí se dá překonat tím, že přestaneme hledat, co nás rozděluje, a místo toho se začneme soustředit na všechno, co máme společné. Ať jsme mladí nebo staří, bohatí nebo chudí, ve výsledku chceme všichni to stejné. Chceme, aby nás někdo měl rád, aby nám někdo naslouchal, chceme se cítit přijatí, užiteční a potřební. Takže pokud si začneme navzájem více naslouchat a navíc zapojíme i laskavost, podaří se spousta propastí zasypat. Už Komenský tvrdil, že věci lidské sice nejsou v pořádku, ale nejsou ani zcela ztraceny a jestli se svět má napravit, tak jedině láskou. Přemýšlejme proto víc nad tím, jak druhým prokázat kousek laskavosti a lásky.
Souvisí s touto Vaší snahou i certifikované programy primární prevence, které praktikujete na školách?
Etické dílny jsou jedna ze čtyř oblastí, kterým se věnujeme s naší organizací Hope4kids. Kromě preventivních programů, které tvoří většinu naší práce, máme ještě poradenskou aplikaci Zeptej.Se. Tam mají děti možnost anonymně s námi řešit to, co nechtějí sdílet před třídou. Máme i programy pro dospělé, například v sérii Kyberdítě a jeho sítě rodičům radíme, jak navázat komunikaci s dítětem, které je pořád přilepené na mobilu. Jak mu neříkat jen „vypni to“, ale vést spolu smysluplnou diskuzi. Poslední oblastí jsou programy Duchovního dědictví, momentálně zaměřené na Jana Amose Komenského. Z historie, případně z Bible se snažíme vytáhnout principy, které lze aplikovat do dnešní doby. Zrovna příběh Komenského se velmi hodí, protože on osobně prožil velké množství nepříjemných životních událostí a krizí, které si nevybral, ale musel se s nimi vyrovnat. Děti se od něj mohou nechat inspirovat například v tom, jak se nevzdat a bojovat dál.
Jak si prevenci na školách konkrétně představit?
Na prevenci se dá nahlížet různými způsoby. Spousta škol očekává, že dětem budeme říkat, co nemají dělat a čemu se mají vyhnout, aby to s nimi nedopadlo špatně. Ale v Etických dílnách k prevenci přistupujeme jinak. Skutečná pomoc totiž nespočívá v tom všechno dětem zakázat, ale spíš jim poradit, co mohou dělat místo toho. Učíme je, jak rozvíjet svoji osobnost, hledat své silné stránky a budovat si pevnou síť vztahů kolem sebe. Předpokládáme totiž, že když člověk objeví, co má rád, co ho baví a v čem je užitečný pro ostatní, nemá pak potřebu uchylovat se k rizikovému chování.
Dalo by se tedy říct, že pracujete spíše s lidským charakterem, než s konkrétním patologickým chováním?
Určitě. Snažíme se děti vést k tomu, aby samy dokázaly přemýšlet nad tím, v čem se můžou zlepšit nebo jak překonat své neustále se opakující vzorce špatného chování. Další důležitou oblastí jsou podle nás vztahy. Proto se snažíme děti učit řešit spolu konflikty, dávat si navzájem zdravým způsobem zpětnou vazbu a být schopen ji také přijmout. Třetí oblastí je samozřejmě i prevence možných rizik, na které je potřeba upozornit, ale právě až v kontextu všech ostatních oblastí.
Naše práce vypadá většinou tak, že dětem předkládáme modelové situace. Máme k dispozici nedokončené příběhy, různé aktivity a hry, do kterých se děti zapojují a samy je dotváří. Díky tomuto procesu si případné poučení mnohem lépe zapamatují. Některé situace je třeba i rozčílí a ony s tím pak mohou dál pracovat. Když se to nepovede, zabýváme se tím, jak se vlastně vypořádat s vlastní chybou. Také se snažíme děti naučit jednotlivé emoce pojmenovávat. Nemají totiž problém k dané situaci přiřadit několik emotikonů, ale když mají onu emoci slovně pojmenovat, už je to horší.
Jste pozvaná jako řečník na festival UNITED na Vsetíně. Jaké témata vnímáte jako aktuální pro cílovou generaci Z?
Letošní téma UNITEDu, nazvané Opravdový, se mi moc líbí. Můj vstup bude právě na téma opravdovosti. Mám v plánu se zabývat myšlenkou, že bychom měli své příběhy sdílet v kompletní verzi, včetně těch částí, na které nejsme hrdí. Ne pouze vybrat pěkné momenty, ještě je vylepšit nějakými filtry a pak tvrdit, že to jsme opravdu my. Tím nikoho neoslovíme. To jediné, co člověk doopravdy má, je jeho příběh. Právě skrz něj se může pán Bůh dotýkat životů jiných lidí. Pokud se s druhým člověkem chceš doopravdy sblížit a umožnit pánu Bohu, aby se ho dotkl, pak musíš svůj příběh sdílet celý. Jedině tehdy to má ty správné grády (smích). Líbí se mi myšlenka, že svými silnými stránkami se navzájem inspirujeme a slabostmi zase propojujeme. Nejhorší ze všeho je totiž pocit osamělosti, když si člověk myslí, že on jediný selhal.
Povedu také dva praktické workshopy. V tom prvním, nazvaném Na vlně emocí, se budu věnovat emocím a tomu, jak je správně rozpoznat a následně se s nimi vyrovnat. Druhý workshop Image nebo charakter se bude zabývat tím, jak se prezentujeme a jak moc (ne)chceme být opravdoví. Dotknu se i případných hranic v upřímnosti, protože řešením není ani na sebe prozradit úplně všechno do posledního detailu. Je potřeba umět svůj příběh předat druhým lidem tak, aby to neohrozilo moje bezpečí a zároveň to předalo to, co chci předat.
Je téma opravdovosti také důvod, proč na svém blogu Ber celej balík sdílíte kromě pěkných životních momentů i ty smutné?
Ber celý balík je můj životní koncept. Když chceš s někým žít, nemůžeš si z něj vybrat jen to, co se ti líbí, musíš ho brát jako celý balík. Stejně funguje i život. Jenže my jsme se naučili vybírat si z života jen ty dobré věci. Dnes je skoro povinností být šťastný a spokojený, ukazujeme si to navzájem na sociálních sítích a cokoli jiného je bráno jako selhání. Ale do života přece patří i chvíle, kdy se to nedaří. Je samozřejmě určitý risk sdílet veřejně i věci, se kterými bojuji, situace, které jsem nezvládla. Činí mě to vůči ostatním zranitelnější. Přesto mi to dává smysl. Nedělám to pro ty, kteří už si to sami vyřešili, ale pro ty, kteří s něčím podobným také bojují a potřebují ujištění, že nejsou jediní. To člověku dodá naději.
Ida Pencová je lektorka Etických dílen v organizaci Hope4kids, působí jako řečník na mnoha konferencích a v církvi. Je autorkou blogu "Ber celej balík". Vystudovala na Vyšší odborné škole misijní a teologické v Kolíně a Technické univerzitě v Liberci.
