Představte si, že by třeba Praha nebo Brno byly kolébkou židovské, křesťanské a islámské civilizace. Představte si, že by vedle ostatních rozporů, které mezi sebou jako obyvatelé jednoho malého státu máme, bychom byli od pomyslného bodu nula až do konce věků správcem posvátného území, kam se chtějí ročně podívat víc než 4 milióny lidí z celého světa a někteří z nich tam chtějí také dočasně nebo natrvalo žít.
Už jen ta představa, že se ve Svaté zemi válčí, je pro mnoho lidí nesnesitelná. Ten, kdo v Izraeli byl nebo tam studoval, pracoval, žil, mohl před pár dny sledovat obrázky, které v něčem připomínaly apokalypsu. To strašlivé genocidní a sadistické násilí, jemuž podlehlo na 1400 Izraelců včetně žen, dětí a seniorů, se nedá ničím ospravedlnit. Nemůže ho legitimizovat nic – a už vůbec ne jakékoliv náboženské či politické ideje. Na straně útočníka, v Gaze, zemřelo pravděpodobně kolem 3000 lidí. Teroristické buňky Hamásu odpalují tradičně rakety na Izrael z civilní zástavby. Kilometry a kilometry podzemních tunelů, které vytvářejí město pod městem, vedou pochopitelně pod domy obyčejných obyvatel Gazy. Izraelská odveta pro čin, který byl tím nejhorším, co Izrael zažil od dob šoa, byla a ještě bude tvrdá. Zdá se, že Operace železné meče na dlouhou dobu změní životní prostor Palestinců. A žádný happy-end to pro ně nebude.
Když jeden z mluvčích Hamásu prohlásil, že jejich vražedná akce splnila svůj cíl, a že je tedy možné zasednout s Izraelem k jednacímu stolu, poslouchal se při tom pravděpodobně jen on sám. Národ, který byl v dobách holokaustu skoro vyhlazen a který se po válce a po roce 1948 vzepjal k vybudování soběstačného, rozvinutého a technologicky moderního státu, nemůže nad tím, co se mu dnes stalo, mávnout rukou. Antisemitských a protiizraelských nálad a útoků, a to nejen z okolních zemí, si za desítky let užil až až. V pěti velkých válečných konfliktech mezi roky 1948 až 1973 musel obhájit a také obhájil své právo na existenci. To samé musí učinit i v těchto dnech a v nadcházejících měsících. Výzvy íránských militantních kleriků po anihilaci Izraele se v nedávných masakrech vesměs civilního obyvatelstva ukázaly jako realistické. Málokdo čelil teroristickým útokům na svém území tak často jako Izrael, který je doposud ustál.
Představte si, že by třeba Praha nebo Brno byly kolébkou židovské, křesťanské a islámské civilizace. Představte si, že bychom vedle ostatních rozporů, které mezi sebou jako obyvatelé jednoho malého státu máme, byli od pomyslného bodu nula až do konce věků správcem posvátného území, kam se chtějí ročně podívat víc než 4 milióny lidí z celého světa a někteří z nich tam chtějí také dočasně nebo natrvalo žít. Není to tak dávno, kdy byly v našem evropském prostředí pořádány pogromy na Židy, kdy byly v našem evropském prostředí postaveny vyhlazovací tábory a kdy to neměli Židé jednoduché ani v těch zemích, které po válce pohltil žravý komunismus. Není to bohužel tak dávno (a občas se z toho něco vynoří), kdy část křesťanů nenáviděla Židy jako ty, „kdo nám zabili Krista Pána“. A paradoxně po roce 1989, kdy se nepodařilo úspěšně a kreativně navázat na naše katolické a reformační dějiny, se v době velkých uprchlických krizí vynořil kromě antisemitismu a tradičního pohrdání Romy též značně primitivní odpor proti islámu, proti jeho náboženství a zvykům. Zdálo se, že jsme uvízli ve zvláštní pasti sebenenávisti a nenávisti k těm, kteří jsou jiní a jejichž víře a kultuře nerozumíme a ani se o to moc nesnažíme.
Rady pocházející z českého prostředí, jak by to teď měl Izrael dělat, jsou nejen směšné, ale také nebezpečné. Ti, kteří ještě nedávno řvali na ulicích, že nepřijmou jedno jediné syrské nemocné dítě, natož dospělé lidi na útěku před válkou, vybízejí Izrael, aby smetl Gazu do moře a začal stavět na zelené louce. Příznivci lidové xenofobie, v níž se obětním beránkem stali postupně Židé, Romové, Ukrajinci, uprchlíci, intelektuálové nebo lidé bez domova, dnes na internetu volají po „konečném řešení Palestiny“. Sami Izraelci sice hovoří o nezbytnosti tvrdé vojenské odpovědi a novém uspořádání regionu, ale zároveň ujišťují, že jim jde výhradně o likvidaci a potrestání viníků, kteří byli schopní v kibucech podřezávat matky s dětmi a na hudebním koncertu zavraždit 260 lidí různých národností. Válka vedená v městském prostředí přináší i nevinné oběti. Ani tady to nebude jiné. Za smrt nevinných Palestinců mohou výhradně sadističtí členové Hamásu, nikdo jiný.
Vzpomínám si na záběry, kdy se v roce 2008 v Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě do krve porvali duchovní církví, které tento výjimečný prostor spravují. Jeden tloukl druhého kadidelnicí, druhý mu chtěl rozbít hlavu židlí, třetí chtěl jiného probodnout praporem. Musela zasáhnout policie a armáda. Místo toho, aby respektovali dohody o správě a úklidu chrámu, se čas od času poperou. Není tedy divu, že od konce 7. století je klíč chrámu v rukou nikoliv křesťanů, ale dvou muslimských rodin. Přitom si mezi sebou, my křesťané, do omrzení povídáme o lásce, o toleranci, o milosrdenství… Znáte to.
Je zvláštní a je to skutečně obraz zoufalého politologického, historického a religionistického analfabetismu, jak šílené představy a hoaxy panují mezi lidmi o tom, co je to Izrael, „za co všechno mohou Židé“ a za jakých okolností a kdy vznikl stát téhož jména. Tak jako v ruské útočné válce proti Ukrajině i v tomto konfliktu, který ještě může mít nedozírné politické následky, které zasáhnou Evropu i Spojené státy, existují komentátoři, kteří hovoří o dvou rovnocenných stranách, které se chtějí po desítky let zničit. Nikdy jsem z úst demokratických izraelských politiků a duchovních neslyšel volání po tom, aby byly z mapy světa vymazány okolní arabské státy. Izraelem nabízené dohody k vzájemnému spolužití nebyly buď vůbec přijaty, anebo byly torpédovány krátce po tom, co se objevily. Ze strany izraelských sousedů tyto výzvy zaznívají často, a to nejen z krajních pozic islámského fundamentalismu.
Tak jako všude na světě platí, že lidé žijící svoji víru tak, aby se mohli podívat svému bratru a svému Bohu do očí, se vždycky mohou nejen domluvit na společném soužití, ale také na budování společné, kvetoucí a pestré kultury. Náboženské ideje všech třech velkých monoteistických náboženství, judaismu, křesťanství a islámu, jsou k takové spolupráci a životu předurčeny. Jen jim v tom s železnou pravidelností brání sami lidé. Když vidím, jak se představitelé blízkovýchodních teokracií a teroristických vlád a uskupení odvolávají na islám a na Korán, mám úplně stejnou zlost, jako když si fundamentalisticky orientovaní křesťané dělají z Bible trhací kalendář a snaží se proti těm, které nenávidí, najít nějaký biblický citát. To samé platí i pro představitele krajní židovské ortodoxie, kteří nechtějí ve svém čtení Tóry a ve svém vidění světa vést dialog s kýmkoliv, kdo k nim nepatří.
Státní sekretář Vatikánu, kardinál Pietro Parolin, vyzval před pár dny jménem papeže Františka k ukončení bojů a hlavně k tomu, aby už na obou stranách neumírali nevinní lidé. Zároveň zmínil, že by se Svatý stolec mohl stát prostředníkem jednání mezi Izraelem a Hamásem, resp. Fatahem. Nejsem si jistý, zda po Františkových výrocích k ukrajinsko-ruské válce bude o takovou diplomacii někdo stát. V září kreovaný kardinál Pierbattista Pizzaballa, františkán a latinský patriarcha Jeruzaléma, se nabídl na výměnu jako rukojmí za unesené izraelské občany. I toto lidsky hluboké gesto zůstane patrně nevyslyšeno.
Na jakou stranu bychom se měli jako křesťané přiklonit? Jako lidé světla máme být tvůrci pokoje (Matouš 5:9) a prostředníky Boží lásky a Božího milosrdenství. Pokud to ale s menšími či většími obtížemi nedokážeme ani v našem bezpečném kulturním prostředí, jak bychom to chtěli dokázat v Izraeli či v Gaze? Finanční pomocí pro humanitární organizace, které v centru konfliktu působí? Nabídkou azylu pro palestinské uprchlíky? Výzvami k míru? Je vůbec možné, aby k jednacímu stolu zasedli po našich modlitbách Izraelci a teroristé Hamásu či o něco umírněnější zástupci Fatahu? Dokázali byste vést s lidmi, kteří během několika hodin bestiálně zavraždili 1400 vašich spoluobčanů, dialog o míru, nebo dokonce o vzájemné spolupráci? Palestinský teror zasáhl Izraelce i ostatní národy. Uneseni byli lidé různých politických, filosofických a náboženských postojů. Teroristům bylo jedno, jestli zabíjejí konzervativně orientované Židy, přeživší holokaustu nebo třeba dospívajícího chlapce, který tím, co dával najevo a co žil, věřil v mírové soužití Izraele a Palestinců, v soužití lidí dobré vůle. Dnes jsou tito lidé v zajetí a je jim vyhrožováno, že budou v přímém přenosu na sociálních sítích vražděni jako nepřátelé. Do toho Putin, který má na rukou krev z rozpoutání největší války po druhé světové válce, lituje civilních obětí na obou stranách a vyzývá k smíru. Svět se v něčem opravdu zbláznil.
Můj postoj křesťana a teologa je prostý. Měl jsem možnost mnohokrát hovořit s lidmi, kteří přežili holokaust. Někteří členové našeho rodu zaplatili životem a zdravím za odboj proti oběma totalitám. Moje víra si často sahá do kapes židovské tradice a také do myšlení velkých muslimských autorů – teologů, filosofů a básníků, kteří vždy hovořili o svém Bohu jako o svatém, milosrdném a vznešeném. Ještě když jsem učil, podařilo se mně vypravit do Izraele dvě studentky, jimž tento pobyt změnil jejich životní směřování a priority. Nevěřím, že mír přinesou jednotlivá náboženství a jejich často abstraktně formulované myšlenky. Mír přinesou jen lidé, kteří milují život a milují Boha a kteří se pro lásku k životu a k Bohu dokážou s druhými domluvit, anebo se vydat svou vlastní cestou, která ale bude cestou pokoje, úcty a spolupráce.
Všechny náboženské památky, které jako křesťané a jako mladší bratři a sestry židovského národa máme na území Izraele a v širším slova smyslu Palestiny, mohou být už zítra proměněny v prach. Co však zůstane až do konce věků, je Boží pozvání k životu, který se postupně sám stává otiskem Božího království. Když někdo znovu vyhrožuje holokaustem těm, z jejichž rodu se narodil náš Pán, měli bychom být na pozoru, protože jsme druzí na řadě. Jako křesťané jsme se vůči Židům i muslimům provinili nesčíslněkrát. Právě teď je ten správný čas, kdybychom měli veřejně vyznat, že jejich životy jsou i našimi životy a že smrt, která se dotýká tisíců, je v určitém ohledu i naším vlastním koncem.
To jak je tu problém popsán je hledisko křesťana,nikoli muslima,nikoli judaisty.Islám je posedlý mstou a krvežíznivou nenávistí a judaista (záměrně nepíšu žid ani Žid) uvažuje v rozměrech Tóry a Talmudu,které nežida považují za zvíře . Proto je třeba k věci přistupovat neutrálně,neboť tak jako my ty strany tam neuvažují a naše vměšování je jim jak nadpis správně říká-směšné a škodlivé. Je třeba nepřidávat se na žádnou stranu- nedáváme-li peníze Izraeli,nedávejme je ani Palestině a vidíme-li zvěrstvo,pak vězme,že jim tam to připadá normální a čekají jen na vhodnou chvíli ke mstě nikoli k odpouštění,protože to by těch hnusných skutků museli litovat,což tam nehrozí.
Máte zcela pravdu. Nikdy jsem z úst demokratických izraelských politiků a duchovních ani já neslyšela volání po tom, aby byly z mapy světa vymazány okolní arabské státy. Oni pouze systematicky zabíjejí, šikanují,utlačují a okupují Palestince. A činní tak již mnoho desítek let. Ale o tom se v našich jednostranných demokratických mediích nepíše. Zde pouze o tom co bylo uděláno Izraelcům. Protože v této zemi je dobrý Arab mrtvý Arab.