Dennodenně děláme množství rozhodnutí, z nichž většinu si ani vůbec neuvědomujeme. Jsou rozhodnutí, která ovlivňují náš život mnohem výrazněji než jiné. Některá jsou svým způsobem neopravitelné, respektive jejich následky jsou dalekosáhlé. Jak se co nejlépe rozhodovat tak, abychom svých rozhodnutí nelitovali?
Kéž bych se tak neunáhloval! Kdybych to byl věděl dříve. Toto rozhodnutí mi zničilo život! Kdybych to tak mohla vrátit zpět … Pravděpodobně jste již slyšeli z úst někoho takové nebo podobné svolání. A možná jste i vy sami některé z nich už ve svém životě vyslovili.
Otázky kolem správných rozhodnutí jsou společné pro všechny lidi. Každý mentálně zdravý člověk chce dělat co nejlepší rozhodnutí tak, aby jich co nejméně litoval. Pro věřícího člověka je jistým vodítkem jeho světonázor. Ale je množství rozhodnutí, na které nemáme zcela jasné odpovědi. Dát přednost krátkodobému zájmu před dlouhodobým? Upřednostnit své zájmy před druhými nebo opačně? Rozhodovat se podle zásad nebo podle výsledku? Má nás vést morálka nebo pragmatismus?
Téma rozhodování je jistě značně komplexní a přesahuje možnosti jednoho článku. Přinášíme zde však několik myšlenek, které nám mohou pomoci podívat se na naše rozhodování novýma očima, z jiné perspektivy. Andy Stanley, kazatel, řečník a lídr napsal nedávno knížku „Better decisions, Fewer regrets, 5 questions to help you determine your next move“ (Lepší rozhodnutí, méně zklamání, 5 otázek, které ti pomohou určit tvůj další krok).
Stanley říká, že když stojíme před rozhodnutím, při kterém si nejsme jisti, kterým směrem se ubírat, těchto 5 otázek nám může pomoci udělat lepší rozhodnutí, kterých pak nebudeme litovat.
1. Otázka integrity: Proč to opravdu chci?
Tato otázka je vlastně výzvou, abychom k sobě byli upřímní a nelhali sami sobě. Člověk se totiž vyznačuje schopností si svá hloupá rozhodnutí dodatečně racionalizovat a omlouvat. Ať už jde o nějaké velké životní rozhodnutí nebo „jen“ koupi nového telefonu, je dobré si položit tuto otázku z vícero úhlů: Jsem k sobě skutečně upřímný? Proč to vlastně dělám? Pro co se vlastně rozhoduji?
Náš život nejsou samostatně stojící události. Každé jedno rozhodnutí, každá jedna událost se stane kapitolou v příběhu našeho života.
Představte si, že vejdete do obchodu a prodavač by vám nahlas řekl věci, které si přehráváte v hlavě. Například by řekl: „Kupte si tento výrobek, nicméně pokud se vám nebude líbit, můžete ho někomu darovat.“ Nebo by řekl něco ve smyslu: „Sice už něco podobného možná doma máte, ale toto je novější.“ U takového prodavače bychom si přinejlepším řekli, že je blázen, pokud nám chce něco prodat na základě takových argumentů, nebo bychom ho rovnou někam poslali. Proč se nám tyto důvody zdají rozumné, když si je říkáme sami ve své mysli? Buďme k sobě proto upřímní a přiznejme si, proč dané rozhodnutí chceme udělat a zda je to opravdu dostatečný důvod pro daný krok.
2. Otázka mého životního odkazu: Jaký příběh chci sdílet druhým?
Každé naše rozhodnutí se stane trvalou součástí našeho životního příběhu. Náš život nejsou samostatně stojící události. Každé jedno rozhodnutí, každá jedna událost se stane kapitolou v příběhu našeho života. A jednoho dne cokoliv, co právě teď prožíváte se svými dětmi, v manželství, v práci nebude nic jiného než příběh, který budete sdělovat. Nebo se ho budete snažit zamlčet.
Otázkou tedy je, jaký příběh svého života chcete předkládat druhým? Tato otázka nás vytrhává z našeho bezprostředního kontextu do našeho konečného kontextu celého našeho života. Jaký příběh chci jednou vyprávět svým dětem nebo svým vnoučatům? Mějme na paměti, že naším životním odkazem nemusí být jedna velká pohroma.
3. Otázka svědomí: Pociťuji při tom rozhodování nějaké napětí, které si zaslouží mou pozornost?
Jde vlastně o jisté vnitřní váhání. Dobrou radou je neunáhlit se a rozhodnutí raději odložit. Neignorujte to a nevymlouvejte si to. Raději se na chvíli zastavte se a nechte se potrápit tím, co vás trápí. A pokud v tomto napětí setrváte dostatečně dlouho, časem budou přicházet informace, které přinesou odpovědi na vaši nejistotu.
Toto vnitřní napětí nemusí být racionální ani logické. Ale měli bychom mu věnovat pozornost a neignorovat ho. Toto napětí nemusí znamenat automaticky ne. Spíše jde o to, že se člověk na kratší nebo delší chvíli zastaví a časem vyplavou na povrch věci, které vnesou světlo do toho, zda naše rozhodnutí má být ano nebo ne. Někdy je to tedy jen otázka času. Buďme vnímaví vůči tomuto napětí, i když vám to v dané chvíli nedává žádný smysl, ai když to nikdo jiný neumí ocenit.
Při otázce svědomí je třeba říci, že svědomí není úplně spolehlivý nástroj, protože člověk může mít i pokřivené svědomí. Bible říká, že „v množství rádců spočívá záchrana“ (Přísloví 11:14). A i naše přísloví říká: Více hlav, více rozumu. Je proto užitečné poslouchat druhé, co k dané věci říkají. Pokud nebudeme naslouchat a učit se, v konečném důsledku určitě nebudeme dělat dobré rozhodnutí, bez ohledu na to, jak jsme moudří.
4. Otázka zralosti: Je rozumné to udělat?
Je mnohem jednodušší položit si otázky: Je to správné nebo nesprávné? Je to nemorální? Je to nezákonné? A na ně můžeme najít snadno odpověď. Při jistých věcech můžeme snadno říci, že daná věc není vysloveně nemorální, ani nelegální, ale… Chce to od člověka velkou zralost, aby se zastavil a vymanil se z kontextu správného a nesprávného, dobrého a špatného, zákonného a nezákonného a položil si otázku: No dobře, ale je to pro mě rozumná věc? A v tom je ten háček. Je opravdu rozumné, abych toto udělal?
Pokud se nad tím zamyslíte, vaše největší chyba, kterou jste udělali ohledně financí, největší zklamání ve vztahu, nebo cokoli jiného, téměř vždy tomu předcházela série nerozumných rozhodnutí. Nemusely být vysloveně nemorální nebo nelegální, byly jen jednoduše nerozumné.
Tyto otázky si můžeme rozdělit na tři části:
- Jakou věc mám udělat ve světle svých minulých zkušeností?
- Co je moudré, co mám udělat vzhledem k mému současnému stavu emocí?
- Co je moudré, abych udělal ve světle svých budoucích nadějí a snů?
Andy Stanley říká, že Ron Blue mu dal jednou jako kazateli skvělou radu: „Nikdy nedělej nic, žádné finanční rozhodnutí, které bys nechtěl vysvětlovat stojíce před celým shromážděním. Ne proto, že by to bylo nezákonné nebo nemorální. Jednoduše, pokud bys to nechtěl vysvětlovat a zdůvodňovat, nedělej to.“
5. Otázka vztahů: Co ode mě vyžaduje láska?
Tato otázka je odlišná od předešlých čtyř. Pokud si položíte první čtyři otázky a dobře se rozhodnete, bude vám lépe. Ale tato otázka nás bude něco stát. Když jako Ježíšovi násedovníci mluvíme o lásce, nemluvíme jen o nějaké obecné lásce. Až dvakrát Ježíš své následovníky přímo vyzval, aby si navzájem projevovali takovou lásku, jakou on projevil vůči nim (Jan 13:34 a Jan 15:12). Je to láska, která je ochotna přinést oběť.
Člověk nemá žádnou záruku, že i druhá strana si položí stejnou otázku a projeví stejnou ochotu se obětovat. Ve skutečnosti nikdo z nás není schopen důsledně kráčet na 100% v duchu této otázky. To však neznamená, že je to zbytečná otázka. Jde skutečně hluboko a odhaluje to, zda sledujeme prioritně své vlastní zájmy nebo bereme v úvahu i zájmy ostatních.
Kde najít sílu, abychom činili správná rozhodnutí v duchu této otázky? Kde najít sílu pro obětování se pro druhé? Evangelium je zde skutečně pro nás dobrou zprávou: hovoří o tom, že Bůh podstoupil tu největší oběť, protože to vyžadovala láska. Ježíš Kristus nám vyšel vstříc, když jsme si to ani nezasloužili, ani jsme o to nestáli. Naší reakcí bylo, že jsme jeho natažené ruce přibili na kříž.
Pokud svůj život zakotvíme ve skutečnosti, že Bůh nám projevil nezaslouženou lásku, máme dostatečnou motivaci i sílu jednat podobně vůči druhým. Pouze pokud pochopíme a uvěříme tomu, že nás Bůh vzal na milost, jsme schopni stát se velkodušnými a milosrdnými vůči druhým, i když si to nezaslouží.
Etické jednání křesťana v konečném důsledku není výsledkem naplňování jeho morálního závazku vůči Božím přikázáním. Následovník Ježíše si totiž uvědomuje trpkou skutečnost, že i kdyby měl upřímnou touhu konat eticky správné skutky, naplno to nedokáže (Nedělám totiž to dobré, co chci, ale zlo, které nechci. Římanům 7:19). Jeho jednání je spíše odpovědí na to, co udělal pro něj Bůh. (My milujeme, neboť on nás miloval první. 1 Janova 4:19; Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšní. Římanům 5:8).
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
