Tichost je vnitřní síla, která nepotřebuje křičet ani dokazovat moc

Je tichost skutečně jen známkou slabosti a ušlápnutosti? Na první pohled se zdá, že tichý člověk ve světě neuspěje. Přesto je tichost jednou z vlastností, které Bůh od svých následovníků očekává. V Ježíši Kristu vidíme dokonalý obraz toho, jak tichost může být spojená s autoritou, pokorou a vnitřní jistotou. Jak tedy chápat tichost ve světě, kde vítězí hlasití a draví?

"Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,28–30)

"Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon." (Iz 42,1–4)

Na obou místech vidíme Krista, který se projevuje jako tichý – nekřičí, ale zároveň podpírá zmožené. Jednou slovy: „obtíženému dám odpočinout“, podruhé: „nalomenou třtinu nedolomí“. Oba texty vypovídají o jedné z Božích charakteristik – tichosti. Izaiáš dokonce píše o skrývajícím se Bohu. Bůh neřve, nevnucuje se, neomračuje, ale přichází tiše. Ve vřavě povinností a zaneprázdněnosti se nám proto může stát, že ho nepostřehneme. Je to zcela jiný přístup než u lidí, kteří slibují podporu na plakátech za pomoci PR agentur, které profesionálně vlamují svou propagaci do lidské pozornosti. Kristus přichází tiše. Netouží po tom, aby ho lidé uctívali z donucení nebo proto, že je přemoženi jeho mocí. Výzva pro nás je jeho hlas slyšet, nepřeslechnout ho a nesplést si ho s jinými hlasy.

Tichost je však vlastnost, která se očekává i od jeho následovníků. Na první pohled vypadá jako ušláplost, strach z lidí, tendence stát někde v koutě a nechat na sebe plivat. Jenže u Krista nic takového nevidíme a ani od nás se to neočekává. Kristus si byl velmi dobře vědom, kým je. Věděl, že je Božím Synem, že má autoritu a moc. To mu ale nebránilo přistupovat k lidem. Často platí, že lidé, kteří si sami sebou nejsou jistí a pochybují o své hodnotě, bývají hlasití, zlí a nepřiměření ve svých reakcích – snaží se světu i sobě něco dokázat.

Víte, že dva největší vrazi v evropských dějinách, Hitler a Stalin, měli problematické dětství? Hitler trpěl neschopností systematické práce a kázně, což vedlo k tomu, že nezvládl maturitu. Nebyl přijat na uměleckou školu, což ho přivedlo k nervovému zhroucení. Jeho povahu ovlivnil i otec alkoholik, který ho surově bil. Stalinův otec byl rovněž alkoholik, násilník a surově trestal svou ženu i syna. Stalinův spolužák vzpomínal, že kruté a nezasloužené bití udělalo z chlapce bezcitného člověka. Oba měli mindráky z fyzických i psychických omezení a mstili se za ně světu kolem nich.

Každý člověk má nějakou indispozici – vzhled, inteligenci, rodinu, možnosti. Problémem je, když se člověk s těmito omezeními nedokáže vyrovnat a začne je kompenzovat na úkor druhých. Naproti tomu tichý člověk ví, kým je, a nepotřebuje své hodnoty dokazovat. Ježíš nepotřeboval neustále ukazovat svou moc a autoritu. Lidé to poznali sami. Tichý člověk není definován názorem druhých, necítí potřebu za každou cenu prosazovat svůj názor. S tichostí úzce souvisí pokora, a proto Ježíš říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Tichý a pokorný člověk naslouchá, bere druhé vážně, necítí se jimi ohrožen. V jeho přítomnosti necítíte vinu, ale zároveň nerelativizuje hřích. Tichý člověk především ví, kým díky Bohu je, a kým není – a tím se nestresuje. To neznamená pasivitu, ale přijetí.

Když nad tím přemýšlím, něco z toho jsem pochopil u psů a běhání. Nejagresivnější bývají malí psi, kteří si svým štěkotem něco dokazují. Naopak velcí psi, jako doga nebo vlčák, bývají klidní, protože nemají potřebu ukazovat svou sílu. Někdy vidíte, jak malý pes štěká na dogu, která by ho mohla snadno přehlédnout. Malí lidé – obrazně řečeno – křičí, aby ukázali, že existují.

Tichost před Bohem je postojem pokory. Kristus, ač rovný Bohu, nelpěl na své rovnosti (Fil 2,6). Žalmista píše: „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého.“ (Ž 37,7–8) Tichost znamená důvěru v Boha, neřešit vše svými silami a nesrovnávat se s těmi, kdo uspějí nepoctivě.

Tichý člověk nepotřebuje „štěkat“ na ostatní, okusovat jejich kotníky. Ví, kým je v Kristu. Uvědomuje si, že nejde o něj, ale o Krista. Dobrovolně se stává součástí většího tajemství. Přijímá, že jeho malý život může být použit Bohem k velkým věcem. Pak může s Žalmistou říci: „Neženu se za velkými věcmi, které nevystihnu, ale odpočívám u tebe klidně, klidně jako odstavené dítě…“

Toto přeji nám všem.