Jane Austenová ve své Pýše a předsudku zobrazuje nejen lásku dvou lidí, ale objevil jsem v ní také alegorii vztahu Krista k lidské duši. Jak se příběh Elizabeth Bennetové a pana Darcyho podobá naší cestě víry, objevování pravdy o Bohu a odevzdání se Jeho lásce? Tento text otevírá sérii úvah o vztahu člověka k Bohu jako nebeskému Ženichovi.
Světoznámý román Jane Austenové Pýcha a předsudek líčí rodící se vztah dvou mladých lidí, Elizabeth Bennetové a pana Darcyho. Když však odhlédneme od Darcyho pýchy, příběh se v mnoha ohledech podobá vztahu Krista k člověku. Stejně jako Darcy, i Kristus se zamilovává do duše, která ani zdaleka nedosahuje jeho postavení a vznešenosti. Duše, která neměla naději na záchranu – přesto ji miluje a hodně pro ni obětuje.
Darcy odolává posměškům svých přátel, rodiči dohodnutému zasnoubení s jinou dívkou i konfliktům se svou rodinou. Kristus zase sestupuje z nebeské slávy, aby na sebe vzal lidskou přirozenost a obětoval se na kříži. Oba hrdinové prokazují své milé četná, často skrytá dobrodiní, aby ji nakonec přivedli na své místo – Darcy na nádherný zámek Pemberley, Kristus do nebeského království.
Pro Elizabeth je klíčovým důkazem Darcyho lásky jeho oběť, kterou přináší, aby společensky zachránil její mladičkou sestru Lydii, která uprchla s jistým svůdcem a lhářem. Darcy se zde podobá Kristu, jenž obětuje vše, aby zachránil ztracené ovce. Kristus navíc nezachraňuje jen „dokonalé“ duše, ale i ty „neposlušné sestřičky“ (srov. Marek 2, 15-17).
Příběh má ovšem i druhou stránku. Elizabeth, navzdory své hlubokosti a moudrosti, dlouho odmítá Darcyho kvůli předsudkům a falešnému svědectví o něm. Na rozdíl od své sestry Jane, která se okamžitě zamiluje do pana Bingleyho, Elizabeth potřebuje čas. Teprve po dlouhém poznávání a odhalení pravdy si připouští, že ji Darcy miluje.
Stejně tak i mně trvalo dlouho se odevzdat Kristu. Překonat falešná svědectví a představy o Něm a získat důvěru v Jeho lásku nebylo snadné. Odevzdání Bohu, podobně jako v manželství, vyžaduje roky poznávání a budování důvěry.
Jane a Elizabeth našly skvělé manžely, Lydia uprchla s lhářem Wickhamem, ale je tu ještě jedna svatba. Charlotta, přítelkyně Elizabeth, si vzala pana Collinse, karikaturu opravdového manžela, z obavy, že by zůstala sama. Snad i v tom je duchovní poselství – některé duše tak zoufale touží po Bohu, že se spokojí s Jeho karikaturou, místo aby čekaly na pravého Ženicha.
Možná vás překvapí, že přirovnávám Kristovu lásku k duši k lásce dvou lidí. Ve skutečnosti je to ale naopak – láska mezi lidmi je obrazem té Kristovy. Apoštol Pavel píše, že „muži mají milovat své ženy, jako Kristus miluje církev“ (Ef 5, 25). Když Kristus miluje církev, znamená to, že miluje každou duši osobně a zvlášť.
Bible obsahuje řadu míst, kde je vztah Hospodina nebo Krista k jeho lidu přirovnán k manželství. Prorok Ozeáš píše:
„Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Ozeáš 2, 18-22)
Podobně mluví Izajáš:
„Nazvou tě Oblíbená a tvou zemi Vdaná, protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala.“ (Izajáš 62, 1-5)
Tato podobenství se prolínají celou Biblí, od proroků až po knihu Píseň písní, která je alegorií vztahu Hospodina k Izraeli a Krista k lidské duši.
Každá duše reaguje na Boží lásku jinak. Jedna může být jako Jane Bennetová, která okamžitě zahoří láskou. Jiná jako Elizabeth Bennetová – hluboká a pravdivá, ale opatrná. Obě mají svůj vlastní způsob, jak odpovídat na nabídku nebeského Ženicha.
Díky.