Jak byste se cítili, kdyby vás lidé míjeli bez povšimnutí, zatímco vy toužíte po jejich blízkosti? Rád bych se zamyslel nad tím, co znamená opravdový zájem o Boží život.
Do tématu pozornosti vůči Bohu patří i zájem o to, „jak Bůh žije.“ Náš Bůh je osobní a živý, má v sobě život. Slova o Božím životě bývají často pronášena ve smyslu určitého vnitřního života Boží Trojice, vztahů mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Tomu se však zde věnovat nebudu.
Směřuji spíše k otázce, jak se Bůh jako osoba cítí, co prožívá, čím žije, co Mu dělá radost a co Ho naopak bolí. Vždyť i ve vztahu mezi mužem a ženou je nesmírně důležité, aby se jeden o druhého zajímali, znali se a sdíleli mezi sebou své radosti i trápení, věděli, čím druhého potěšit atd. Bohužel k tomu mohu napsat jen velmi málo; snad se toho více dotýká mystika.
To málo, které mohu napsat, se týká návštěvy chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Do tohoto velkého a krásného chrámu denně přicházejí zástupy turistů. Stále je tam Eucharistie, fyzická přítomnost Boha mezi námi. Mnozí turisté ovšem vypadají, jako by přišli pouze obdivovat památky z minulosti, jako by nevěděli, že v něm přebývá Bůh. Napadlo mě, zda se tam Bůh necítí sám. Představte si, že kolem vás celé dny chodí zástupy lidí, kteří obdivují malby na stěnách a sochy na podstavcích, ale vás si nevšimnou. A přitom vy si tolik toužíte s nimi povídat, tolik chcete být přáteli. Necítili byste se sami?
Bůh, v něhož věřím, je Bohem společenství. Nejen společenství mezi osobami Trojice navzájem, ale i Bohem společenství s lidmi. Touží se sdílet, dávat se, kamarádit s námi. Touží po tom, abychom byli přáteli, chce s námi mluvit, dávat se nám, zahrnout nás požehnáním a svými dary. Myslím, že z Božího pohledu je jedním z největších problémů současného nedostatku víry ve společnosti bolest nad tím, že On tolik stojí o přátelství a lásku s naší duší a tolik doufá v to, že Jeho láska bude námi opětována, ale přitom se nedočkává odpovědi.
Snad je tedy na místě hovořit i o určitém soucitu s Bohem. Mě osobně tento zážitek přivedl k rozhodnutí chodit každý pátek do kostela na krátkou adoraci – aby se tam Pán Bůh necítil tak sám, aby za Ním také někdo „přišel na návštěvu.“
Jistě přijdete na mnoho dalších způsobů, jak milovat Boha a zajímat se o to, jak se cítí. Přece bych však rád uvedl ještě jeden způsob.
Již jsem napsal, že láska k bližním nenaplňuje zcela přikázání milovat Boha nade všecko, přesto se však Ježíš identifikuje s chudými a trpícími do té míry, že cokoliv jsme učinili jednomu z těchto nepatrných, Jemu jsme učinili – a naopak (srov. Mt 25,31–46). Vidím v tom výzvu zajímat se o život bližních nejen z lásky k nim samým, ale také z lásky ke Kristu, neboť Kristu se děje to, co jsme učinili či neučinili našim bližním. Jistě to především znamená zájem o naše nejbližší, podle mého soudu však nejen to.
Podíváme-li se na zmíněné podobenství obráceně, pak se Kristu děje také to, co druzí učinili či neučinili nám samým. Krista se dotýkají i naše vlastní radosti či starosti, nejen radosti a starosti našich bližních.
Myslím, že do zájmu o život Boha tedy lze zahrnout i sledování světového a místního dění. To se často hluboce dotýká životů mnoha lidí, některých pozitivně a jiných negativně, a tedy se dotýká i Krista, byť ty zprávy mohou být psány složitým jazykem, například ekonomického zpravodajství nebo vědeckých časopisů. Přitom mám na mysli sledování kvalitní žurnalistiky a vnímám jako naprosto zásadní zabývat se také pozitivními zprávami.
Evangelium totiž na prvním místě hovoří o tom, co jsme pro Krista učinili, až na druhém pak o tom, co jsme neučinili. Nemůžeme samozřejmě přečíst všechny zprávy a pak je svěřit Bohu v modlitbě, ani každému sami pomoci, považuji však za dobré sledovat světové i lokální dění. Jednak se takto dotýká Krista, jednak být v obraze má význam i pro různé naše aktivity, porozumění světu, ve kterém žijeme, a komunikaci s ním.
Věřím, že jeden z dopadů vztahu s Bohem pro náš život je pak podobný jako být s někým, kdo si vždy dokáže zachovat chladnou hlavu, naději a nezlomit se.