Žil jsem svou víru naplno, dokud mě jedna událost nepřiměla pochybovat. Když se moje dcera rozhodla nejet na sborový pobyt, nečekal jsem, že mě to postaví do role špatného otce i křesťana. Nebyl to první tlak, který jsem v církvi zažil, ale byl to zlom. Postupně jsem si začal skládat střípky minulosti a uvědomil si, že víra nemá svazovat, ale vést k laskavosti a svobodě. Tu jsem nakonec našel – mimo církev.
Moje dcera se rozhodla, že nepojede se sborovými dětmi na jarní týdenní pobyt. Tak jsme ji nenutili a oznámili její neúčast vedoucímu. Přišel a bez pozdravu začal. Hlasitě a autoritářsky mi asi dvacet minut četl jednotlivé verše, jak je měl v Bibli založené záložkami, údajně dokazující moji vinu: jsem špatný otec, špatný manžel, špatný křesťan. A pak začal to svoje.
Zíral jsem na něj s očima dokořán a snažil se rozumět. Celé mi to přišlo jako strašný omyl, jako zlý sen. Před očima se mi promítlo dětství, ve kterém jsme spolu vyrůstali, a po tváři mi začaly téct slzy. To Ty mě odsuzuješ, Bože? V tom ostrém hlasu nebyl ani náznak přátelství. Zato se uvnitř mne ozýval tichý hlas: „Opravdu si myslíš, že tohle jsem Já?“
Patřili jsme do sboru, celá rodina jsme žili s Bohem, léta jsem sloužil v několika skupinách najednou. Ale v tu chvíli nic z toho jako by nebylo a já jsem neměl sílu se bránit. Tak jsem tam seděl a poslouchal, jak neumím vést svou rodinu. Jak mi nezáleží na mých vlastních dětech. Jak věnuji moc času práci a málo službě. Jak je se mnou něco špatně.
Když odešel, seběhla se celá rodina. Nešlo ho přeslechnout. Dívali jsme se na sebe v šoku. Napadlo mě, v čem to celé ty roky žijem. On se mi pak osobně omluvil, ale postoj kazatele sboru k té věci to nezměnilo. A já jsem si, snad vůbec poprvé, dovolil dát prostor svým pochybnostem. O církvi, a nakonec i o samotné Bibli.
Postupně jsem střípky z průběhu let začal vidět v řádce za sebou. Jak jsem se odevzdal a chtěl žít s Bohem lásky a pro Něj, jak mi byl blízko. Jak jsem onemocněl a skoro umřel. Lékaři si nevěděli rady a v církvi si také nevěděli rady, ale On mi byl velmi blízko!
Část z církve mě tehdy tlačila k vyznávání hříchů, které byly podle nich důvodem mých zdravotních problémů a překážkou uzdravení. Jiní se modlili a pokládali na mě ruce. Nic se nedělo, bylo mi stále hůř. Nakonec mě z tohoto příšerného stavu dostala operace vnitřností, léky, psycholog a uvolňovací cviky – pro většinu mých blízkých křesťanů nepřijatelné.
A jak jsem tehdy bojoval s pocitem viny. Jak jsem v tom období jsem prožíval, že se lidé sešli na modlitební setkání, a odešli z ní do krve rozhádaní. Křesťani! Tradiční versus charismatičtí! Jak jsem se s vstřícným postojem ke všem snažil ustát divokost a neústupnost charismatických a zarputilost těch tradičních.
Jak jsem se jako vedoucí skupinky nepostavil zlu jen proto, že ho ze sebe chrlil starší bratr v Kristu. Jak se dobrou vizitkou mladého křesťana stala účast, odolnost a výkon, a jak nezáleželo na tom, co kdo prožívá a jak mu je. Jak nám lékařka – krátce poté, co jsme z těžce našetřených peněz udělali dceři pokojík – sdělila diagnózu a oznámila, že ten pokoj musíme od základu vybavit znovu – a jak jsme na to neměli. (Vám nezáleží na vlastním dítěti!!)
A nakonec ten zážitek s vedoucími sboru. V Novém zákoně jsem viděl Boha přibitého na kříži, trpícího za naše hříchy, abychom my byli trestu ušetřeni. Čirou lásku. A ve Starém zákoně Mojžíš v Božím jménu přikázal zabíjet ženy i děti. V celé Bibli Bůh nikde Mojžíšův čin neodsoudil. Jakoby nemohl proměnit srdce ušetřených dětí, aby se v budoucnu nechtěly mstít za zabité rodiče.
Jestli je Bůh pořád stejný, tak mi Bible nedává smysl. Ptal jsem se duchovních, ale nedostal jsem odpověď, která by mi smysl dávala. Říká se, že čas ukáže. Už je to hodně let. Odchodem z církve se mi hodně ulevilo. Pořád jsem šťastně ženatý a máme v rodině hezké vztahy. Bůh je pro mě ten, kdo mě vede k laskavosti a přátelství vůči druhým. A z tehdejších vrstevníků mé dcery dnes v církvi zůstal jen jeden.
Autor: Bývalý člen Církve bratrské
Zdroj: Časopis Brána
Netušila jsem, že v církvi bratrské jsou takoví manipulátoři. Jde o duchovní zneužívání, hovořte o tom v církvi, napomeňte jej.
Zarazila mě Vaše pochybnost, zda je Bůh pořád stejný. O tom nemůže být pochyb, jinak to není Bůh. Mojžíšův zákon předobrazoval duchovní skutečnosti, tedy vyšší realitu. Za usmrcení dětí pohanských národů, které podle Božího rozhodnutí zasloužily smrt, nesou vinu jejich rodiče. Jejich život vedl k odsouzení a ke smrti a to připravili i svým dětem. A platí to stále, i absolutně v tom duchovním smyslu. Bůh se nemění. Při pozornějším čtení Bible vidíme, že tyto kananejské národy měly 400 let k tomu, aby své zvrhlé, brutální náboženství (i obětování dětí) a zvyky napravily. A ti, kteří tak učinili, zachránili v té době život svůj i svých rodin (Rab, města Gibeoňanů). Kristus jako Boží syn i jeho věrní následovníci těmto věcem dobře rozuměli, Boží spravedlnost schvalovali, a proto v Novém zákoně nemůže být žádné odsouzení tehdejšího Izraelského postupu. (Můj osobní názor, tyto děti a možná i mnozí jejich rodiče mohou být vzkříšeni). Vaše zkušenost s lidskou církevní institucí je tvrdou zkouškou, ale není zdaleka ojedinělá.
Vše se odvíjí od toho, jestli věřím v církev, nebo důvěřuji Bohu. Církve vznikají a zanikají. Malé rychle, velké pomalu. A nic na tom nezmění to, co si církve o sobě myslí. Bůh zůstává a vždy chce pro člověka to nejlepší. Zlo trestá a dobrému úsilí žehná. Často jinak, než bychom jako lidé omezení časem a schopnostmi chtěli.
Společenství věřících je pro křesťana nezbytné. Nemusí to být vždy církev jako instituce. Kristus říká, že stačí dva nebo tři. Společensví rodiny, modlitební skupinka, společné úsilí směřující k něčemu dobrému… Díky Bohu nejsme vázáni tím, jak věří naše vrchnost a věřím, že to tak zůstane přes všechny snahy vůdců a diktátorů. Máme možnost se svobodně rozhodovat, do čeho se zapojíme a co podpoříme. Využijme tento dar svobody. Křesťanství může žít jen ve vztazích k druhým.