Dnes jsem vyrazila do práce o něco dříve než obvykle. Potřebovala jsem v obchodě trochu uklidit, než přijdou první zákazníci. Po ránu bylo už docela chladno, mlha se ještě nezvedla a sem tam se k zemi snesl žlutý list. Podzimní nostalgie začíná, napadlo mě a uvědomila jsem si, že vnímám nezvyklé ticho.
Uprostřed ulice postával muž, choulil se do bundy a nepřítomně pozoroval svého psa, který cosi očichával v travnatém pruhu mezi chodníkem a silnicí. Mladá žena spěchala s kočárkem po protější straně ulice a vysoko ve větvích jasanu zakrákorala kavka. Najednou mě obešla zima. Měla jsem si obléct svetr. Neměla bych se pro něj ještě vrátit? Zaváhala jsem v chůzi, ale rozhodla jsem se nevracet. To vydržím. Vtom ticho v ulici přerušil zvuk vysokého dětského hlásku. Překotně něco vypravoval a u toho se rozpustile chichotal. Rozhlédla jsem se, odkud ten zvuk pochází.
Z vedlejší ulice přicházela roztomilá dvojice. Táta se synkem. Musel to být táta a syn, protože si byli přímo neuvěřitelně podobní. Oba vysocí, hubení, s podobným tvarem hlavy, tmavými vlasy a dokonce se stejným typem chůze. Táta byl dost vysoký a chlapeček, asi tak čtyřletý, se ho držel za ruku, něco mu nadšeně vysvětloval svým jasným hláskem a rázovali spolu ulicí.
Synek občas poskočil, aby srovnal krok s tátovým, přece jen ještě neměl tak dlouhé nožky a nestačil tatínkovu tempu. Bylo až dojemné sledovat, jak se pokouší kráčet stejně jako jeho táta. Dvojice zahnula za roh a zmizela mi z dohledu. Pokračovala jsem dál svou cestou po ulici a chlad už jsem tolik necítila. Přistihla jsem se, že se pro sebe usmívám. Jak byli ti dva chlapíci legrační…
Na další křižovatce přecházela jiná podobná dvojice tatínka se synkem. Zase mladý dospělý muž s chlapečkem předškolního věku spolu ruku v ruce kráčeli ulicí. Tentokrát ale byla jejich chůze jiná. Tatínek ležérně vyšlapoval tak trochu jako klaun, špičkami doširoka od sebe. Synek samozřejmě kopíroval tátovu chůzi. Taky se snažil o podobnou houpavou chůzi a široký krok, jakým šel jeho otec. Oba měli na hlavách kšiltovky a i tento chlapeček svému tatínkovi něco zaujatě vypravoval.
Nikdy mě nenapadlo, že synové se od svých otců učí podobnému stylu chůze, dokud jsem neviděla ty dvě dvojice. Bylo to tak hezké, tak symbolické, tak dojemné. Zdálo se mi, že z těchto dvou banálních setkání na obyčejné boční ulici čerpám tolik různých vzpomínek, úvah a poučení. Najednou mi vůbec nebyla zima. Jak chodil můj táta? A jaký je Boží krok? Trochu jsem si poskočila a rázným krokem jsem pokračovala na své cestě do práce.