Jak prohlubovat vztah s Bohem skrze pět jazyků lásky? Objevte krásu Božího stvoření, radost ze služby, duchovní dotek a další způsoby, jak prožívat a vyjadřovat lásku k Bohu inspirované lidskými vztahy.
Boží krása
Láska k ženě často začíná tím, že se mi ta žena líbí a je krásná v mých očích. Krása ženy inspiruje umělce všech generací, kteří ji pak opěvují básněmi, obrazy a mnoha dalšími díly. Podobně by to, myslím, mělo být s Bohem. Těžko se ovšem dá mluvit o fyzické kráse Boha, neboť Bůh je Duch (srov. Jan 4,24), a tedy nemá tělo, a Boha nikdo nikdy neviděl (srov. Jan 1,18). Přestože Ježíš říká, že kdo vidí Jeho, vidí Otce (srov. Jan 14,9), žádná spolehlivá svědectví o Ježíšově podobě nemáme. Je tedy třeba se utéci ke kráse jiné než fyzické.
Obdivujeme totiž nejen fyzickou krásu ženy, ale také její šikovnost, moudrost, spravedlnost, statečnost, vztah k dětem a mnoho dalších vlastností. To vše lze obdivovat i na Bohu. Můžeme si všímat třeba krásy stvoření a chválit Boha za šikovnost. Inspirací tu může být i sekulární literatura; tak jsme si při jedněch chválách vzpomněli na sci-fi Stopařův průvodce po galaxii, ve které kdosi získal cenu planetárních architektů za to, jak krásně vymodeloval fjordy u norského pobřeží, a chválili Boha asi takto „Hospodine, vyznáváme, že jsi šikovný a moudrý a skvělý umělec a že by sis zasloužil cenu za to, jak krásně jsi stvořil to a to.“
Opěvování Boží krásy, moudrosti a dalších vlastností se nazývá chválou. Ve chválách mluvíme o tom, jaký je Bůh krásný a úžasný sám v sobě. Je to jako říci ženě, že je krásná. Díky se zase týkají toho, co pro nás Bůh vykonal. Těžko tu však vést nějaké jasné rozdělení, vždyť Boží činy vyplývají z toho, jaký je Bůh v sobě. Spíše chci vyzdvihnout jak chválu, tak díkůvzdání.
Skutky služby
Jedním z jazyků lásky podle Chapmana jsou skutky služby. Jak můžeme Bohu posloužit?
Ježíš říká, že cokoliv jsme udělali jednomu z nejmenších, Jemu jsme udělali (srov. Mt 25,31—46). Identifikuje se s trpícími a potřebnými okolo nás a sloužíme Mu každým dobrým skutkem, který jsme pro někoho vykonali.
Jistě to však není jediný způsob služby. Tak například podobenství o hřivnách (srov. Mt 25,14—30) mluví o služebnících, kterým pán svěřil různé hřivny a oni je měli rozmnožovat. Slovo služebník v textu evangelia ukazuje, že rozmnožování hřiven v souladu s pánovou vůlí skutečně je službou pánu. Tak i my sloužíme Bohu rozmnožováním svěřených hřiven a talentů. Je-li někdo inteligentní, je studium skutkem služby Bohu. Podobně je skutkem služby, když člověk s hudebním nadáním toto rozvíjí nebo sportovně nadaný jedinec trénuje. Evangelní příklad mluví o rozmnožování majetku, a tak by snad bylo dobré zde zmínit i toto jako službu Bohu. Bývá zvykem spíše upozorňovat na rizika a morální limity rozmnožování majetku, ale je velmi důležité si všimnout také toho, že uvedené podobenství ho chápe jako službu pánu.
Chapman hovoří také o takových skutcích služby jako že je doma uklizeno, auto umyté atd. Může tedy být skutkem služby Bohu i např. úklid nebo výzdoba v kostele.
Službou Bohu je jistě i mnoho dalších věcí, jejichž objevení přenechávám vaší fantazii.
Fyzický kontakt s Bohem
Dalším jazykem lásky je fyzický kontakt. Dlouho jsem přemýšlel, co napsat k fyzickému kontaktu s Bohem, jakož i ke vnímání Boha smysly, o kterém budeme mluvit za chvíli. V evangeliích nacházíme krásné příklady lásky projevené fyzickým kontaktem s Ježíšem (viz Lk 7,3—50, Mt 26,6—13, Mk 14,3—9, Jan 12,1—8), od doby Jeho nanebevstoupení se však fyzické dotýkání Boha jeví poněkud nerealizovatelné. Přeci mě však napadají nejméně dva způsoby, jak toho dosáhnout. Jednak myslím, že lidé jako Matka Tereza vzali velice vážně Ježíšova slova o tom, že cokoliv jsme udělali jednomu z nejmenších, Jemu jsme udělali (srov. Mt 25,31—46), a v dotýkání se chudých a nemocných lidí vidí přímo dotek s Pánem. Především se však chci věnovat svatému přijímání.
Jako katolický křesťan věřím, že proměněný chléb a víno je skutečně Tělem a Krví Páně. Přestože se proměněním změní podstata, veškeré fyzikální, chemické a další vlastnosti zůstanou původní. Z fyzikálního pohledu tedy v případě Krve Páně stále jde o směs látek obsahující jisté procento ethanolu a její fyziologické účinky jsou stejné jako při pití obyčejného vína. Stál jsem tak tedy po přijímání Krve Páně a zcela fyzicky cítil a vnímal, jak se rozlévá po mém těle a vstupuje do dalších a dalších jeho částí. Cítil jsem se jakýmsi způsobem naplňován Kristem, fyzicky jsem vnímal, jak se ta Boží milost rozlévá po těle. Stalo se mi to určitým zážitkem toho, že „přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem.“
Svaté přijímání nás také odděluje od hříchu, chrání před smrtelnými hříchy a zahlazuje všední hříchy. Chápu to tak, že svaté přijímání chrání před nemocí naše „duchovní srdce,“ jakýsi střed člověka, v němž sídlí Duch svatý. Některé studie zase ukazují, že červené víno chrání před chorobami srdce a cév. Vidím zde analogii mezi biologickými účinky vína, které proměňujeme, a duchovními účinky Těla a Krve Páně, v něž věříme.
Krásným a důležitým zážitkem pro mě bylo, když jsem ve všední den přišel unavený na mši a přál si, aby byla co nejkratší a já si po ní mohl popovídat s kamarády. Jaké bylo moje rozhořčení, když se místo krátké mše slavila Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého, navíc předcházená dlouhým výkladem. Asi uprostřed jsem ale začal přemýšlet o tom, že ve mši svaté se s námi Ježíš jakýmsi obzvláště hlubokým způsobem sdílí. Co bych tedy dělal, kdybych přišel unavený domů a tam na mě čekala moje žena se slavnostní večeří při svíčkách? Přestal jsem se zlobit a díky této obzvláště dlouhé liturgii si uvědomil, co mi předtím nikdy nic neříkalo, že totiž mše svatá je slavnost a hostina.