V době, kdy byl ještě Gilgameš mladý a plný síly, začíná nejstarší příběh nás lidí, který existuje.
Je to zároveň příběh o dějinách lidské práce: Gilgameš se snaží zvýšit efektivitu svých podřízených ad absurdum tím, že jim zakazuje vídat se s jejich blízkými, s jejich milými: “Mužové uměti v komnatách stále ve strachu prodlívají. Nepouští Gilgameš syna k otci, ve dne v noci nutí i děti k práci… Gilgameš nepouští dívku k jejímu milenci, dceru hrdiny, ni manželku muže udatného.” Tolik tedy původní − a nejstarší − human resources management, u nás též řečená správa lidských zdrojů neboli kádrový odbor(ník).
V tomto pojetí jde samo lidství proti pracovní výkonnosti, člověk redukovaný na robotníka stává se robotem. Sen každého diktátora: mít podřízené, kteří přesně dělají svou práci tak, jak jim je zadána, bez odmlouvání a bez prodlení.
První HR problém
Podobná direktivní pyramidová struktura Gilgamešova městského státu Uruku se pak kopírovala dál jak na státy, tak na podniky, koneckonců i na rodinu a církev − jasná hierarchie, která závisí na vůdcovských kvalitách pomazánka nahoře. Nic naplat, že z celého Eposu o Gilgamešovi zní varování, že tato forma (pracovního) útlaku je moc i na relativně tolerantní babylonsko-akkadské božstvo. Arura, která Gilgameše stvořila, se za lid postaví a mstí se Gilgamešovi tím, že sešle podobně silné stvoření, jako je on sám. Příběh pokračuje, ale zápletka zůstává.
Let my people go (home)!
O nějakou tu generaci později a v jiné kultuře (hebrejské, která ovšem z té babylonské vychází − a to doslova) volá Mojžíš na faraona: Nech můj lid jít. Propusť je ze země otroctví, ať se můžeme vydat na cestu do naší zaslíbené země, do našeho domova. Propusť můj lid, ať může jít domů.
Dnes žádný Mojžíš nevolá, přesto prosba Nech můj lid jít domů! byla vyslyšena − kvůli němému a neviditelnému hlasu covidu. Z kanceláří, z továren, z open spaců a z jídelen, z rutiny života, z uvěznění ve výrobním procesu, který je občas takový, že mnohdy ani nevíme, čemu sloužíme a čemuže to přesně věnujeme svou životní energii. Dnešní pracovní proces je na kilometry vzdálen pracovním podmínkám za Gilgameše nebo Mojžíše, přesto byli lidé drženi v područí (ať už Gilgamešově nebo faraonově) právě kvůli práci a byl třeba zásah shora, aby se stav změnil.
Marxisté si zase mysleli, že by oním průlomem mohla být revoluce, zbraň v ruce, povstání utlačovaných, protože proč by se mocní vzdávali levné pracovní síly bez násilí? Na Gilgameše bylo třeba divokého a mocného, bohyní stvořeného Enkidua; na faraona deset ran egyptských, které zpustošily Egypt ekonomicky a pak i lidsky. A nechat lid jít. Jít domů. Do země zaslíbené. Možná že právě tam je zaslíbená země: doma.
Age for agile aneb Vládni si sám
Možná nás čeká podobná revoluce v HR jako v dějinách politické ekonomie. Státy, které se spolehly na spontánní kreativní sílu svých svobodných obyvatel, tak naťukly největší rezervoár ekonomické energie. Ale možná nejen ekonomické − naše civilizace je mnohem sociálně kresťanštější, než musela být za středověku pod taktovkou církve. Nyní, když nemusí, tak je.
Vítejte do prvních pater virtuální společnosti, kdy většina z nás již v klasickém smyslu nepracuje ani rukama, ani sezením na nějakém pevném místě. Možná je na čase pomalu zvažovat radikální skok do neznáma a nechat lidi stát se vlastními pasáčky, manažery vlastního příběhu ve firmě, krutým kapitalistou, který ví, že nejcennějším kapitálem je ten lidský. Možná zjistíme, že firma dělá desítky procent činností zbytečně. Možná začneme víc přemýšlet, nad svým příběhem ve firmě, v rodině, tak jako jsme se to naučili dělat v demokratickém státu.
O agilitě, kreativnosti mezi managementem, hovoříme již roky. Teď je na čase to zkusit opravdu. A když se to nepovede, můžeme zase všichni za pár měsíců zpět do kanceláří. Podívejte se znova na ten úvodní citát z eposu − co by byl opačný HR přístup od Gilgameše?
Psáno pro Hospodářské noviny
Autor: Tomáš Sedláček
Zdroj: Hospodářské noviny
