Jsem praktikující pohankou, je březen roku 2022 a já vcházím do modlitebny neratovické Církve bratrské, abych sem donesla pár věcí pro ukrajinské uprchlíky. A taky to tady tak trochu omrkla. Absolutně netuším, kam to lezu. Co si představit pod pojmem „modlitebna“?
Začalo to první den války na Ukrajině. Nebyla to první válka nebo katastrofa, kterou jsem s napětím a touhou pomoct sledovala. Tentokrát to ale bylo jiné. Jako blesk. Čirá hrůza a nutkání něco dělat. Teď hned! Počáteční pomoc přes místní skauty trochu utichla a mně začalo několik různých lidí z okolí říkat: „Jdi do Jistoty, tam organizují stálou sbírku materiální pomoci pro uprchlíky z napadené Ukrajiny.“ Vůbec netuším, o jakou Jistotu to jde. Na mapě vidím, že je to modlitebna CB. To mi moc nepomohlo. Ke křesťanství jsem cítila spíše odpor, pramenící ze zkušeností z dětství – nějaký čas jsem trávila u matčiných příbuzných na východním Slovensku, kde katolická církev neztratila svůj vliv ani za doby tota- lity. I její výchova na tom měla svůj podíl. O jiných církvích jsem věděla jen naprosté minimum.
Moje touha nějak pomoci ale byla silnější. Proto jsem přišla ke dveřím Jistoty, vzala za kliku… a vstoupila do světla. Aspoň tak si ten okamžik zpětně vybavuji. Bylo to jako návrat domů. V duši zvláštní klid a vědomí, že jsem skutečně doma.
Dodnes si pamatuji, kdo měl ten den sbírku na starosti. Všude bylo rozloženo nepřeberné množství věcí. Ať už potravin, drogerie, oblečení – na stolech, v regálech, na zemi… různé nesourodé hromady. A já věděla, co s tím! Sbírám odvahu a ptám se tedy paní Dany, jestli by nevadilo, kdybych párkrát přišla s tím vším trochu pomoci, nějak to srovnat, roztřídit. Překvapení v jejích očích vystřídal úsměv. Denně tam někdo je, stačí, když přijdu.
Skoro každý den, hned po práci, mě to sem táhlo. Při třídění věcí jsem mohla postupně poznávat jednotlivé členy sboru, mluvit s nimi, ptát se i odpovídat na jejich zvídavé dotazy. Nejvíce mě dostalo to absolutní přijetí – mě! – potetované a dost praštěné pohanky (v té době jsem byla už více jak dvacet let aktivně praktikující polyteistkou hlásící se ke slovanské předkřesťanské víře). Nikdo mi nic nevyvrací, o ničem mě nepřesvědčuje. Naopak respektují moji víru, a dokonce se i zajímají.
Celkem brzy jsem při třídění věcí ve sbírce měla možnost zaslechnout „biblickou hodinu“. Bylo před Velikonocemi a probíralo se toto téma. Nejdříve jsem tomu moc pozornosti nevěnovala, ale postupně jsem více a více ustávala v práci, poslouchala a přemýšlela… měla bych k tomu co říct? Co přesně by to bylo? Jaký je vlastně můj postoj k tomu? Bylo by zajímavé se toho účastnit, ale je nemyslitelné, abych se sama zeptala. Je konec biblické, i já odcházím domů. Tomáš, zdejší pastor, ke mně přichází a ptá se, jestli jsem vůbec něco zaslechla. Odpovídám, že ano a že mě to dost zaujalo. Že nějaké malé povědomí o biblických příbězích mám. A on mě zve na příští hodinu! Nechce se mi tomu věřit – vážně můžu? Nebude to ostatním vadit?
Uklidňuje mě s humorem sobě vlastním, ať jen bez obav přijdu. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že záměrně mluvili více nahlas, abych je slyšela… Na „mojí“ první hodině se hned v úvodu bavím s Petrem, pod jehož taktovkou se zamyšlení nad Biblí odehrává. O mně a o tom, jak jsem se dostala k pohanství. Náhle říká něco, co v ten moment vím, že si musím (a budu) pamatovat: „Je přece důležité znát pravdu…“ Od té doby jsem nikdy nevynechala, pokud mě tedy moje poutnická duše nezavedla pryč z Neratovic.
Zpočátku jsem se snažila hlavně polemizovat a vysvětlovat svůj pohled na věc, coby pohanky. Časem ale tento jakýsi můj vzdor nebo odpor mizí. Naslouchám, přemýšlím o všem, co slyším, a dokonce to i svým způsobem přijímám. Nejdříve jen něco, ale postupně stále víc. I to, co mi dříve přišlo absurdní, nesmyslné, vyloučené. Z válkou zmítané Ukrajiny k nám utekl i Tolja, tělesně postižený Ukrajinec, jen o málo mladší než já. Po úrazu před asi patnácti lety mj. ztratil schopnost číst (rozezná jen číslice), má horší výbavnost slov – asi jako lidé po mozkové mrtvici. Díky němu jsem poprvé přišla na nedělní shromáždění.
Koncem května mě moje toulavé nohy zavedly na další sólo přechod části Krušných hor. Jen moje myšlenky a příroda. Trasa z Hory Svatého Šebestiána do Horského hotelu Lesná. Zbývalo posledních necelých pět kilometrů, hotel na dohled. Už jen sestoupit do zalesněného údolí a vyškrábat se nahoru do Lesné. Najednou ucítím něco jako „dotek světla“ a v hlavě mi zní: „Vím o tobě!“ Zavrtím hlavou – už blázním. Nejspíš jsem unavená a dehydrovaná. Od tohoto okamžiku ale zjišťuji, že je něco jinak. Se mnou, ve mně, s tím, jak vnímám svět kolem sebe. Velmi pozvolna, ale nejde to zastavit nebo jinak ovlivnit. Současně se ve mně všechno bouří. Tohle nechci!
Od srpna jsem navíc začala pravidelně docházet na nedělní bohoslužby. Mimo jiné proto, že jsem překládala kázání do ukrajinštiny (kterou jsem se od začátku války učila) a Toljovi, který pozbyl schopnosti číst, je i předčítala. Přišlo mi nefér, aby z toho nic neměl, když češtině nerozumí. A byla to i dobrá příležitost poprvé vidět, jak takové shromáždění vlastně probíhá. Téměř nic si z prvních bohoslužeb nepamatuji. Jen jak jsem „trpěla“ při chválách – krásně zpívané, hudební doprovod super, melodie pěkná… ale ten text! U modliteb jsem se zase cítila trochu nesvá. Nejzvláštnější mi přišlo kázání. Skoro pokaždé, jako by bylo určeno přímo mně! Tolikrát jsem cítila údiv, úžas i dojetí… ale také chaos a zmatek. Už při jejich překladu se mě často zmocňoval neklid, náhle jsem ustávala v práci, prudce vstávala od stolu a rozrušeně přecházela po bytě. Husí kůže na rukou, slzy dojetí pře- cházející až v pláč… Co se to děje?! Je tohle normální?
Na jednom z posezení u kávy po bohoslužbě mi zase jedna členka sboru řekla něco ve smyslu, že je přesvědčena o tom, že se proměním, že čas ukáže, že Bůh už na mně koná své dílo. Smála jsem se tomu. To určitě! Ze mě se křesťanka nestane! Věděla jsem ale, že i její slova si budu pamatovat. A tak jsem se z poklidného plynutí řekou života ocitla uprostřed proudu, který mě strhl a unášel někam úplně jinam. Někam pryč. Do neznáma. Kupodivu to nebylo nepříjemné. Necítila jsem strach. Jen zmatek. A také jistotu, že to tak má být, že všechno bude v pořádku.
Pak přišel rok 2023, který měl být plný dalších změn a zvratů. V té době jsem stále více vnímala přítomnost někoho dalšího, kdo byl v tom mém pantheonu slovanských božstev nějak navíc. I když jsem se tomu stále bránila a odmítala to, byl se mnou. Mluvil se mnou. Ve snech, v obrazech při bdělém snění, ve slovech, která mi často znenadání bleskla hlavou. Někdy jen uklidňovala, jindy i varovala před blížící se změnou. I proto, snad jako záchvěv posledního vzdoru, jsem si na předloktí nechala vytetovat Velesa – boha podsvětí a stád, mého oblíbeného. Pastora Tomáše to dost vyděsilo, byl naprosto zhrozen.
Koncem ledna manželovi zjistili rakovinu v pokročilejším stádiu. I přes počáteční dobré prognózy jsem ve snech dostávala varování, že brzy zemře, kroky (anebo vedení shůry) mě zavedly na místo, o kterém jsem do té doby neměla ponětí, ale které se mělo stát místem jeho posledního odpočinku – vše s ujištěním, že na nic nebudu sama, dostane se mi podpory, že budu mít dost sil to zvládnout. V jedné z vizí mi bylo naznačeno, jak se první necelý rok od jeho úmrtí bude odvíjet – zcela symbolicky právě na posledních kilometrech k hotelu Lesná – jako sestup do údolí a výstup na světlo náhorní plošiny s hotelem.
Díky jednomu takovému snu jsem také začala s pravidelnými večerními modlitbami. Zdálo se mi, že beru knihu „Večerní modlitby“ od Tomáše Halíka (ani jsem si nepamatovala kdy, kde a proč vlastně jsem ji koupila) a odcházím do Salvátora, kde si ji čtu. Celé následující dopoledne jsem měla nutkání to udělat. Nakonec tedy beru knihu a vyrážím do Prahy. Cesty mě dovedou až k Anežskému klášteru, usedám na lavičku a čtu. Hned v úvodu se s úžasem dozvídám, že Bůh k nám často mluví ve snech. To není možné! Kruh se uzavírá.
Následujícího večera začínám první večerní modlitbu – jen tak, ze zvědavosti. Jaké to je, modlit se? Nakonec jsem přece jen uvěřila, že mě tato řeka unese, že se v ní neutopím. Naopak, můžu si na ni bez obav lehnout a nechat se unášet. Proud, který mě strhl na počátku, mě zanesl ke břehu, do základního tábora, odkud můžu podnikat výpravy za Jeho poznáváním.
Do tohoto roku jsem vstupovala s pokáním a přijetím Ježíše Krista jako svého spasitele a vykupitele. Začala příprava na křest, který měl být, také podle snu, hned první neděli po mých narozeninách, tedy 19. 5. Teprve týden před křtem zjišťuji, že je to zároveň i den Letnic! Jak příznačné! Navíc hned v lednu jsem se přidala k novoročnímu třítýdennímu půstu. V neratovickém sboru tím začíná každý rok, který tím zasvěcujeme Bohu.
Zintenzivněné prožitky Boží blízkosti a Jeho vedení mě ohromily. Jedním z nejúžasnějších zážitků byl pocit dotyku Božích dlaní na hlavě, když jsem si trochu zdřímla v autobusu a vzápětí se vzbudila úlekem, kdo mi to sahá na hlavu – tak živý vjem to byl! Nebo zodpovězení otázky: „Kde je moje místo, kde mě chceš mít?“ Anebo zaplavení pocity úlevy, štěstí a vděčnosti poprvé zažívané při modlitbách, kdy mě silné dojetí dohánělo až k slzám. Vedl mě také k tomu, že tento rok mám zasvětit duchovnímu růstu.
Snad každý člověk má občas chuť někam utéct. Pryč od lidí, od povinností, od tíhy života. Znovu se volně nadechnout. Znovu ucítit Boží blízkost a znovu „se narodit“. Kdo by čekal, že pouhé otevření dveří a vkročení do zdejší modlitebny může tak moc změnit život! Co změnit. Úplně se mi převrátil! Při ohlédnutí zpět se mi zdá neuvěřitelné, co všechno se stalo, jaký kus cesty jsem ušla. Možná… určitě, už od počátku mé kroky vedl Bůh.
Nedávno jsem znovu, už poněkolikáté, četla podobenství o marnotratném synu a teprve teď mi došlo, že přesně takto na mě Otec čekal po celou dobu s otevřenou náručí. Přesně po dvou letech, 27. 5., jsem vykonala svoji osobní pouť vděčnosti na místo, kde se mě poprvé dotkl. A označila jej malým křížem z kamenů. Na podzim se tam hodlám vrátit a pak každý rok aspoň jednou, jako poděkování, že to se mnou nevzdal, že mě stále hledal a nakonec dovedl do své láskyplné náruče. Za to, že mě osvobodil.
Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím… (Ez 34,16)
Autorka: Zuzana Mrhálková
Zdroj: Časopis Brána
