O Jednotě bratrské se dlouho udržoval mýtus, který ji označoval jako „lid bez meče“. Bratří použili tento známý obraz (údajné proroctví z předhusitských časů – povstane dvojí lid, první s mečem, druhý bez meče) ve své Apologii z roku 1503, když píší o svém původu. Ztotožňují v ní lid s mečem s husity, lid bez meče pak se svým společenstvím. Je to obraz působivý a lákavý, ale stačí si trochu projít dějiny Jednoty bratrské, abychom zjistili, že je to charakteristika jen krátké doby jejích počátků.
Pokusme se nejprve uvažovat o textech a skutečnostech, které tento obraz podporují, potom o těch, které mu odporují, a poté učinit nějaký závěr.
a) Důsledné nenásilí – Bratr Řehoř a první generace Jednoty
Důsledný příklon k nenásilí je spojen s počátky Jednoty a s osobou Bratra Řehoře († 1474), pokládaného za jejího zakladatele. Řehoř byl autor většiny textů, které známe z této doby a v mnohém prostě reprodukoval myšlenky Petra Chelčického, který jej i první generaci Bratří zásadně ovlivnil. Základní spis, v němž je shrnut postoj Bratří k násilí, vojně a mocenským nástrojům vůbec, je Psání o moci světské neb o moci mečové. Bratr Řehoř je sepsal zřejmě kolem roku 1470 a jde v podstatě o přepracovaný Chelčického traktát O trojím lidu.
Již Jaroslav Goll usoudil, že „Jednota není než pokus zaříditi společnost náboženskou na základě toho, čemu on (Chelčický) učil a co z učení jeho plyne“. Jde o Jednotu v 15. století, tedy zhruba první tři desetiletí její existence. V dokumentech z těchto let je odmítání jakéhokoli násilí vyjádřeno naprosto jasně. Počátky Jednoty stojí na Chelčického přesvědčení, že dobrým křesťanským životem lze žít jedině odděleně od většinové společnosti a jejích hříšných struktur, tedy ideálně někde v ústraní. Odchod do Kunvaldu znamenal nepochybně pokus takový život uskutečnit.
Praví křesťané nesmějí sáhnout k násilí za žádných okolností, potvrzuje Řehoř Chelčického stanovisko a důrazně se distancuje od táborského husitství, když mezi falešnými bratřími jsou pro něj „...ti mordéři Táborští zákonem se chlubiece, ješto také sluli bratřie“ (Traktát o rozdíle mezi pravými a falešnými bratřími, kolem 1469, AUF I, 357r). Při obnovování a budování opuštěné vsi Kunvaldu kdesi v pohraničních lesích se dalo žít podle přísných biblických zásad (především Kázání na hoře), protože kontakt s lidmi mimo vlastní společenství byl jen sporadický.
Když právě v té době vypukla válka s Matyášem Korvínem a hrozilo násilné verbování do vojska, dalo se to řešit útěkem do hvozdů. V dopise Janu Rokycanovi píše opět Řehoř o této praxi: „Druhdy utečem neb se schováme, a nejvíce proto, abychom nebyli přemoženi a přinuceni některú věc učiniti aneb promluviti proti svému svědomí, a tak proti Pánu Bohu“ (AUF I, 17v).
Křesťanství je nenásilná existence, trvají na svém první Bratří, vzít zbraň je nemyslitelné z jakéhokoli důvodu, nejen ve vojsku, ale ani k sebeobraně. Křesťanské je nechat se raději zabít než užít násilí proti druhým. A nejen zbraně jsou zakázány, nekřesťanské je i chytit zloděje a vydat ho soudu (což velmi pravděpodobně skončí popravou) nebo vystoupit u soudu pod přísahou jako svědek (bez ohledu na předmět, o nějž se jedná). Samozřejmě křesťan nemůže zastávat úřad, kde je nějaká soudní nebo trestní pravomoc (např. rychtář).
To vše platilo v prvních dobách Jednoty, jak nám to se zvýšenou intenzitou připomínají spisy těch, kdo se od ní oddělili na konci 15. století, tzv. Malé stránky. Ježíšova přikázání jsou jasná – nastavit druhou tvář, nechat protivníkovi ke košili i plášť, neprotivit se zlému čili nechat si všechno líbit. Ať si vrchnosti a obce pořádají své násilné vztahy, soudí, týrají a popravují, to se pravých křesťanů netýká. S tím žijí jen ti, kdo nežijí podle zákona Božího, což jsou „kozlové rohatí, ukrutní, lakomí a mstiví... tiť na rathauz slušejie na saud, kdežto je rovné potká“ (Chelčický, Síť víry, 16b).
A tady je čertovo kopyto prvotní bratrské teorie nenásilí. Nenásilí je znak křesťanů. Oni jsou vázáni Kristovými přikázáními, oni mají žít v lásce, službě a odpuštění. Pro ostatní to není, ti mají v Božím plánu jinou úlohu. Bratr Řehoř to otevřeně uvádí v již zmíněném Psání o moci světské: „Avšak toho puojčuji, že ta moc s mečem ... z ouřadu svého dlužna jest poddaných svých, od nichž platy béře, brániti, aby se jim křivda a násilé nedálo“ (AUF I, 310v). Připojme k tomu, že Bratří vždy nabádali k poslušnosti vrchnosti a k placení daní – a vyjde nám, že křesťané budou někde v ústraní nenásilně žít a platit daně, a světská moc dohlédne na to, aby se jim neděly křivdy a násilí. Na špinavou práci si křesťan daněmi zaplatí jiné.
Tohle velmi přesně postřehl Bratr Lukáš, když se v devadesátých letech 15. století rozpoutal zápas o další orientaci Jednoty a všem zastáncům Chelčického i Bratra Řehoře to jadrně vypsal. Nemyslete si, že jste problému unikli tím, že zaplatíte někomu, aby se špinil za vás. Tu odpovědnost ze sebe nesetřesete. A pokud jde o praxi, připomene Lukáš později (Odpověď na spis Kalencuo, 1523, B 1b): „Protož konšelé i rychtáři neb fojtové osoby některé z našie Jednoty bývali...“ Úřady, které podle Chelčického nemůže křesťan zastávat, zastávali někteří Bratří již od prvních dob Jednoty. Praxe se zkrátka od teorie poněkud lišila, což je pravidlo nadkonfesní i nadčasové.
Shrnuto – proslulá nenásilnost prvních generací Jednoty je sice zřejmá, ale zdá se být omezena na Bratra Řehoře a jeho blízké a především na pojetí křesťanského společenství jako „ostrovního systému“, stojícího v jasném protikladu ke zbytku společnosti. Však se ve sporech mezi Malou a Velkou stránkou v Jednotě stále znovu objevoval důraz na „pravý rozdíl od světa“. Fakticky to znamenalo být tak jiní, že se na spoustě praktických problémů ve společnosti nesmíme podílet. Jinak řečeno, zřeknout se odpovědnosti za tento svět, protože křesťanům jde o jejich spásu, ne o svět jdoucí do zahynutí.
b) Zápas o vztah k moci a násilí na přelomu století
V roce 1490 se v Jednotě rozpoutal spor o změnu vztahu ke světu, a tedy i k moci a násilí. Reprezentanty změny byli mladší a vzdělanější kněží, především Lukáš Pražský a Vavřinec Krasonický. Mezi těmi, kdo tuto změnu vítali, však byl i Bratr Tůma Přeloučský, jeden z trojice prvních bratrských kněží (1467).
Tůmovi při pomyšlení na vojsko a boje netuhne krev v žilách, nepokládá to za nekřesťanské, dokonce se mu jeví ozbrojené násilí leckdy legitimní. Obranu proti nepříteli pokládá za oprávněnou a dokládá to na biblických příbězích. Moc se dá užívat i dobře a k dobrému, křesťan může být třeba i král a nic mu nebrání, aby k obraně své země a lidu násilí, vojska, války užil. Tůmovi víc leželo na srdci, aby se nekřivdilo chudým, než aby se křesťané vyhýbali násilí (Tůmy Přeloučského spis o původu Jednoty a o chudých lidech, 1502, ed. V. Sokol, Praha 1947).
Přesvědčení Chelčického, převzaté Řehořem a jeho následovníky, že moc a donucování je od zlého, podrobili Lukáš Pražský a jeho strana důkladné kritice. Lukáš vyjadřuje přesvědčení, že světská moc je sice nouzové opatření, které Bůh přijal kvůli lidskému hříchu, ale sama o sobě není špatná. Rozhodně není dílo zlého. „Ta moc od Boha pošla a dána jest na zkázu hřícha i skutkův a ovocí jeho,“ píše ve svém Spise o moci světa (1523, A4b). Záleží na způsobu, jak se moci užívá.
Chtít se od světské moci zcela oddělit je chybné hned ve dvojím smyslu. Jednak to znamená, že se křesťané nechávají chránit mocí, kterou odmítají a zavrhují, což je pokrytecké. Ale je to zároveň zrada na lásce k bližním, neboť obzvlášť ty slabé, vdovy a sirotky, máme bránit, což užití moci často předpokládá.
Milovat bližní znamená bojovat proti projevům hříchu a křesťané se nemusí bát ani nejtvrdších opatření, včetně trestu smrti. „Na takové Bůh soudy i pokuty vydává a nedá propustiti, a byť se chytili rohu oltáře, velí takové vytrhnúti a usmrtiti“ (1523, G2a). Když bylo zřejmé, že tento postoj bude nadále součástí učení Jednoty, ti, kdo každé násilí vnímali jako temnou zradu evangelia, se od ní (koncem 15. století) oddělili.
c) Války s Turky – katalyzátor k přijetí oprávněnosti války
Jak počátkem 16. století sílilo nebezpečí představované tureckou říší, posilovalo se i vědomí, že bojovat na obranu svého lidu a země křesťané nejen mohou, ale dokonce mají. Pro ty, kdo se museli s otázkou vojenské služby vyrovnávat, vypracovali Bratří Zprávu na vojnu jdoucím (Dekrety Jednoty bratrské, vydal A. Gindely 1865, 97).
Podle tohoto usnesení se křesťan může stát i vojákem. Jít na vojnu samo hříšné není, ve válce však se člověk špatností snadno dopustí. Proto pokud musí křesťan bojovat, má to vnímat jako nutné zlo, má se těšit, až bude konec, a prosit Pána Boha, aby jej uvaroval od zlého.
Jen pár měsíců po Lukášově smrti († 1528) oblehli Turci Vídeň (v dubnu 1529) a pod touto bezprostřední hrozbou vznikla takzvaná Turecká knížka (vytištěna v Ml. Boleslavi 1530), naučení, jak se mají křesťané chovat ve válce, zvláště ve válce s Turky, ať již jako civilisté (třeba v zajetí), nebo se zbraní v ruce. Je v ní jasně řečeno, že se křesťan aktivní účasti v obraně společnosti nemá vyhýbat: „V této nuzné potřebě dlužen si se vším statkem svým i životem násilí obecnému pomáhati odpírati a spravedlnosti obecné obhajovati.“
Přitom je silně zdůrazněna solidarita se společenstvím, ve kterém Bratří žijí, s celou obcí a jejím prospěchem: „Pilně znamenej, k čemu se ta obec, v níž ty jsi, má, a na čem proti násilí tureckému se svolí. Viz, aby i ty obecnému dobrému nebyl odporen.“ Bratří jsou tureckým vpádem zděšeni stejně jako obyvatelstvo všech okolních zemí a je pravděpodobné, že právě to významně ovlivnilo bratrský postoj k válce a vedlo k rychlejšímu a rozhodnějšímu přijetí myšlenky na správnost ozbrojené obrany proti zlu a bezpráví.
d) V řadách zastánců spravedlivé války
Otázkou, kterou Bratří nadále museli řešit, již nebylo, jestli se účastnit bojů a válek, ale jak přitom postupovat. Proto se Bratří starší usnesli, jak uvádí druhé, rozšířené vydání Turecké knížky: „Bylo-li by tažení obecné mnohého lidu našeho, aby některý správce s nimi vypraven byl.“ Nejpozději v šedesátých letech 16. století se tak Jednota dostala od radikálního pacifismu k duchovní péči o vojsko.
Další známkou schvalování spravedlivé války je usnesení synodu v Lipníku (1591), kde se jednalo o tíživém postavení evangelíků v Polsku. Bratří vybízejí k pokojnosti a zdrženlivosti, ale zároveň radí „na jiné evangelíky pozor míti, oni jestliže by předce secundum leges regni (v souladu se zákony království), obhajujíce svobod, tyranství opříti se slušně chtěli, jich neopouštěti“ (Dekrety, 243).
Znamená to vyhlášení solidarity s polskými evangelíky i v politickém smyslu, v případném povstání proti vrchnosti. Můžeme to vnímat jako důsledek vzdělávání bratrských kněží na kalvinistických univerzitách, neboť v kalvinismu byl oprávněný odpor proti vrchnosti obhajován; skutečností je, že koncem 16. století se na tom usnesl bratrský synod.
I poslední bratrský senior v Mladé Boleslavi Matouš Konečný věnuje ve své knize O povinnostech křesťanských (1611) válce a válčení dost místa. Jeho postoj už je zcela v linii tradičního učení o spravedlivé válce a vedle důrazu na duchovní péči a pobožnost uvažuje i o vhodném výběru statečných vojáků, disciplíně ve vojsku, potřebě strategie, ochraně civilního obyvatelstva, a dokonce spravedlivém dělení kořisti. Má se „i na opravy příbytků a chrámů Božích z kořistí obětovati“ (Konečný, 1612, 255).
Jak se na dělení kořisti díval J. A. Komenský, nevíme, ale je jisté, že při vší touze po míru odmítl vestfálský mír jako nespravedlivý (ve známém dopise švédskému kancléři) a patrně do smrti očekával, že Hospodin vzbudí nějakého reka, který porazí Habsburky a nastolí v Českém království spravedlnost. Vybízel k tomu nejprve hraběte Rákócziho (1651), později švédského krále (1655) a vysloužil si u některých současníků přízvisko „válečný štváč“. „Absit violencia rebus“ (ať je násilí vzdáleno) sice bylo součástí jeho hesla, ale byla to představa (vnitřně nutně rozporná) spravedlnosti a práva, nastoleného třeba i válkou.
Bratří tedy časem došli k přesvědčení, že vojsko a válčení jsou v tomto světě naneštěstí nutným prostředkem, jak bránit většímu zlu. Je to prostředek nebezpečný, ale při dostatečné opatrnosti jej lze užívat ke prospěchu pozemské společnosti. Násilím se dá a má omezovat zlo. To věděl Tůma, Lukáš i o sto let později Komenský. Budovat něco násilím však nejde. Vytvořit něco dobrého, to se neděje mocí a silou, ale duchem Božím.
Autor je docent na ETF UK.
Autor: Jindřich Halama