Konference „Pestrost, jinakost, předsudky a strachy“ Senát PČR, 28. dubna 2022
Vážení přátelé, dámy a pánové, jedním z důležitých úkolů teologie dnes je zasazovat věci do širších kontextů. Pokusím se o to a opřu se přitom o tři otázky – historickou, právní a teologickou. Všechny tři se u tématu lidských práv nabízejí, ale odpověď na každou z nich zní NE. Nakonec všechny tyto tři linie spojím do závěru.
1. Jsou lidská práva křesťanské dědictví?
Z dnešního pohledu – i například pohledu této konference – to vypadá, že téma lidských práv je jednoznačné dědictví židovsko-křesťanské tradice, takže mezi přední obhájce a propagátory patří logicky církve. Kořeny ideje lidských práv jsou ovšem podstatně rozmanitější. Základy lze vystopovat už v antice, ze středověku je známá anglická Magna charta (1215), v novověku pak americké Bill of Rights (Virginia 1776, ústava 1789) a na evropském kontinentě Deklarace práv člověka a občana za francouzské revoluce (1789). Ta byla dokonce zacílena přímo proticírkevně a protikřesťansky.
Konec revoluce v jakobínském teroru na delší čas ovšem mnoho osvícenských ideálů té doby a spolu s nimi i myšlenku základních lidských či občanských práv zdiskreditoval. Ta se ostatně neslučovala ani s církevním pohledem na člověka. Tak jako byla francouzská revoluce proticírkevní a protináboženská, byly i ze strany církví chápány její myšlenky jako protikřesťanské, včetně lidských práv.
To, že by člověk měl mít na základě své prosté existence nezcizitelná práva, která by dokonce mohl uplatňovat i proti státu a církvi, byla pro křesťanské církve v 19. a ještě na počátku 20. století nepřijatelná myšlenka. Evangelíci i katolíci tak shodně lidská práva odmítali. Evangelická církev je považovala za nekřesťanský individualismus, který nebere v potaz lidskou hříšnost a nerespektuje vrchnost.
Ze své podstaty totiž člověk nemá práva žádná, naopak má dané povinnosti – jak vůči vrchnosti, tak vůči církvi. Katolíci naopak považovali lidská práva za neblahý plod reformace: je třeba se vehementně postavit proti onomu „blouznivému nápadu, že by se každému jednotlivci měla přiřknout a garantovat svoboda svědomí“ (Řehoř XVI., 1832, DH 2730). I zde má člověk především povinnost vykonávat náboženství, tedy poslušně stát pod církevní autoritou.
Velmi zásadně se tento postoj změnil ve 20. století po zkušenosti obou světových válek a po setkání se zrůdnou ideologií nacismu, která naprosto nedbala lidské důstojnosti. Když pak vznikala Všeobecná deklarace lidských práv (1948), podíleli se na ní i zástupci církví, výrazně např. Giuseppe Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. který lidská práva vnesl do katolické církve jako zásadní téma, jež po něm přebrali i další. Podobně to bylo na straně evangelické.
Lidská práva se stala společným tématem křesťanských církví a výraznou náplní ekumenických snah. Kritickou otázkou, která se týká důvěryhodnosti těchto snah a kterou pouze zmíním a dál se jí věnovat nebudu, je otázka, jak je to s lidskými právy uvnitř křesťanských církví samotných. Týkalo by se to hierarchické struktury, postavení žen v rámci této hierarchie, otázky transparentnosti a rovnosti při zacházení s vinou, postavení LGBTQ lidí atd.
2. Jsou lidská práva univerzální?
„Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.“ Tak zní první článek Všeobecné deklarace lidských práv, kterou přejímá také naše ústavní Listina základních práv a svobod. A proč? ptal by se můj pětiletý syn. No, protože proto. Takhle jsme si to prostě definovali. Všeobecná deklarace žádné další zdůvodnění nezná. Je to axiom. V případě lidských práv se tedy jedná o deklaraci východisek, o něž se náš právní řád opírá. Ve své podstatě tak lidská práva nejsou práva, ale předprávní morální postulát.
Stát a naše společnost tak tímto způsobem odkazuje na své základy, na nichž stojí, které ale přitom nedokáže dále zdůvodnit a ani garantovat. Společnost a právo stojí na předpokladu, že tyto postuláty budou všichni sdílet, tedy na jakési tiché dohodě (pozitivní právo), respektive na morálce, která právu předchází. Pokud je ovšem tato nutná podezdívka právní společnosti zerodovaná jako třeba u nás, jen velmi těžko se to napravuje. (Včetně dopadů pro lidská práva, jak to slýcháme třeba v kontextu přílivu uprchlíků z Ukrajiny: Lidská práva určitě ano, ale má to meze (!), já mám přece taky svoje práva.)
Lidská práva by měla platit pro všechny, vždyť první článek začíná: „Všichni lidé“. Dějiny jsou ovšem plné příkladů, jak si jednoduše stačí po svém definovat, kdo je to člověk, a kdo ne: Často idealizovaná Platónova polis počítala s právy svých občanů – mezi ty ale nepatřili otroci, barbaři a ženy. Autor americké Deklarace nezávislosti Thomas Jefferson se zasazoval o lidská práva, ale sám přitom měl otroky. O 150 let později v Evropě stačilo k tomu, aby někdo z kategorie „člověk“ vypadl, mít židovské či romské předky. V euro-amerických dějinách je bohužel výsledkem většinou bílý západní heterosexuální muž. A s tím od té doby ještě pořád zápasíme.
Otázka, na základě čeho by měla být lidská práva společná všem lidem, je totiž prakticky neřešitelná. Co je to, co nás spojuje? Jsou to tato nezadatelná práva? Když s tímhle přijdeme do zemí arabských či asijských, narazíme. Tam lidská práva akceptována nejsou. Jsou tedy tím pojítkem spíše společné etické hodnoty – láska, spravedlnost, milosrdenství – jak se to ve svém projektu Světový étos snažil rozpracovat Hans Küng?
Všechna ta slova asi najdete i v ostatních kulturách, jenomže každá kultura jimi rozumí něco jiného. Že by spojujícím prvkem byly společné závazky, například vůči společně obývané planetě – což je neoddiskutovatelně spojující prvek nás všech? Zkuste to vysvětlit třeba v Číně a v USA: partikulární ekonomické zájmy stojí výš než ekologie.
3. Lze lidská práva držet jako základní program křesťanské etiky?
Ptáme-li se teď po lidských právech z teologického pohledu, vždycky si vzpomenu na profesora Pavla Filipiho, který kdysi jeden svůj příspěvek o lidských právech začal tím prvním, co je třeba teologicky říci: Před Bohem člověk žádná práva nemá. Nemá, čeho by se před Bohem dovolával. To je zásadní teologická perspektiva: Člověk není člověkem jinak než člověkem před Bohem. Není izolovaná jednotka ani není definován jen svými horizontálními vztahy.
Lidé jsou naprosto odlišní; přesto tu společná rovina je, ale není to ta horizontální. Z křesťanského pohledu všichni stojí před týmž Bohem, ke každému člověku se tedy vztahuje tentýž Bůh (schválně neříkám, že všichni lidé se vztahují k témuž Bohu – to neplatí). Zásadní a ustavující je Boží vertikála, Boží vztah k člověku. Hledáme-li tedy něco, co nás všechny spojuje, musíme na to jít oklikou přes Boha. Teprve tato oklika by mohla poskytnout společný základ. Ovšem čemu? Lidským právům?
Člověk stojí před Bohem, protože je Boží stvoření. Stojí před Bohem jako hříšník, který je z Boží milosti ospravedlněn, jako hříšník, jehož hřích mu Bůh odpouští a nezapočítává do konečného účtu. Což je ale úplně jiný pohled než z perspektivy lidských práv. Člověk stojí před Bohem nikoli jako subjekt nějakých práv, jež by si mohl nárokovat, ale jako objekt obžaloby a zároveň milosti.
4. Co jsou tedy lidská práva z teologického pohledu
Lidská práva vyrůstají především z osvícenského humanismu a přirozeného práva, k čemuž se posléze přidalo i křesťanství. Koncept lidských práv proto má velmi blízko k jakési sekularizované křesťanské morálce. Dalo by se říci, že v konceptu lidských práv se křesťanství – samo živeno z mnoha zdrojů – setkává samo se sebou, ovšem právě v sekularizované podobě, tedy bez Boha, jaksi „naturalizovaně“ – společným základem už není Bůh, ale idealizovaný konstrukt lidské přirozenosti.
Škrtneme-li ale z křesťanské morálky Boha, škrtneme tím původní základ rovnosti. Tím hrozí, že lidská práva jako sekulární koncept budou stát jaksi „na vodě“, že budou pouze dále nezdůvodněným axiomem, který můžeme, ale nemusíme přijmout. Tak to fakticky je: Za základ lidských práv se bere dohoda, kterou nelze vnutit, ale kterou musejí jednotlivé společnosti a státy převzít do svých právních základů. Lidská práva jsou plod západní kultury a západního pohledu na lidskou společnost. A ten (bohužel či bohudík?) není na světě jediný.
Teologicky je možné poukázat ještě na další slabá místa konceptu lidských práv: Člověka vidí spolu s osvícenstvím nerealisticky optimisticky. Tak trochu naivně předpokládají, že všichni lidé budou chtít společnosti přispívat, a nepočítají, teologicky řečeno, s hříchem. Tím jsou velmi náchylná k překotnému rozšiřování. Jestli totiž jako lidé v něčem vynikáme, pak v tom, že se svých nároků dovoláváme jako svých údajných práv. Každý právník zná poučku, že kde jsou práva, tam jsou i povinnosti. V případě lidských práv to ovšem neplatí. Chybí zde markantně odpovědnost za výkon svých práv v rámci společnosti (i před Bohem).
Lidská práva se ukazují pro naši dobu s naší historickou zkušeností jako solidní koncept a pokus, v němž se odráží řada zásad, jež jsou důležité i pro křesťanství. Na prvním místě je to nezcizitelná důstojnost každého člověka, následovaná mnoha dalšími individuálními i sociálními hodnotami naší kultury. Proto je důležité a dobré, když se v této oblasti spolu s dalšími organizacemi angažují právě církve. Začít něco společně dělat, třeba zasazovat se o dodržování lidských práv, je totiž nejlepší cesta k dialogu dovnitř i navenek.
Autor je proděkan ETF UK, přednáší na katedře systematické teologie.
Autor: Petr Gallus
Plodnou inspiraci pro lidskoprávní tématiku představuje starozákonní zvěst, kterou ve svém díle tímto způsobem předkládá nedávno zesnulý rabín Jonathan Sacks (1948–2020), který byl v letech 1991–2013 hlavním rabínem Spojené hebrejské kongregace Commonwealthu a v roce 2016 se stal laureátem Templetonovy ceny.
Sacks se odvolává k prastarému biblickému pojetí důstojnosti člověka a limitovanosti každé pozemské instituce, včetně královské. Lidská práva jsou nedělitelně spojena se svobodou a pojetí svobodné společnosti se zrodilo na Sinaji při vydání Tóry: „Na Sinaji vznikl nový druh národa, nový druh společnosti. Byl negací Egypta, kde několik jedinců drželo všechnu moc, zatímco většina žila v otroctví... V tu chvíli se Izraelité stali novým národem, počatým ve svobodě a oddaným přesvědčení o rovnosti všech lidí... Kodex zvaný Tóra poprvé ustanovil přednost práva před mocí. Král, který jednal v rozporu s ním, tak činil ultra vires (překročil své pravomoci) a proti jeho jednání bylo možno zasáhnout.“
(Jonathan Sacks: Týdenní čtení z Tóry, kniha Exodus, s. 139 a 140).
Lidská práva byla nástrojem k rozbití komunismu,což se podařilo.Pokud zůstávají,pak jako luxus dokud si ho budeme moci dovolit.To zatím můžeme,jde však o určitá úskalí v praxi:
„Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.“Tomu je prakticky třeba rozumět tak,že nelze zatknout nenarozeného,zatčení musí proběhnout až po porodu,ale musí mít důvod.Jelikož nebo pokud takový důvod není,mělo by to znamenat,že porodí-li žena dítě ve výkonu trestu,je třeba jí ho odebrat a ponechat na svobodě mimo nápravné zařízení.