I když liberální katolík, který o své víře málokdy mluvil veřejně, o Vánocích 1939 pronesl Emil Hácha (1872-1945) příznačné vyznání víry v Krista. Ve středu Háchovy spirituality stálo následování Krista v ochotě k sebeobětování. To se projevilo přijetím prezidentského úřadu, který sám předem označil za „cestu křížovou“.
K jejímu nastoupení došlo v době tragické situace okleštěného pomnichovského Československa, vydaného napospas nacistickému Německu. Po abdikaci prezidenta Beneše z 5. října 1938 tehdejší politikové dlouho marně hledali nástupce. Nakonec se celé politické spektrum odleva doprava shodlo právě na Háchovi jako jediném možném kandidátovi.
Jen on v sobě spojoval všechny takřka vzájemně neslučitelné nezbytné předpoklady. Jako dosavadní prezident Nejvyššího správního soudu byl zárukou snahy o zachování právního řádu i celé tradice masarykovské republiky, současně však byl opět jako prezident Nejvyššího správního soudu přijatelný i pro Němce, protože jeho soud byl znám jako instituce národnostně spravedlivá. Jako katolík pak byl přijatelný i pro luďáky, kteří ovládali Slovensko.
Hácha se naléhání politiků na přijetí prezidentské kandidatury zprvu bránil. Argumentoval svou politickou nezkušeností, věkem i zdravotním stavem, na němž se podepsala nedávná smrt manželky. Tehdejší zasvěcený diplomat, chargé d’affaires německého vyslanectví v Praze Andor Hencke, ve svých memoárech konstatuje:
„Jestliže své pochybnosti nakonec nechal stranou, tak toho sotva dosáhly apely směřované na něho jako na ,vlastence‘, aby neodepřel službu ve velké nouzi své země. Hácha nebyl někdo, kdo by se považoval za nenahraditelného. Pro tohoto hluboce náboženského muže bylo spíše určující působení z církevní strany, kterým mu bylo dáváno na srozuměnou, že jeho povolání za hlavu státu je Božím řízením, kterému se nesmí vyhnout.“
Hácha byl zvolen dne 30. listopadu 1938. Obdržel 272 z celkového počtu 313 odevzdaných hlasů. Bílé lístky odevzdali jen komunisté a několik jednotlivců. Po svém zvolení vyzval v turbulentní době k národní jednotě. Jako katolík nabídl za základ sjednocení svatováclavskou tradici, kterou připomněl symbolickým políbením lebky svatého Václava po bohoslužbách v katedrále z 1. prosince 1938. Založil tak tradici, na kterou čeští prezidenti navazují dodnes. Neméně důležité však bylo i další jeho gesto, když druhý den uctil hrob T. G. Masaryka v Lánech. Hácha byl ctitel Masaryka a jeho úmrtní pokoj v Lánech pietně střežil po celou dobu okupace.
Jako prezident pomnichovské republiky se Hácha snažil především o upevnění jednoty státu. Jeho cesta na Slovensko po Vánocích 1938 se zdála být úspěšná, ale sliby luďáckých politiků v čele s Tisem o „přehození výhybky“ směrem k Praze se nenaplnily. Hácha nakonec 9. března 1939 sesadil Tisovu vládu a nechal na Slovensku zasáhnout armádu. Pod velikým tlakem z Berlína však Slovensko 14. března vyhlásilo samostatnost.
Následoval první vrchol Háchovy „křížové cesty“ v podobě jeho audience u Hitlera v Berlíně v noci na 15. března 1939. Hácha byl při ní zaskočen a znásilněn a hrozbou leteckého srovnání Prahy a dalších našich měst se zemí donucen nejen k vojenské kapitulaci, ale i k podepsání prohlášení, podle kterého kladl osud českého národa do Hitlerových rukou (ve skutečnosti ovšem řekl, že náš osud v rukou Hitlera leží). Vymohl si alespoň vyškrtnutí zmínky, že podepisuje i jménem vlády, a vzal tak celou odpovědnost jako obětní beránek jen na sebe. Dne 16. března 1939 pak Hitler v Praze bez jakéhokoliv jednání s Háchou vyhlásil protektorát Čechy a Morava.
Zatímco čeští fašisté byli připraveni využít okupace ke svým cílům, Hácha, nyní už jen protektorátní prezident, se pokusil semknout český národ do jednoho šiku. Vytvořil celonárodní organizaci Národní souručenství s cílem paralyzovat kolaboraci a čelit okupantům. V rozhlasovém projevu z 1. dubna 1939 Hácha za její nosné pilíře označil národní pospolitost, křesťanskou morálku a sociální spravedlnost. Když ve svého druhu národním referendu vstoupilo do Souručenství 98,4 % českých mužů, Hácha v dopise vedoucímu Národního souručenství Adolfu Hrubému z 8. května 1939 ocenil výsledky náboru a víru českých lidí v budoucnost vlasti a konstatoval: „Věřím v pomoc Boží na této naší cestě.“
Národní souručenství bylo ovšem pod silným německým tlakem a jeho rezistenční schopnosti postupně slábly. Totéž platilo i o protektorátní vládě, do jejíhož čela Hácha postavil generála Aloise Josefa Eliáše, který byl současně i tajný představitel odboje. Náměstek předsedy vlády, rovněž zapojený v odboji, byl Háchův důvěrník z Nejvyššího správního soudu Jiří Havelka.
Vůči zatýkání a teroru byli prezident i vláda bezmocní, soustavně však intervenovali za zatčené. Jejich bezmocnost se ve zvlášť ostrém světle ukázala při nacistickém úderu proti vysokoškolákům 17. listopadu 1939 (zastřelení devíti studentů a deportace více než 1200 dalších do koncentračního tábora).
Hácha na 17. listopad reagoval neustálými intervencemi u okupantů, kterými postupně dosáhl osvobození studentů z koncentračního tábora. Ale také vánočním projevem 24. prosince 1939, v němž se po studentských popravách modlil modlitbou vlasteneckého kněze Václava Beneše Třebízského: „Neopouštěj, Hospodine, národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem; chraň jej, střez a opatruj!“
V první fázi dějin protektorátu se Hácha ve své úporné snaze čelit okupantům a zmírňovat důsledky okupace mohl opírat o předsedu vlády generála Eliáše. Oba byli také v tajném spojení s prezidentem Benešem v Londýně, jemuž „předali“ i dva členy své vládní garnitury Feierabenda a Nečase, kteří s Háchovou pomocí uprchli do exilu a byli pak jmenováni do Benešovy londýnské vlády. K jejímu uznání Brity Hácha, v Londýně dlouho považovaný za legálního prezidenta, svými loajálními vzkazy Benešovi významně přispěl.
Dne 27. září 1941 byl současně s Heydrichovým příchodem do Prahy Alois Eliáš zatčen. Stejný osud potkal i Jiřího Havelku, kterého se však Háchovi intervencemi u okupantů podařilo zachránit, zatímco u Eliáše dosáhl jen odložení jeho popravy. Ztráta generála Eliáše prezidenta do značné míry zlomila stejně jako teror obou heydrichiád. Za druhé z nich, po atentátu na Heydricha, byl dokonce Hácha jako jediný český státník všech dob ze strany Hitlera vystaven hrozbě likvidace českého národa kolektivní deportací ze střední Evropy.
V této době se prudce zhoršila Háchova nemoc, arterioskleróza. Prezident ztrácel paměť a vůli a jeho rezistenční schopnosti byly velmi oslabeny. Bezmocně pronášel projevy napsané samotnými Němci či kolaborantským ministrem Emanuelem Moravcem, kterého mu okupanti vnutili do vlády. Závěr války jej zastihl na zámku v Lánech již jako naprostou trosku. Prezidentská kancelář však až do konce prováděla někdy úspěšné intervence. Pro české lidi Hácha představoval, slovy Františka Schwarzenberga, „jiskřičku útěchy, kterou čerpali z vědomí, že na Hradě sídlí stařec, který jim rozumí a který je má rád“.
Prezident Beneš a československý londýnský exil nicméně Háchu od přerušení kontaktů za první heydrichiády vesměs odsuzovali jako kolaboranta, v čemž ještě více vynikal exil moskevský. Spojením obou exilových politických reprezentací v Košicích z dubna 1945 vznikla vládní garnitura vůči Háchovi zcela nemilosrdná. Dne 13. května byl Hácha z příkazu komunistického ministra vnitra Noska na lánském zámku zatčen a převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci, kde jej z rozhodnutí vlády nechali zemřít.
K nebývalé smrti prezidenta ve vězení došlo dne 27. června 1945. Předtím ještě navštívil Háchu ve vězení nuselský kaplan Kajetán Matoušek (později tajně vysvěcený světící biskup pražský) a zaopatřil ho svátostí umírajících. Knězem, který Háchu pochoval, byl nuselský děkan Mons. Alois Tylínek, který se teprve krátce předtím vrátil z koncentračního tábora. Jednalo se však o zvláštní obřad s vyloučením veřejnosti a silnou policejní asistencí. Na Háchově rodinném hrobě na Vinohradském hřbitově nesmělo být uvedeno ani jeho jméno.
Zatímco v letech 1945–1989 převažovala v psaní o Háchovi ideologická tendence a zdrcující kritika, po listopadu 1989 se situace změnila. Vyšlo pět Háchových životopisů a v živé diskusi se hodnocení jeho osobnosti posunulo směrem k většímu porozumění. Historiografie ještě neřekla své poslední slovo, každopádně však platí konstatování samotného Háchy: „Mne nebudou soudit dějiny, ale Pán Bůh.“
Autor je historik
Autor: Vít Machálek
Nyní je tendence Háchu omlouvat a oslavovat. Stejně jako byl po r. 1945 urážen, ponižován, osočován z kolaborace. Pravda, jako tak často, bude někde mezi. Osobně hodný, spravedlivý člověk, který vašak neuměl odejít včas. A nelze zapomenout na jeho “Byl jsem přijat se všemi poctami…”, což mu asi dělalo dobře. Jeho snaha o záchranu studentů je obdivuhodná a hlavně je těžké posoudit, za co ještě odpovědný byl a co už je třeba připsat na vrub jeho nemoci. Takže přehneně neoslavovat, přehnaně neodsuzovat, ale objektivně hodnotit. A zdůraznit jeho vynikající aktivity správního soudce, odborníci – kterých ovšem mnoho není – s požitkem studují jeho judikáty.