Starší z čtenářů, kteří pamatují školní výuku z předlistopadových dob, nepřekvapí teze, že je náboženství civilizačním přežitkem, který bude jednou překonán vědecko-technickou revolucí. Svět bez náboženství je však spíše nenaplnitelnou představou.
Předpoklad, že je náboženství odsouzeno k postupnému zániku, dominoval v sociálních vědách (na obou stranách bývalé železné opony) minimálně do 60. let minulého století. Tehdy jím poprvé zásadním způsobem otřásl rakousko-americký myslitel Thomas Luckmann v knize Neviditelné náboženství. Důrazně upozornil na skutečnost, že z klesajícího počtu lidí, kteří se hlásí k církvím, nelze vyvozovat závěr, že náboženský život mizí.
Přes radikální změnu nahlížení na náboženství, která se od té doby ve společenských vědách udála, se zdá, že i v druhé dekádě 21. století pro mnohé lidi platí, že se současný svět od náboženství vzdaluje. Není to pravda. V ČR je to kupříkladu Tomáš Halík, který vytrvale demaskuje údajnou ne-religiozitu většinové společnosti. Pokud je to stále málo platné, může za to skutečnost, že je pro člověka alespoň část projevů jeho vlastní religiozity nevědomá (jinak: neviditelná).
Právě o takové nevědomé či neviditelné religiozitě pojednává Thomas Luckmann. Tento autor nás varuje před neoprávněným ztotožňováním „privatizace“ náboženského života se zánikem náboženství. Jednou věcí je klesající význam náboženských institucí (tj. proces smršťování se církví), druhou privatizace náboženství, kdy se náboženský život lidí stává jejich čistě soukromou záležitostí, nesdílenou s žádným společenstvím. Jinou věcí je zase údajný zánik náboženství. Jestliže se náboženský život dezinstitucionalizuje a individualizuje, zdaleka to tedy neznamená, že mizí.
Církve se sice nadále považují za ucelená morální společenství. Platí to však spíše v rovině společné symboliky, společných kanonických textů, katechismů a rituálních činností. V rovině jednotlivých úhlů pohledů, názorů a etických postojů řadových členů je situace o něco složitější. Proto mohou také sociologové Dušan Lužný a Zdeněk Nešpor s trochou nadsázky říci, že máme tolik náboženství, kolik máme lidí.
Třebaže se všichni shodneme na apoštolském vyznání víry, uznáváme tentýž zdroj zjevení, tytéž autority a tytéž symboly, můžeme v každodenní životní praxi stejné hodnoty uplatňovat velmi různými způsoby. V tomto ohledu se ostatně liší moderní člověk od člověka předmoderního. Jeho každodenní život už není řízen nevědomou tradicí. Moderní člověk stojí oproti svým předkům vždy před dilematem, v jakých ohledech na tradici navazovat a v jakých se vůči ní vymezovat.
Vzhledem k postupnému zmnožování tradic, které se mezi sebou vylučují, potom zbývá postmodernímu člověku (člověku pozdní modernity) už jen etický kompas v podobě vlastního svědomí či kategorie bližního (L 10,25-37). Ve světě dalekosáhlých specializací už z principu nelze dosáhnout toho, aby se členové třeba i jedné církve mezi sebou nelišili (byť jen v nepatrných detailech) vzhledem ke svým vědomostem, systémům relevancí či výkladovým klíčům. Naše každodenní vědění navíc nikdy netvoří dokonale ucelený systém. Je v různé míře rozporuplné, situačně podmíněné a vždy částečně nevědomé.
Podle Luckmannových předchůdců má každé náboženství integrační funkci. Z mnoha lidí totiž vytváří určité morální společenství, a to ne nutně ve smyslu nějakých hodnot, ke kterým by se někdo vědomě hlásil, ale spíše ve smyslu mlčky sdíleného obrazu světa a s ním spojených pojmů a výkladových klíčů, jejichž prostřednictvím vnímáme svět kolem sebe. Jestliže je veškerá lidská zkušenost takto sociálně konstruována, pak si nelze představit člověka, který by ve funkcionálním smyslu nebyl náboženský.
To, že spolu lidé sdílí nějaké poznávací aparáty, díky kterým vnímají svět podobným způsobem, je jedna věc. Druhou věcí je otázka, zda se každý člověk vztahuje k posvátnému. Jak píše evangelický religionista a teolog Rudolf Otto, i náboženské pohnutí může mít nevědomou povahu. Pokud někdo nevěřící na takovém pohřbu prohlásí: navždy budeš žít v našich srdcích, anebo nikdy na tebe nezapomeneme, dostává se sám se sebou do sporu, jelikož i jeho srdce jednou přestane bít. Pokud nevěří v život věčný, protiřečí si.
Napětí mezi konečností, ke které se někdo hlásí, a nekonečnem, po kterém byť jen nevědomě touží, je příkladem určitého paradoxu, určité ambivalence pocitů, jež je příznačná právě pro náboženský prožitek. Další jeho charakteristickou vlastností je třeba jen částečné splývání rovin reprezentací, kdy se ve vnímání ztrácí rozdíl mezi znakem a jeho předmětem. Během divadelního představení pro nás tak může herec splývat s jím hranou postavou. I v běžném životě si mnohdy pleteme obrazy předmětů a postav s předměty a postavami samotnými. Naše blízké nám často zastupují jejich fotky na pracovních stolech. Máme je takto u sebe, jako by ani nebyli z papíru.
Dalším z příkladů může být sport. Fanoušci fotbalu prožívají intenzivní ambivalentní pocity na stadionu nebo u televize. Stává se, že pláčou radostí nebo zklamáním, ale proč vlastně? Co pro ně z výhry či prohry určitého mužstva vyplývá? Obvykle vůbec nic. Často si pleteme hráče s klubem, městem, nebo dokonce zemí, za kterou hraje. Pleteme si barevné látky s kolektivitami, které jsou takovými látkami – jakožto vlajkami – reprezentovány.
Každé my ve větě - "vyhráli jsme", (nebo "prohráli jsme") - je vždy výsledkem splývání rovin reprezentací. Co mám společného s hráčem, který za mě hraje? Takové antropology nikdy nepřestane fascinovat otázka, jakým způsobem existují takové „podměty“ jako FC Barcelona nebo Real Madrid. Nelze je totiž ani spatřit, ani se jich dotknout, vyjma jevů, kterými jsou reprezentovány (hráči, manažeři, šály, stadiony apod.).
Upřeme nyní pozornost na skrytou religiozitu ve vědeckém životě. Vezměme si slavnostní rozdávání vysokoškolských diplomů. Cožpak se nejedná o rituální shromáždění, které se vztahuje k posvátné skutečnosti? Akademičtí hodnostáři mluví občas latinsky, aby navodili dojem slavné minulosti univerzitní Boloně či Padovy. Čím méně účastník latině rozumí, tím intenzivněji prožívá mimořádný charakter okamžiku. Ze stejného důvodu se zde objevují tógy. Někde hrají dokonce varhany.
Diplomanti slavnostně přísahají na univerzitní žezlo, které zde plní funkci „osy světa“. Ta spojuje jak náš svět se světem transcendentním, tak i přítomnost s minulostí i budoucností. Na stejné žezlo přísahali ti, kteří už nežijí, a budou přísahat ti, kteří ještě nepřišli na svět. Je to klasický příklad přechodového rituálu, podobně jako maturita. Ti, kteří k ní přistupují, byli ještě ráno „dětmi“ a nyní už jsou „dospělí“. Jak máme rozumět takové bleskové proměně?
Ještě jiným příkladem fungování skrytého náboženství může být populární kultura a svět celebrit. Ten nabývá nezřídka podoby sakrální, pro běžné smrtelníky nepřístupné skutečnosti. Zprostředkovat ji může televizní obrazovka, díky níž můžeme nepřímo nahlédnout do světa filmových a hudebních festivalů či honosných hollywoodských sídel. Osobní věci pop-kulturních ikon nabývají astronomických hodnot. Není věc jako věc. Kytara, která se v materiálním smyslu neliší od jiných, se stává pop-kulturní relikvií, pokud patřila takovému Elvisi Presleymu.
Zániku náboženství se bojíme zbytečně. Na místě je spíše ostražitost před jeho doposud málo zmapovanými formami. Patří k nim mimo jiné interaktivní virtuální společenství soustředěná kolem konspiračních teorií. Neproniknutelné tajemno, ke kterému se taková společenství vztahují, může nabývat velmi různých podob. Od elixíru mládí připravovaného z dětské krve (QAnon), přes nanočipy, které jsou očkováním vpravovány do těl nic netušících obětí, až po satelitní záření, jehož prostřednictvím mocní tohoto světa ovlivňují myšlení lidí.
Svět bez náboženství je spíše nenaplnitelnou představou, než nutným důsledkem jakéhosi přirozeného vývoje. Vezmeme-li v úvahu neutuchající náboženské potřeby, na místě je spíše otázka, jak zvládat ty formy religiozity, které mohou být člověku nebezpečné. Schopnost dokonalého přizpůsobování se měnícím se podmínkám má zejména idolatrie (modloslužba). Idolem (bůžkem), který umí v lidských životech zastoupit Boha, se může stát doslova cokoliv. Cokoliv může být „zbožštěno“, kulturními tradicemi počínaje a vladaři a jejich říšemi konče. Otázka po neviditelném náboženství musí každopádně vždy zahrnovat otázku po neviditelném modlářství.
Autoři: Jan Kajfosz a Vladislav Volný
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
Jsem ohromen tím, jak bylo téma v článku prezentováno. Když jsem na web vstupoval, doufal jsem, že se dozvím více a nebyl jsem zklamán. Při čtení podobných záznamů na webu se můžete ztratit…