„Tak co, kdo vám dneska přiletěl?“ volala na mne sousedka, když jsem si šla po ránu ke schránce na chodbě pro noviny. Bydlí na stejném podlaží jako my a ráno mívá dveře do bytu otevřené, aby jí neunikl nikdo, s kým by si mohla popovídat.
V létě se společně kocháme kvetoucí zahradou, dozrávajícími meruňkami, bujnou zelení a pobíhajícími dětmi. V zimě je to horší. Zahrada je holá, nic nekvete ani nedozrává, děti jsou většinu času zalezlé doma. Není to však beznadějné. Zbývají ptáci.
Ráno přelétají nad naším vnitroblokem hejna havranů na sever. Odpoledne letí zpět. Občas se jich pár oddělí a zastaví se i na naší zahradě. Důstojně zobákem klovou do listí a hledají něco k snědku. To ani já ani sousedka nevidíme rády. Myslíme si, že nám vyhrabávají cibulky tulipánů, narcisů nebo krokusů. Když je sežerou, pokvete nám toho na jaře míň. Havrani jsou sice legrační, ale v zahradě je vřele nevítáme. Zato domorodého ptactva tu bývá dostatek.
Pravidelně k nám létají hejna sýkorek, celodenně se ozývají kosové, hlavně po ránu se objevují sojky, vrabci a rehkové. Na vysoké lípě v sousední zahradě bydlí rodina strakapoudova a k nám si létá na svačinu. Několikrát jsem zahlédla v trávníku devastovat mraveniště fešáckou žlunu. Ráda bych častěji vídala červenku, protože je malebná. Objevuje se ale tak zřídka, že ji ke stálým obyvatelům nemohu počítat.
Vždycky si s paní sousedkou navzájem hlásíme, koho jsme viděly. Někdy se trochu trumfujeme. A samozřejmě se někdy o ptačí pozornost přetahujeme. Obě jsme na stromy před svými balkony a kuchyňskými okny rozvěsily lojové koule se semínky. Je velmi zábavné pozorovat sojku, jak sedí pohodlně na větvi, nožkou si přitáhne síťku s koulí a silným zobákem se láduje. Když jsem přemýšlela, jak ještě víc nalákat ptactvo před svůj zrak, napadlo mne pověsit půlku skořápky kokosového ořechu na zábradlí balkonu. Sypu do ní slunečnicová semínka. Tímto počinem jsem definitivně odlákala sýkorčí hejna z dohledu naší paní sousedky. Semínka slunečnice jim chutnají zřetelně víc než lojové koule.
Když se paní sousedka ptala, kdo k nám přiletěl, hned taky posmutněle dodala, že ona v těchto dnech moc sýkorek nevídá. „Už tu snad ani žádné nejsou.“ Bylo mi jí líto. Nedokázala jsem se pochlubit, že právě teď při snídani jsem napočítala u nás na krmítku osm sýkorek, z toho pět koňader a tři modřinky. „Však ony ještě přiletí, uvidíte,“ utěšovala jsem ji. Myslím, že jsem se trochu styděla. Já přece dokážu najít potěšení, kdy si vzpomenu, ale paní sousedka je stará dáma a od té doby, co jí zemřel manžel, má v životě podstatně méně adrenalinu. Vím, že ji trápí samota a dlouhá chvíle.
Ona poznamenala něco v tom smyslu, že to bude pozorovat a až se vrátím z práce, že mi poví. Souhlasila jsem. Odemkla jsem naši schránku, vyndala z ní noviny a vrátila se do bytu. „No jo, co teď? Jak přilákat sýkorky o pár metrů vedle?“ pronesla jsem nahlas a hned jsem znala řešení. Prostě jim nenasypu. Vyšla jsem na balkon, obrátila kokosovou skořápku dnem vzhůru a zbytek semínek po sýkorčí snídani si vysypala do dlaně. „Tak, sýkorky, dneska jste na stravu u sousedů,“ pronesla jsem nahlas, jako by mne mohly zaslechnout. Ale kdoví, možná mne opravdu slyšely.
Navečer, když jsem se vracela domů, měla sousedka dveře bytu otevřené. Vzpomněla jsem si na náš ranní rozhovor a zamířila přímo k jejím dveřím. „Tak co, přiletěly?“ zavolala jsem do otevřené předsíně. Paní sousedka vyběhla svižným krokem a referovala: „Přiletěly! Pět sýkorek a jedna sojka.“
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: Jacek Dylag/unsplash
Thanks for sharing. I read many of your blog posts, cool, your blog is very good.
Co bych dala za to, aby mě navštěvovali havrani 🙂 Vítejte je, jsou úžasní. Cibulky vám rozhodně nevyhrabávají, nemají k tomu žádný důvod, byl by to pro ně jen zbytečný výdej v zimě tak vzácné energie – hledají zazimovaný hmyz a zapadlá semínka. Jsou vyhladovělí jako každý jiný pták a hrstí slunečnicových semínek, loje, odřezky nesoleného a nekořeněného masa atd., položenými pro ně na zem, kam chodí “hrabat,” jim můžete zachránit život… 🙂