Kdyby se v uplynulých třech měsících v Česku nestal společenský zázrak a nedošlo k vydávání dočasných víz (s platností do 31. 3. 2023) a přiznávání základních lidských práv ukrajinským uprchlíkům, bylo by ještě obtížnější hovořit o jejich platnosti v našem hrozivém 21. století.
Jsme teprve v druhé dekádě, nicméně ve vícero státech Afriky, v několika kantonech Číny, v Hongkongu, Sýrii, Osetii, Gruzii roztáčejí agresoři ničivé uragány společenských katastrof podobným způsobem, jak je známe z minulých staletí. I tak jsem se již chystal pro teologické publikum něco o nich poznamenat, protože období laxnosti vůči principům zastupitelské demokracie a podceňování vlivu ruské propagandy trvalo již příliš dlouho.
Mnozí pak nebrali vážně varování investigativních historiků a vzdělaných žurnalistů, že Putin se vrací ke stalinskému způsobu vlády, a proto fyzicky likviduje opozici. Dokonce mezi křesťanskými seniory bylo slyšet hlasy o kouzlu osobnosti a o upřímném pohledu prezidenta Putina nebo o jeho podpoře pravoslaví a neobyčejném zájmu o základní společenskou jednotku, jakou je rodina. Někteří čeští křesťanští aktivisté jezdili do Moskvy pro potěchu a finanční podporu pro své působení v naší republice, aby naše rodiny byly správně orientovány, jak několikrát v nedávné době upozornil Deník N.
Dalším důvodem pro připomenutí významu základních lidských práv pro dnešního postsekulárního člověka je blížící se stodvacáté výročí narození Boženy Komárkové (1903–1997), která lidská práva neúnavně teoreticky obhajovala a prakticky je dopřávala druhým svými články, peticemi, dopisy či vyučováním na bytových seminářích. Nevěřila, že by nějaký režim mohl dokonale zničit humánní jednání i třeba vězněného člověka, protože právě za mřížemi se mezi vězni setkávala s projevy sebeoběti pro druhého, s nejkrásnějšími projevy lidství (Čemu nás naučila válka), ač právě ve vězení se jednu chvíli domnívala, že lidská práva mohou zaniknout se zánikem demokracie (Vratislavský deník).
Zastupitelská demokracie a lidská práva spolu úzce souvisejí. V náboženské i sekulární totalitě, jak ukazují dějiny, jsou lidská práva vykupována obtížným a často i bolestným zápasem o důstojnost marginalizovaných. Komárková připomínala, že základní lidská práva jsou vždy proklamací lidské důstojnosti, ale hlavně jsou výrazem sociální krize, která si vynucuje jejich formulaci a uskutečňování (Původ a význam lidských práv). Dnes se o nich mluví obtížně, protože dle některých intelektuálů žijeme v epoše fikcí.
Tak to vidí americký myslitel Philip Rieff. Tvrdí, že kdysi ve starověku lidé chápali svět jako soubor sil a živlů, které určují osud každého člověka a člověk proti nim byl bezmocný. Později nastoupila epocha víry – židovství, křesťanství, islám – tato epocha byla charakteristická přestupováním nebo dodržováním Božích příkazů. Věk víry skončil v minulém století. Přibližně od poloviny minulého století prý žijeme v epoše fikcí, v níž si každý pravdu tvaruje, jak chce.
Mnozí evropští filosofové, sociologové, religionisté a poslední dobou i teologové přitakávají, a někteří ještě specifikují, že prý žijeme v chaotické době kulturních válek, v době postfaktické, postpravdivé, a nemáme se utěšovat něčím tak nejistým a křehkým, jako je pravda nebo fikce lidských či náboženských práv. Někteří protestanti se proto raději přiklánějí k schematismu filosoficko-teologických ctností (zdatností).
Američtí a evropští myslitelé tak činí v naději, že tento typ racionalismu nabízí osvědčený etický horizont. Za dlouhá staletí myšlenkových experimentů tohoto typu je zřejmé, že určitý specifický etický horizont tento racionalismus přináší. Smíme však poznamenat, že je vhodný pro poklidnou mírovou dobu, a zejména se osvědčuje v personální etice jednotlivce, v náboženské či filosofické péči o duši, jak to bylo běžné mezi antickými stoiky či středověkými a dnešními křesťany, kteří hledají novou spiritualitu.
Teorie ctností se však jeví jako hůře aplikovatelná, a tedy méně funkční pro pěstování společenských institucí a politických strategií, které by měly bránit před manipulací a zneužitím moci. Ač Virginská deklarace (1776) si dovolila vládním strukturám doporučit, že se má vládnout spravedlivě, mírně, uměřeně, střídmě a ctnostně. Vypočítává sice tyto klasické ctnosti, ale fakticky rozvíjí americkou ústavní (smluvní) tradici 17.–18. století, když počítá s dělbou a krocením výkonné moci mocí zákonodárnou a soudní (podobně ústava z roku 1787), které jsou podřízeny autoritě ústavní spravedlnosti.
Americká tradice počítá s určitou spravedlivou právní kulturou a respektováním základních či nezcizitelných práv, která jsou žita před tváří Boží (a autoritou jeho slova). Navíc nabízí určitou strategii, jak brzdit moc ideologickou, která, je-li absolutní, pak korumpuje absolutně – proto první dodatek k ústavě (1791) zakazuje vytvořit nějakou privilegovanou státní církev či ideologickou stranu a potvrzuje svobodu slova a tisku a pro zastupitelskou demokracii také zásadní právo být slyšen na veřejnosti a právo petiční.
(Dodatek 1. Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství, právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.)
Etika ctnosti spoléhá na vychovatelnost k ctnostem. Dobrá etika ctností vede k poznávání limitů a možností jedince. Méně se jí však daří vytvářet strategie, jak brz- dit politickou moc. Je skoro bezradná v tom, jak budovat neziskové instituce, včetně církevních, popř. jak budovat instituce státní. Etika ctností je tedy stejně bezmocná jako etika lidských práv v totalitním režimu, v němž je pošlapávána právní kultura. Je stejně bezmocná, protože pěstováním ctností má člověk zdokonalovat sebe sama, aby mohl ctnostně uplatňovat ctnosti vůči druhým.
V době bezkonfliktní to do jisté míry jde. Ale v době konfliktní – a tu právě prožíváme – to jde velmi nedokonale. Etika ctností i etika práv stojí před stejně obtížným problémem, kde brát sílu k jejich uskutečňování, jak se bránit společenským manipulacím. A na druhou stranu využití (tedy zneužití) práv i ctností jen pro sebe sama vede ke starému známému výsledku – k péči o sebe sama, k vytváření svatého prototypu a nikoli ke sdílení víry uprostřed tohoto světa, kam jsme všichni bez rozdílu posláni.
Filosofka Božena Komárková zkoumala biblické pojetí institucí, biblickou racionální řeč, Ježíšova blahoslavenství, u nichž hledala jejich sociologické kořeny tehdejší společnosti; zkoumala Pavlovu řeč o Boží i lidské spravedlnosti, zkoumala biblickou sekularizaci náboženské zvěsti v podání autorů knihy Genesis i autora evangelia podle Matouše. Tato témata pak konfrontovala s teologickou řečí českých i světových reformátorů a amerických Otců poutníků, s osvícenskou a modernistickou řečí, včetně pozitivismu a marxismu.
Svým dílem vede k přesvědčení, že nelze spoléhat na přirozenost člověka nebo na přirozené kořeny nějaké myšlenkové soustavy. Své pojetí smysluplné řeči o Boží působnosti v Kristu vložila v kondenzované podobě do oddílu III. Křesťan a svět v Zásadách Českobratrské církve evangelické, které jsou sice podepsány J. L. Hromádkou, ale autorka je Komárková, jak mi sama sdělila.
Zásady ČCE jsou dílo komise ve složení Jan Čapek, Božena Komárková, Jan Milíč Lochman, Lubomír Moravec, Rudolf Říčan, Josef Smolík, František Škarvan a Jiří Veber. Zásady byly přijaty v únoru 1966 patnáctým synodem a tiskem vydány synodní radou ČCE roku 1968. Přístup ČCE k lidskoprávní tematice signatářka Charty 77 hodnotí v díle Difficile est ... (in O svobodu svědomí).
Božena Komárková svým pojetím sekularizace souznívá v několika podstatných rysech, včetně akcentu na lidská práva, s filosofickým přístupem Jürgena Habermase, který mluví o dnešní době po roce 2001 jako o postsekulární epoše a uprostřed ní chce vést debatu s postsekulárními věřícími mysliteli o teologických tématech. Máme-li vést smysluplný rozhovor o lidských právech, je dobré vědět, že kvůli dílu Boženy Komárkové je nemusíme složitě vysvětlovat z přirozenoprávních pozic.
Na adresu zastánců teorie o fiktivnosti naší epochy, potažmo i o její postpravdivosti a postfaktičnosti, by zřejmě Komárková poznamenala, co vyjádřila v článku Antropomorfismus a chrématomorfismus (Sekularizovaný svět a evangelium), že kritické náboženské myšlení je rozpoznatelné již u proroka Izajáše a u dalších biblických svědků. Podobně je to se schématem osudovosti, k čemuž by přitakal i jiný znalec hebrejského myšlení Milan Balabán nebo fenomenolog náboženství Milan Mrázek.
Smíme se proto připojit k biblickému pojetí přiznávání lidských či základních práv každému člověku, tedy bližnímu, jak jsme tomu nyní svědky v českém přístupu k ukrajinským uprchlíkům tím, že čeští a ukrajinští občané na demonstraci 22. 2. 2022 spolu s vládními činiteli zaslíbili Ukrajincům pomoc politickou a občanskou, a byla jim tak přislíbena základní práva. Touto společenskou událostí se vlastně aktualizovalo to, co je každému občanu zaslíbeno Listinou práv a svobod.
V zastupitelské demokracii je to legitimní postup, který vyjadřuje právo voliče být slyšen na veřejnosti a vést debatu s těmi zastupiteli, které si zvolil; tak to chápal i T. G. Masaryk. Proto státní úřady začaly vydávat dočasné vízum, zatím do 31. 3. 2023. Po tomto datu, pokud budou chtít Ukrajinci v naší republice zůstat, opět klesnou na pozici uprchlíků, kteří musí žádat úřady o přijetí do plnoprávného statutu občana České republiky.
Státní instituce vytvořily prostor a hospodářské zázemí, aby k lidskoprávním aktivitám, potvrzujícím lidskou důstojnost, mohlo každodenně docházet. Biblická zvěst tyto aktivity potvrzuje učením, že nejde ani tak o to, zda já mám na něco právo, ale zda dovedu dopřávat důstojnost a lidská práva druhému – tedy milovat ho jako sebe samého.
Autor je učitel teologické etiky na ETF UK.
Autor: Pavel Keřkovský
Can you be more specific about the content of your article? After reading it, I still have some doubts. Hope you can help me.