Kdo mě zná, tak ví, že jsem člověk, který takzvaně stojí nohama na zemi. Nejsem snílek s dlouhým „wish listem“ přání, která si jednou chce splnit. Nejradši žiju „teď a tady“ a improvizuju s tím, co život přináší. Mám ráda i obyčejné dny, kdy se vlastně nic zvláštního neděje. Protože když se díváte pořádně kolem sebe, zjistíte, že se ve skutečnosti pořád něco děje.
Jeden čas jsem jezdila jako doprovod s dětmi na ringoturnaje do Křižanova na Vysočinu. Mimo jiné to bylo přesně místo, kde člověk může na chvíli úplně vypnout. Je najednou daleko od domova a zaběhnutého koloběhu, děti jsou spolu s kamarády, a když nehrají turnaj, obíhají další aktivity, takže po většinu času nepotřebují žádnou péči.
Měla jsem tam oblíbenou lavičku, kam jsem si chodila sednout a vychutnávat okamžik. Děti pobíhají a smějí se, větřík fouká, nikdo nic nechce, nad hlavou každou chvíli přeletí malé letadlo… Právě zvuk letadel v jeden moment přestal být jen kulisou v odpoledním momentu. Začala jsem sledovat, jak různé typy malých letadel přelétají nad areálem. A tam mě najednou napadlo, že by mohlo být krásné se jen tak proletět.
Letectví mě fascinuje. Svoje teoretické znalosti jsem načerpala především sledováním Leteckých katastrof, kde se člověk na pozadí nějakého vyšetřování dozví strašně moc o fungování letadel, o tom, co jsou vzletové klapky a co křidélka. Také to, že rychlost při rozjíždění, po jejímž dosažení už nelze přerušit start, se nazývá V1… Během cestování dopravními letadly se ale musím krotit a nesdělovat rodině příliš mnoho takových informací, neboť je to stresuje.
Jednoho dne jsem o svém nápadu proletět se malým letadlem řekla doma. Můj muž je organizační typ. Řekni, co chceš, a on to zařídí. Takže do pár týdnů věděl přesně, jaké jsou možnosti, seznámil se s Honzou, co bere lidi na vyhlídkové lety, a ode mě chtěl vědět pouze datum. Na mě to bylo moc hrrr, chápejte, ještě jsem si ani nezvykla na myšlenku, že mám konečně nějaký sen a už by byl splněný. Můj milý pro tohle nemá pochopení, tak letěl sám.
Po nějaké době jsme určili další datum, kdy konečně poletím já. Do letadla se vešli ještě dva další členové posádky, jenže jednomu nebylo dobře, takže jsme po celých 16 minutách letu zase přistáli. Opět to nevyšlo. Pak nastaly pandemická opatření, objevily se jiné starosti a celý sen se začal postupně rozplývat.
Letos je všechno jinak. Dostala jsem let jako dárek k narozeninám, a začala se těšit. Celé dny mi jela v hlavě píseň „Všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko.“ S ní jsem vstávala, s ní jsem večer usínala. Sen vstal z mrtvých a měl se čile k světu.
S Honzou jsme měli sraz v Praze a dojeli jsme do Sazené. Neměla jsem tušení, že takové místo existuje, natož že tam je letiště. Když Honza nelítá, pracuje jako řídící letového provozu, což je skvělé, protože konečně s někým můžu probrat důležitá témata bez obav, že by ho to stresovalo. Třeba přistávání na řece Hudson nebo fenomén zvaný střih větru.
Zdroj: Ber celej balík
Foto: billy-huynh/unsplash
Thank you for your sharing. I am worried that I lack creative ideas. It is your article that makes me full of hope. Thank you. But, I have a question, can you help me?