Umění je výpověď o světě a ta má smysl jen tehdy, když je pravdivá. Můžeme s umělcem nesouhlasit, polemizovat, ale když nám vypráví pravdivě o svém vidění světa, bez ohledu na formu vyprávění, můžeme si z toho něco odnést, zmiňuje v rozhovoru herec a pedagog Jiří Šesták.
Celý život jsi spjat s divadlem – jako herec, ředitel, člověk, který divadlo tvoří a vidí pod kůži jeho provozu. Co nejdůležitějšího ti divadlo přineslo a co tě naučilo?
Divadlo má v sobě obrovský potenciál. Přináší archetypální příběhy, na kterých můžeme poznávat základní principy fungování společnosti. Ozřejmuje mravní principy existence společnosti i samotného člověka a to, co se děje, když se tyto principy poruší. Toto poznání přináší skrze vyprávění živých lidí živým lidem. V dnešním světě, vtahujícím člověka do virtuálních forem trávení volného času, je to nesmírně důležité a potřebné. Být u takto smysluplných divadelních projektů mi přineslo veliké obohacení, poznání a radost. Stejně jako být u projektů s rekreativním cílem, kdy se divák smál kultivované zábavě a trochu při tom zapomenul na své trable. I to dávalo mé práci u divadla veliký smysl.
Čtyřicet let komunismu se podepsalo na životě kultury jako takové. Herci a režiséři měli zákazy, určité věci se nesměly hrát. V čem tohle období nesvobody bylo pro divadelníky nejhorší?
V propůjčování se lži. V duchovní korupci. Lidi lhali mezi sebou i sami sobě. Ale umělec, když začne lhát, ztrácí smysl své existence. Umění je výpověď o světě a ta má smysl jen tehdy, když je pravdivá. Můžeme s umělcem nesouhlasit, polemizovat, ale když nám vypráví pravdivě o svém vidění světa, bez ohledu na formu vyprávění, vždy si z toho máme co odnést. Protože je to náš obraz, odraz našeho chování, a to nám může pomoci svět i sama sebe lépe poznávat a pochopit. A možná sebe sama i svět napravovat a činit lepším. Na druhé straně ale tato doba přinášela také odvážné pokusy se poslání umění ani umělce nezpronevěřovat.
Ve filmech výjimečných režisérů se i před rokem osmdesát devět objevovala náboženská a spirituální témata. Jak to bylo na divadle?
Když byla odvaha u tvůrců a ochabla ostražitost cenzorů, tak se to i někdy podařilo. Jistě tomu pomáhal hlad mnohých diváků po jakémkoli náznaku hlubšího a pravdivějšího rozměru umění. Mnohdy s hledáním jakéhokoli náznaku, až to i samotné umělce zaskakovalo. Ano, bylo to období, jak říkal Pavel Tigrid, Biafry ducha, duchovní pouště, ale o to více mnozí lidé hledali jakýkoli doušek napití se pravdy, závanu svobody.
Jak a kdy se tě dotkl svět víry?
Možná už v dětství. Jako malý kluk jsem utíkal do lesa, lehl si do mechu nebo suchého jehličí, díval se do pohybujících se korun stromů a cítil se v bezpečí. Měl jsem pocit, že mne chrání dobré síly. Usnul jsem a spal i několik hodin. Slovo Bůh, se kterým jsem se později potkal, mi bylo velmi blízké a konkrétní. Nosil jsem ho v sobě už od malička.
Byl nebo je někdo z prostředí křesťanských církví, kdo tě v životě v něčem ovlivnil?
Myšlenky osvícených předků, místa, která náhle zhmotní dávné příběhy. Někdy se to stane u Galilejského jezera, jindy na Chrámové či Olivové hoře. Ale také v malých raně křesťanských kostelících, prosycených modlitbami prvních století křesťanství. Tehdy byl posvátný obsah víry, ne až tolik forma a lpění na dogmatech, které někdy vede k netoleranci vůči jinakosti lidského života.
Působíš navenek jako silný člověk s velkým charismatem. Evokuje mi to představu, že tě jen tak něco v životě neporazí. Co pro tebe bývá nebo bylo nejtěžší?
Být věrný pravdě. Být věrný dobru. Být věrný lásce. Lehce to zrazujeme a ztrácíme. Pro pohodlí, momentální výhody, kariéru, ze strachu, nebo když se ztratí víra. V pravdu, dobro a lásku…
Už jako student ses mohl podívat do zahraničí. Po sametové revoluci a v období, kdy jsi vstoupil do politiky, jsi zcestoval kus světa. S čím ses vracel do země, kde se cítíš doma?
Mám trochu rozostřený pojem, co je to doma. Doma je tam, kde je dobře. A to mi bývá i jinde. Doma je tam, kde potkávám lidi, se kterými si rozumím. A to je i jinde. Doma je tam, kde rozumím prostředí, krajině, příběhům „skrytým pod mechem“. A to je i jinde. Cítím se doma na Šumavě, stejně jako na útesech v Bretani, zvlněné krajině Provance, v uličkách Říma, Malé Strany či Latinské čtvrti v Paříži. Cítím se doma v Evropě. Asi jsem byl v minulých životech misionářský mnich, kupec nebo bloumající rytíř…
S politikou jsi začínal v Českých Budějovicích, pak ses stal senátorem. Přijde mi, že i přes všechny deziluze ti tahle práce či služba seděla. Mýlím se?
Vnímal jsem svou práci v politice jako službu občanům a snažil jsem se ji tak i dělat. Řídil jsem se svým svědomím, i když to mnohdy „politické body“ nepřinášelo. S jakým konečným efektem, je na posouzení jiných.
Řada lidí, pokud tedy není už z politiky na různých stupních zhnusená, má o ní někdy dost zvláštní představy. Co politik může, co nemůže. Jaká je realita a s čím nejkurióznějším se na tebe jako na senátora lidi obrátili?
Je takové jedno pravidlo, které by měli politici dodržovat: „Občan smí konat vše, co mu nezakazuje zákon. Politik smí konat jen to, co mu povoluje zákon. Co mu ale zákon povoluje, má mu zakazovat slušnost.“ Každý občan by si ale měl uvědomit, že má právo nejen politiky volit, ale také povinnost je kontrolovat. Mimo to si také těch poctivých, plnících si své povinnosti, vážit. Pokud občané na politiky nadávají, proč by tam měli ti slušní a poctiví chodit? Proč by měli opouštět své civilní zaměstnání, kde třeba požívají úctu a respekt? Stejně je nutné se smířit s tím, že politik má být dobře zaplacen. Potřebujeme v politice skutečně kvalitní odborníky, kteří musí mít důvod opustit i své dobře placené civilní zaměstnání. My je máme pak důsledně kontrolovat. A pokud občané mají na politiky jen špatný názor, tak musí sebrat kuráž a jít do politiky sami. Ale pak se chovat tak, aby šli příkladem. A to se mnohdy kritikům nedaří.
Podporoval jsi generála Petra Pavla v jeho prezidentské kampani. Pražský hrad jako by se stal úplně jiným místem. Jsi spokojený s tím, jak současná hlava státu vystupuje navenek?
Jsem rád, že se na Hrad vrátila slušnost a snaha poctivě sloužit této zemi. Máme naději, že toto zlepšení vydrží. Musíme být i trpěliví a tolerantní k případným chybám, které nastanou, budou-li v dobré víře. Novým kompetencím se učí jak prezident, tak jeho tým.
Mohl jsem sledovat zrod tvých dvou prvních beletristických knih, které silně zarezonovaly mezi čtenáři. Zrovna pracuješ na novém titulu. Proč ses pustil do psaní až ve zralém věku?
Psaní mne přitahovalo už od mládí, ale vnější okolnosti bránily, abych se mu věnoval soustředěněji. Bylo málo času, mnoho starostí. Když jsem se navíc dostal do řídicích funkcí či do politiky, tak to teprve nešlo. Člověk žije především vnějším světem, reaguje na vnější podněty a soustředění na vnitřní svět uměleckého díla pro mne nebylo možné. I spisovatel musí svým dílem „otěhotnět“, nosit ho v sobě, být otevřený inspiraci, v klidu nechat dozrávat souvislosti, postavy, děj. Jinak onu tvořivost pokryje prach a ucpe cestičky pro fantazii, a tedy i tvůrčí nápady…
Pro své knihy, ale i divadelní práci musíš přečíst spoustu studijního materiálu. Noříš se do historie, do lidských osudů, děláš si rešerše. Je nějaká epocha našich dějin, která tě zvlášť zajímá?
Ano, dělat si rešerše je nutné. I když záleží na kontextech. Je-li to rodinný příběh, tak reálie nemusí být tolik dominantní. Když jsem psal své dvě novely ze Šumavy, Cesta jinam a Divoká honba, hodně jsem vycházel ze svých vzpomínek, zkušeností, intimního vztahu k této krajině. Ale musel jsem se snažit o jistou věrnost realitě, protože se to dotýkalo i historických událostí a kontextů. Nyní píšu historický román o příchodu křesťanství na naše území ve čtvrtém století, což je nepoměrně složitější. Z té doby máme velmi málo zachovaných původních písemných materiálů. Základ tvoří většinou informace z druhotných zdrojů, tedy archeologie, která se musí interpretovat. Ale to jsou puzzle, o jejichž souvislostech se mnohdy jen domníváme, a každý zásadnější nález vám může tu skládačku rozházet. Díky tomu se ale také z psaní stává velké dobrodružství. Teď jsem se například vrátil z Říma, kde jsem znovu navštívil katakomby svatého Calixta a snažil se je vnímat pohledem mého příběhu, a také třeba Via Appia nebo raně křesťanské sbírky ve Vatikánských muzeích.
Postupně odcházejí legendy občanského, kulturního, divadelního a exilového života, skutečné elity tohoto národa. Vidíš v mladších generacích nějaké nástupce?
Bertold Brecht kdysi řekl: „Běda národu, který potřebuje hrdiny.“ Pravdivost tohoto výroku si můžeme v historii ověřit. Dramatické situace generují hrdiny, ale i zbabělce. Jsou fokusem, který nás nasvěcuje, mravně prověřuje. Protože těch dramatických situací ubylo, neprocházíme ani jako společnost těmito zkouškami kvality našich osobností. Může se nám proto zdát, že je méně výjimečných osobností. Myslím si ale, že jsou mezi námi stateční, poctiví a obětaví lidé. Silné osobnosti, které dělají poctivě svou práci, a když je třeba, obětují své pohodlí pro druhé i pro společnost. Jen na ně není vidět. Hrdinství všedního dne v dobách relativního klidu není tak patrné jako v časech, kdy, jak píše Shakespeare, je doba vyvrácená z pantů a lidé šílí. Jsou mezi námi skvělí lidé. I mezi mladými.
Působíš také jako pedagog. Spatřuješ v mladých lidech to, co jsi sám prožíval jako student? Je něco, co by podle tebe měli v záplavě všech možných znalostí, zkoušek a kompetencí poznat především?
Setkávám se s mladými lidmi docela často. Mám rozporuplné pocity. Část je jich pod velikým tlakem. Musí obsáhnout veliké množství informací. Jedou naplno, ale mnohdy se učí především pro výsledek, už ne tolik pro radost z poznání. Na to není čas. Nevytváří se jim prostor pro sebeuvědomění si svých předností, talentu, zájmů, natož aby se mohli i trochu nudit. A to je důležitá součást života kreativních, přemýšlivých lidí, aby měli čas si myšlenky uspořádat a umožnit zrození nápadu. A tak se nám ztrácí talenty. Nerozpoznáme je včas, nedáváme jim prostor. Tu mladou louku přejíždíme jedním systémem. To je škoda. Na druhé straně je mnoho mladých lidí, kteří se stahují do prostoru konzumního světa. Od virtuální reality až po žití skrze banální životy influencerů. Bez snahy a práce na sobě.
Nejpozději od dob Covidu, a zvlášť teď, když chce Putin vymazat Ukrajinu z mapy světa, se část společnosti nechala pohltit až jakýmsi konspiračním náboženstvím o všem, co si jen lze představit. Jak lze těmto „padlým na poli hoaxů a konspirací“ pomoci?
Vzděláním a pěstováním kritického myšlení, tolerance k jinakosti i sebekritičnosti. Neboť frustrace řady občanů, propadajících až nenávisti k systému, ve kterém žijí, není dána jenom z hlouposti, ale i ze zklamání, že jejich život se jim nevyvedl. Vztahově, finančně, kariérně. Pro mnohé z těch, kteří nenávidí a pomlouvají, je ale snazší být zajatci těchto emocí, protestovat a vidět v jiných lidech příčiny svých nezdarů, než jít a dělat užitečné věci. Pro sebe i pro druhé.
Pořád je hodně lidí, kteří básní o komunismu, jiní oprášili zvláštní typ fašismu, projevující se hlavně xenofobií a vyvoláváním strachu z cizího. Jako politik jsi to zažil u svých kolegů z první ruky. Co s tím?
Je to, bohužel, součást našich životů. V neděli lidé volali na Ježíše „Hosana“ a v pátek křičeli: „Ukřižuj!“ I jemu věrní ho zapřeli. Tak to s námi je. Musíme znovu a znovu zápasit o svou duši. Skrze výchovu, víru i vlastním příkladem. A nepropadat zoufalství, když se to nedaří a někdy i dostaneme přes hubu.
Hrdinové i poražení obou tvých knih (Cesta jinam a Divoká honba) bojují v době komunismu své osobní kvadratury kruhu. Leitmotivem tvého psaní je otázka svobody. Co pro tebe svoboda znamená?
Svoboda je pro mne – být člověkem.
V mé katolické církvi se v posledních letech hodně mluví o krizi rodiny. V občanské společnosti stále platí, že se rozpadne víc než každé druhé manželství. Ve světě to není o nic lepší. Může tyhle věci vůbec nějak ovlivnit politika?
Může. Tak jako v celé společnosti je třeba, aby se lidé, kteří žijí spolu, cítili ve společenství svobodní, tolerovaní a milovaní. Když připouštíme netoleranci, domácí násilí, nerovnoprávné postavení v rodině, tak se nám rodiny rozpadají. Vadí nám nazvat vztah milujících se lidí jednoho pohlaví manželstvím, aby i oni se mohli cítit rovnoprávní, ale mlčíme, když silnější v rodině zneužije své převahy a zmlátí slabšího. To z nás dělá pokrytce. Toto formalistické pokrytectví zazlívám i církvi. Právě politici to mohou pomoci napravit.
O čem bude tvá nová kniha? Přiznám se, že ty předchozí mi připomínají zároveň skoro scénáře pro celovečerní film…
Je to příběh o příchodu křesťanství do prostoru našeho území ve čtvrtém století, k čemuž skrze poslední markomanskou královnu Fritigil. Považuji to za důležitý okamžik našich dějin. Markomané odsud neodešli, jako když vlaštovky odletí na jih. Někteří zde i zůstali. Možná tu už byly první slovanské kmeny. Obyvatelstvo se mísilo. Jsme vlastně tavícím kotlíkem, a tak je to i naše historie. Ale z naší paměti tato událost vymizela i kvůli věčným svárům s germánskými sousedy. Během národního obrození jsme se snažili vůči tehdy vládnoucí vrstvě vymezit a hledali svou identitu v ryze slovanské oblasti. Zdůrazňovali jsme Cyrilometodějskou misii, jistě veledůležitou, ale zamlčovali tím propojení na katolickou církev pár let před Věrozvěsty i přimknutí se k latinské církvi vzápětí. Trochu to napomohlo našemu nesmyslnému hledání odpovědi na otázku, zda patříme na Východ, či na Západ. Má nová kniha otvírá románově, bez ambicí na historickou pravdu, zapomenuté chvíle možných událostí.
Dovol mi, prosím, jako teolog teologu položit otázku: Když potřebuješ ve svém životě něco vyřešit, rozhodnout se, udělat důležitý krok dál, hraje v tom nějakou roli také modlitba, rozhovor s Bohem, který je v tvých knihách přítomen?
Ano. V těch složitých situacích se nerozhoduji jenom racionálně. Více skrze jakýsi vztah otce a malého syna. Vztáhnu ruku nad sebe a s modlitbou poprosím – veď mne. A důvěřuji. Někdo by to možná nazval, že se řídím intuicí, ale já mám silnou víru a důvěru ve vedení. A s pokorou přijímám tu cestu. Zatím mi to do šedesáti šesti let funguje…
