Když jsem byl mladý věřící, učili nás v kostele tzv. římskou cestu, sestávající z řady veršů z listu Římanům, jejichž dodržování vede ke spáse. Prvním krokem je uznání, že jsme všichni hříšníci. Římanům 3,23: „Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.“
Druhým krokem je přijetí skutečnosti, že si jako hříšníci zasloužíme smrt. Římanům 6,23: „Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Nyní už nevěřím, že je to správný výklad tohoto verše. Představa, která mi byla v dětství předkládána, byla, že pokud nepřijmeme Ježíše jako Pána, Bůh bude požadovat naši smrt jako odplatu. Z toho jasně vyplývá, že Ježíš nás nepřišel zachránit před hříchem a smrtí, ale před svým rozhněvaným otcem.
Když se na verš podíváme pozorněji, zdá se, že odplatitelem (který žádá naši smrt) je hřích, a nikoli Bůh. Mluvíme přece o „odměně za hřích“. Text staví do kontrastu požadavky mstitele (hřích) a ‚Boží dar‘ – hřích zabíjí, ale Bůh dává zadarmo. Tyto dvě energie nemohou být v ostřejším kontrastu.
Co je hřích?
Abychom tomu porozuměli, musíme nejprve pochopit, co je hřích. Jak bylo řečeno v předchozím článku, kořenem hříchu je odsouzení. Popravdě se domnívám, že prvotním hříchem byl odsudek, který začínal sebe-odsouzením a následoval souzením druhých a Boha. Z tohoto kořene vyrůstají všechny škodlivé činy a postoje, které chápeme jako hříšné. Pevně věřím, že hřích je vše, co škodí nám samým nebo druhým lidem, a proto si náš milující Bůh přeje, abychom se od hříchu osvobodili.
Bůh není soudce, aby sepisoval dlouhé seznamy zakázaných činností a podle nich lidi trestal. Není ani přecitlivělý, aby byl šokován tím, jak se události na planetě Zemi vyvíjejí. Není sněhovou vločkou, kterou by jeho výtvor snadno pohoršil. Hřích Boha nedrží v šachu, ale Pán se k nám nemůže přiblížit, dokud se od hříchu neosvobodíme. Bůh není ani vesmírným tatíkem – konzervativcem, který nedůvěřuje „liberálům“ a s uslzenýma očima touží po „starých dobrých časech“. Představy o hříchu, s nimiž jsem se setkal v různých projevech církve, jsou žalostně povrchní a většinou se omezují na jakýsi seznam zakázaných činností.
Osobně se domnívám, že bychom měli z rovnice vyjmout všechny představy o hříchu jako o trestu a uvažovat o něm jednoduše jako o zranění. Bůh by chtěl, abychom žili bez hříchu, protože je to lepší pro nás, pro naše blízké i pro všechny, s nimiž se setkáváme. Je tu pro nás, ne proti nám.
Verš Římanům 6,23 je lepší chápat v tomto světle. Důsledkem hříchu je smrt, ať už se jedná o smrt našich vztahů, našeho vnitřního pokoje, tělesné pohody nebo jakéhokoli jiného projevu ztráty. To jsou odplaty za hřích. Bůh nás chce ale od všech těchto škod osvobodit. Nakonec je to jednoduchá rovnice.
V 1. Korintským 15,55-58 je jasně řečeno, s kým Ježíš na kříži bojoval a koho porazil – dva velké nepřátele lidstva: hřích a smrt.
„‘Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?‘ Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu!“
Ježíš nezemřel „místo tebe”
Další myšlenka, v níž jsem byl vychován, je, že Ježíš na sebe vzal trest, který si zasloužíme my. Doslova, že jsme tam měli viset my, což vůbec nedává smysl. Za prvé, ukřižování by nevymazalo náš hřích, pouze by zabilo naše tělo. „Teologie“, ve které jsem byl vychováván, tvrdí, že bychom za své hříchy stejně museli strávit věčnost v pekle.
Ježíš nebyl ukřižován místo nás. Byl ukřižován, aby přijal daň (následky) hříchu za nás všechny – škody, které by hřích sám o sobě způsobil našim tělům, duším a duchům -, ale je naprosto nesmyslné tvrdit, že si vy nebo já zasloužíme být ukřižováni. Ježíš se rozhodl přijmout výplatu za hřích a roztrhal ji, čímž pro nás zničil hřích i smrt. Apeluji na rodiče, kteří toto čtou – prosím, neříkejte svým dětem, že si zaslouží zemřít za své hříchy. Neříkejte jim, že jejich spravedlnost je před Bohem jako špinavý hadr nebo že jsou „úplně zkažené“. A proboha, neříkejte jim, že hřích vytváří bariéru mezi nimi a Bohem, dokud nebudou činit pokání. Následky se pak budou projevovat celý život.
Ježíš nezemřel, aby nás zachránil před svým rozzlobeným otcem. Zemřel, aby nás zachránil před hříchem, který by jinak vedl k naší duchovní i fyzické smrti. Spolu s odčiněním těchto dvou nepřátel nám Ježíš daroval věčný život, který odráží velkorysou a milující Boží povahu. Bůh se zabývá uzdravováním a obnovou a ničím jiným. Nikdy nepožadoval naši smrt.
To hřích platí odplatu, Bůh nám však nabízí dar života bez podmínek. Tím darem je velkorysá, všeobjímající náruč, na kterou se můžeme zcela spolehnout.
Služba smíření
Otec, Syn i Duch se věnují stejné službě – službě smíření. 2 Korintským 5,18-21.
- „To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“
Dokonce i během utrpení na kříži zprostředkovával Ježíš smíření. Když k němu zločinec na kříži natáhl ruku, Ježíš ho přijal do ráje. Když jeho život vyhasínal, vyjádřil Boží srdce v tom nejjednodušším výroku. Lukáš 23,34: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Boží prací a smyslem kříže není vyměřovat tresty, ale usmiřovat nás se sebou i mezi sebou navzájem.
Autor: Duncan Pile
Zdroj: Patheos
Ježíš umřel, aby nám ukázal, co je Bůh zač, co od něj můžeme čekat, a že se musíme spoléhat jen sami na sebe. Když tohle udělal vlastnímu synovi, co udělá s námi? Od BOha radši být co nejdál.
Dál od všudypřítomného Boha, z Jehož Vůle se děje vše, co se děje, který všechno, co je, udržuje v bytí, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28)?
Tak to hodně štěstí. 😉
„Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.“ (Ž 139,7-10)
„Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Židům 4,13)
Tvrdíte tedy, že Ježíše ukřižoval Bůh? („…udělal vlastnímu synovi…“)
Ježíše si lidé často připomínají o Vánocích jako bezmocné miminko anebo o Velikonocích jako mučedníka. Málokdo ví, že je v nebi jako král. Nedávno jsem zhlédla zajímavé video, proč Ježíš přišel na zem. Pokud by to někoho zajímalo, tak odkaz je zde: https://www.jw.org/cs/knihovna/videa/Dobr%C3%A1-zpr%C3%A1va-od-Boha-videa/video-proc-jezis-zemrel/
Z hlediska vysvětlení prvotního hříchu je to video vcelku přijatelné, až na tu drobnost, že Kristus není „jedním z dokonalých duchovních synů“, ale Jednorozený Syn (např. Jan 1,18, Jan 3,16, 1 Jan 4,9).
Zaujalo mě ale Vaše „málokdo“ 😉 To, že Kristus je Král, ví nejen každý, kdo četl Písmo svaté, ale i každý východní křesťan, jemuž to připomínají všudypřítomné ikony Krista Pantokratora, a každý katolík slavící svátek Krista Krále. Pokoncilní „katolíci“ jej dokonce budou slavit nadcházející neděli…
https://www.youtube.com/watch?v=TMcdznCvx2Q
2Tm 4:3 Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.
Vemte svůj kříž a pojďte za mnou řekl Ježíš.Ten kdo se chce znovu narodit, tak musí nejdříve zemřít.Ať už je to smrt,fyziologická nebo psychologická,Ježíš pro nás zemřel ,abychom my už umírat nemuseli a nebo Ježíš pro nás zemřel ,abychom ho následovali.Obojím jsme vykoupeni,osvobozeni a spaseni boží slávou, abychom se ,jak se říká ,nepropadli u posledního soudu ostudou.Protože odměnou za hřích je smrt,tak smrt držela Krista jako rukojmí za naše hříchy.
Ústředním nedostatkem autorových úvah je, že chápe hřích jako něco odděleného od Boha, co s Bohem vlastně nesouvisí („hřích je vše, co škodí nám samým nebo druhým lidem“; „Bůh by chtěl, abychom žili bez hříchu, protože je to lepší pro nás, pro naše blízké i pro všechny, s nimiž se setkáváme“).
„Škodí“, ano, ale v čem škodí?
„Lepší“, ano, ale k čemu „lepší“, podle jakého kritéria?
Smyslem existence celého vesmíru je Boží Sláva a naplnění Boží Vůle, proto Boží Vůle je jediné kritérium, podle něhož má smysl posuzovat, co je dobro a co zlo.
Dobro je to, co je v souladu s Boží Vůlí, zlo je to, co je v rozporu s Boží Vůlí. Mimo tento soulad nebo rozpor nemají koncepty dobra a zla žádný smysl.
Bez Boží Vůle nemůžeme posoudit, co „škodí“ a co „prospívá“, protože koncept „škody“ předpokládá nějaký účel, kterého mělo být dosaženo a ve kterém škoda brání.
Bůh je Ten, kdo nás stvořil ke Své slávě. Pouze z Jeho rozhodnutí existujeme, pouze Jeho Vůlí jsme byli povoláni z nebytí do bytí. (Řím 4,17) A tak jako sochař chce, aby socha odpovídala jeho záměru (jinak by ji přece netvořil), tak Bůh chce, aby vesmír odpovídal Jeho Božímu Záměru, a nechce, aby se mu vzpíral.
Někteří tvorové, například hvězdy a planety, Boha oslavují tím, co dělají nutně, dodržováním přírodních zákonů.
Bůh ale chtěl (nemusel chtít, ale chtěl), aby Ho některé bytosti, lidé a andělé, oslavovaly svobodně, z vlastního rozhodnutí. Proto nám dal možnost jednat podle Božího Zákona i v rozporu s ním, postavil před nás cestu života i cestu smrti. (Dt 30,19)
„Seznam zakázaných činností“ jako konkrétní realizace Božího záměru v našem životě je náš lidský způsob, jak tuto cestu smrti konceptualizovat.
Bůh zajisté „není přecitlivělý, aby byl šokován tím, jak se události na planetě Zemi vyvíjejí. Není sněhovou vločkou, kterou by jeho výtvor snadno pohoršil“, ale lidský hřích je porušením Božího záměru se stvořením, porušením Boží Svrchované Vůle, a proto Bůh nemůže hřích nikdy schválit, stejně jako umělec nemůže zároveň chtít vytvořit umělecké dílo podle své ideje a zároveň chtít, aby v tomto uměleckém díle bylo něco v rozporu s jeho ideou.
Tvor, který zhřeší, si zaslouží zemřít, zaslouží si být zničen, zaslouží si být odvrhnut do vnější temnoty (Mt 8,12) – protože to vyžaduje naplnění Božího záměru s vesmírem. Právě tak, jako si mramor, který neodpovídal Michelangelově představě Davida, si „zasloužil“ být ze sochy odstraněn a odvezen na skládku, protože to vyžadovalo naplnění Michelangelova uměleckého záměru. (Mramor se ovšem nemohl rozhodnout, jestli bude odpovídat Michelangelově představě; my, jako svobodní lidé, se rozhodujeme, jestli budeme jednat podle Božího Zákona, nebo ne.)
Jaký postoj k němu tedy Bůh zaujímá? Zde nastává zdánlivý paradox: Boží Spravedlnost vyžaduje, aby hřích byl potrestán (aby odplatou hříchu byla smrt), což antropomorficky také nazýváme Božím hněvem. Boží Milosrdenství ale nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. (Ez 33,11) Řešením tohoto zdánlivě neřešitelného paradoxu je vykupitelská smrt Kristova, v níž se plně uskutečňuje jak Boží Spravedlnost, tak Boží Milosrdenství.
Pěkné…. Jenže nepřijatelné, odporující logice a vyhánějící hledající. A hledáme všichni, v církvi i lidé mimo ni. Lidské zjednodušující, logické, ledově chladné.
Bůh prostě člověka stvořil tak, jak jej stvořil. Psychopaté, kteří nemají svědomí a empatii k druhým by tak nutně neměli šanci, protože není v jejich moci ani schopnostech se obrátit.
A kdo je takové na svět povolal? Bůh. Zde logika i věrouka končí.
Děkuji za článek, který nezjednodušuje.
> „odporující logice“
V čem přesně?
> „vyhánějící hledající“
Lidé hledají Pravdu a pravé Evangelium Kristovo, tak abychom je „nevyháněli“ tím pravým, vymyslíme pro ně falešné evangelium, které jim bude vyhovovat. Opravdu vynikající nápad, jsme přece chytřejší než Bůh, že ano.
> „Psychopaté, kteří nemají svědomí a empatii k druhým by tak nutně neměli šanci, protože není v jejich moci ani schopnostech se obrátit“
Mýlíte se. Obrácení nevyžaduje žádné emoce ani empatii, obrácení je působení milosti Boží na vůli člověka. Křesťanská láska není emoce (kdyby byla, nebylo by možné, aby byla předmětem zákona), ale rozhodnutí, volní akt (a právě proto může být zákonem).
Bez Boží vůle nemůžeme posoudit co škodí a co prospívá.
K „našemu poznání“ byl nutný holokaust, genocida Arménů, ve Rwandě,… agrese Ruska na Ukrajině? Ale proč se toto vše opakuje? Nebo si myslíte, že všichni mučení a těžce trpící toto potřebovali ke spáse? Nebo že jiní potřebovali mučit, aby se mohli obrátit?
Stvořil nás Bůh ke svému obrazu, nebo je dána přednost přírodnímu výběru – právu silnějšího?
Zjednodušujete.
Vše je Boží milost – proč ji někteří nedostanou?
Filosofie i logika zde selhává, zjednodušují a to necitelně.
Myslí na růst, obrácení vzorového jednotlivce. Ale vše je složité, těžce pochopitelné.
Podstatné je, že Ježíš řekl následujete mne, ne věřte tak či tak. Děláme to?
Proč Bůh dopouští utrpení?
Tuto otázku si může položit jen ten, kdo nechápe eschatologický rozměr lidské existence.
Pro toho, kdo chápe, že naše duše je nesmrtelná a není stvořena pro to, aby se několik desetiletí pachtila tady na zemi, ale k tomu, aby oslavovala Boha NAVĚKY (Mt 25,46; Řím 6,23; 1 Kor 15,54), je odpověď prostá: protože na utrpení na tomto světě vůbec nezáleží.
Tento svět není naším věčným příbytkem, není naším konečným účelem. Těch nanejvýš několik desetiletí, která si v této trapné pozemské frašce musíme odbýt, je v porovnání s tím úplně bezvýznamných, a to v podstatě bez ohledu na to, čím jsou naplněna.
Bůh nás stvořil pro sebe, jak říká sv. Augustin, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Něm. Stejně jako sebevětší dobro jiné než Bůh nedokáže uspokojit touhu naší duše po Bohu, sebevětší zlo (kromě věčného odloučení od Boha) nedokáže zastínit věčnou radost v Bohu.
I když uvážíme jen samotné trvání, oněch pár desetiletí pozemského života je v porovnání s věčností nekonečně méně než milisekunda v porovnání s miliardou let. Kdybyste prožila miliardu let radosti a v nich milisekundu bolesti, jevila by se vám ta milisekunda něčím významným? Všimla byste si jí vůbec?
Nejde však jen o trvání: spása, k níž je určen, je tak nekonečně velké dobro, že si je člověk ani neumí představit (1 Korintským 2,9).
V porovnání s věčnou spásou jsou všechna potěšení i všechna utrpení tohoto světa nepatrná a nicotná (jediné, co lze na tomto světě vzdáleně srovnat se spásou, je Eucharistie – pro ty, kdo si uvědomují, čím skutečně je). Je proto nekonečně lepší tady na tomto světě chviličku trpět a pak být navěky spasen, než tady prožít chviličku nicotného štěstí a pak být navěky zavržen. A naopak nedosáhnout spásy, být navěky zavržen a oddělen od Boha, pro kterého jsme stvořeni, je tak veliké zlo, že v porovnání s ním jsou všechna myslitelná zla tohoto světa ničím.
Všechna zla, všechno utrpení, kterému tady na světě lidé čelí, nejsou doslova ničím, uvážíme-li hlavní důvod toho, proč tu vůbec jsme – že tento svět je cestou ke spáse.
V konečném důsledku jediné, na co tady v této bezvýznamné epizodce, kdy jsme na zemi, skutečně záleží, je, abychom zemřeli v milosti posvěcující (lásce, která nikdy nepomíjí, o které hovoří sv. Pavel v 1 Kor 13) a byli spaseni.
Jestliže nezemřeme v milosti posvěcující, nic z toho, co bylo předtím, nemělo smysl, protože se samotná naše existence minula svým účelem; pokud zemřeme v milosti posvěcující, čeká nás dobro nekonečně přesahující všechna zla.
Chcete si shromažďovat dobra na tomto světě a vyhýbat se zlům na tomto světě? Máte tu možnost, jste svobodná. Ale Bůh vám říká (Lk 12,20): „Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?“
P. S. Podle katolického dogmatu Bůh dává dostatečnou milost všem. Všichni dostávají dostatečnou milost k tomu, aby byli spaseni, ne všichni s ní spolupracují.
P. P. S. Z téhož důvodu je zvrácené a ubohé úsilí o „charitu“ a „sociální angažovanost“ bez spásy duší, tak charakteristické pro pokoncilní psudocírkev. Dobře, dáš hladovějícímu kus chleba a on pak pár dní nebude hladovět, jak roztomilé – ale když pak bude navěky zavržen a bude věčně odloučen od Boha v pekle, co z toho?
Jsem katolička, to vše samozřejmě znám. Způsobuje to zranění a ponížení všem, kteří skutečně trpí. Bůh dává dostatečnou milost všem, ale když skutečnost neodpovídá učení, tak se dotyční asi dost katolicky nesnaží. Smrdí z toho predestinace, nebo třídění dle rozumu katolických dogmatiků, v každém případě však lhostejnost a neláska. Cílem je, abychom se jednou radovali spolu všichni. A souzeni budeme podle toho, jak jsme se chovali k bližním – křesťané, budhisté, ateisté,… všichni. Je tedy blbost tvrdit, že na tom, co se děje na zemi nezáleží, protože ten, kdo nemá rád bližního a je lhostejný, nemá rád ani Boha. Nebe plné hříšníků je OK – protože to jsme všichni, ale nebe plné lhostejných alibistů si nepředstavím, to by bylo peklo.
Když myslíte.
Tak to je skvělé. Kéž pravda co nejvíc a co nejbolestněji poníží pyšné, bez ohledu na to, jak fňukají a jak si třeba i upřímně myslí, že „skutečně“ trpí. A kéž co nejvíc zraní a snad i zahubí jejich iluze. A kéž je toto ponížení a zranění přivede ke spáse, protože tím se projevuje skutečná láska k bližnímu, jakou učili a prokazovali Kristus a apoštolové.
Také, ale nejen. Hříchy proti Bohu a proti sobě samému budou předmětem soudu stejně jako hříchy proti bližním.
Ano, ale mít rád bližního znamená přát mu skutečná dobra v náležitém (Bohem určeném) pořadí, přičemž absolutní prioritou je spása jeho duše, a někde velmi daleko za tím materiální potřeby. A skutečné milosrdenství není zbavit bližního toho, čeho on sám chce být zbaven, ale čeho Bůh chce, aby byl zbaven, tzn. v první řadě hříchu.
Jinak řečeno, milovat bližního neznamená dát mu to, co pro sebe ve své nevědomosti a porušené přirozenosti chce bližní sám, ale to, co mu chce dát Bůh, tedy pravdu a spásu (1 Tim 2,4).
Bergoglio a jeho přisluhovači mohou mít sebeplnější ústa toho, jak chtějí nakrmit chudé chlebem, ale to nemá žádnou hodnotu, když zároveň odpírá věřícím něco nekonečně důležitějšího – pravé evangelium a pravé svátosti a prostředky posvěcení.
Po smrti přijde člověk do nebe a ptá se: Kdo je za tou zdí?
S. Petr odpoví: To jsou svědkové Jehovovi, nechceme jim kazit radost, že jsou zde sami. Doufám, že zdi budou i pro Lefebvristy, Vás., dezinformátory, a …. :))
Tohle jsem slyšel o katolících. ☺
Úžasné, jak přesně víte a jste si jisti, co Bůh chce!
On vám to mailuje?
Nerozumím tomu, proč autor píše: „A proboha neříkejte jim (dětem), že hřích vytváří bariéru mezi nimi a Bohem, dokud nebudou činit pokání“. To je přece to první, co má člověk pochopit, že my, jako potomci Adama a Evy nejsme ve stavu, abychom jednali bezchybně a dodrželi Boží mravní měřítka. Dopouštíme se přestoupení jeho měřítek, tedy dopouštíme se hříchu. Proto stárneme, trpíme nemocemi a umíráme. To měli pochopit Židé, že nejsou schopni zachovávat Mojžíšův zákon, který byl od Boha. Proto museli přinášet předepsané oběti, aby je Bůh, jako svůj lid nezavrhl. Ale tyto oběti podle Zákona neměly sílu k tomu, aby změnily jejich hříšný stav. Pouze ukázaly na potřebu oběti takové hodnoty, která přivodí změnu tohoto nedokonalého, hříšného stavu. A tou je obětní smrt J.Krista, po které následuje vzkříšení. Vysvětlení, které podává autor, že hřích spočívá vlastně v sebeodsouzení a následným souzením druhých nemá v Bibli žádnou oporu. Bible jasně učí, že Kristus zemřel za naše hříchy, tj. za nás a my, když uvěříme v jeho oběť a přijmeme ji, budeme zachráněni.
To je teda slátanina, ten člověk vůbec nic neví o Bohu a Ježíši Kristu.