Problém migrace, lidí přicházejících z jiného prostředí a kultury, není v dějinách lidstva žádnou novinkou. Nikdy v dějinách ovšem masivní migrační vlny nebyly předmětem tak vášnivých diskusí, mediálních kampaní a netvořily tolik zásadní téma ve veřejném prostoru. Lze si jen stěží představit, jak by například vypadaly biblické poutě Hebrejů a jiných národů, kdyby o nich každých pět minut někdo tweetoval a na atmosféře strachu si z jejich příchodu tvořil předvolební kampaň.
Zatímco ze světa k nám přichází zejména strach z jiného, neznámého, cizího, z Bible na nás mluví hlas, který to jiné, cizí považuje za hodné lásky a přijetí. Ve Starém zákoně jen stěží naleznete postavu, která nebyla, alespoň část svého života, vyhnancem, poutníkem nebo cizincem na jiném území. Ostatně také Ježíš byl část svého života uprchlíkem (dokonce byl tady na zemi cizí – přišel z nebe). Pán Bůh k nám skrze Boží slovo opakovaně promlouvá, aby náš přirozený strach z cizího a neznámého uklidnil a zahnal.
Současně ale také proto, aby pro každého vytvořil případný náhradní domov. Tedy místo, kde bude moci žít v případě, že bude nucen opustit vlastní kořeny. Hospodin je Bohem národů, nikoliv pouze národů, které jsou bezpečně a klidně usazeny na dohodnutém území, ale také těch, které migrují. Naší službou, kterou realizujeme prostřednictvím spolku Christian Refugee Service, nás doprovází verš z Leviticus (19,34): „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“
Tento verš nám nejen klade na srdce péči o cizince, ale také připomíná, že (a to v poněkud biblickém spojení) nevíme dne ani hodiny, kdy sami cizinci budeme. („Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“ – Exodus 23,9) Tento verš není přežitkem přikázání pro Židy, ale také zásadním mementem. Každý z nás je povolán k tomu, aby miloval svého bližního bez ohledu na to, odkud pochází. Jsme vyzýváni být hostiteli („Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek, ale sjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat.“ – Deuteronomium 10,17-19). Nikoliv odmítači nebo trpiteli příchozích z jiného prostředí.
Co to pro nás znamená? Pán Bůh nám nedává na výběr, jak se k těmto příchozím cizincům postavit, jaký si na jejich příchod utvořit názor, zda je odmítat nebo ignorovat. Je pravdou, že tito nově příchozí většinou vyznávají jiného Boha, jinou víru, ale právě proto máme obléct Boží zbroj a se štítem víry, přilbou spasení a mečem Ducha, jímž je slovo Boží, vyjít obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. (Efezským 6,13-17) Jen pokud se budeme řídit Božím slovem, dáme prostor Ježíšově bezpodmínečné lásce, která dokáže radikálně proměňovat životy.
V naší službě cizincům, převážně tedy uprchlíkům, jsme měli možnost osobně se setkat se stovkami lidí, kteří se z různých důvodů vydali na cestu daleko od domova. Vyslechli jsme si různé osudy, poznali různé kultury a jejich přístup k životu. Uvědomili jsme si, čemu tito lidé musí čelit na cestě do Evropy a jak dlouhý je každý den čekání v uprchlickém táboře nebo na ulici. Setkání s nimi pro nás bylo také obohacením, a to jak v rovině kulturní, tak v duchovní. V bezútěšné situaci, kdy jakákoliv hmotná pomoc není schopna pokrýt potřebu, kdy jsme si více než kdy dříve začali uvědomovat, jaký největší dar v životě máme a jak moc se o něj chceme podělit.
A právě Boží láska, kterou mezi lidmi předáváme, dělá z humanitární pomoci osudová setkání. Ano, častým argumentem, který vzbuzuje obavy z přijetí uprchlíků, je fakt, že pocházejí většinou z muslimských zemí. Z vlastní zkušenosti ovšem můžeme říci, že mezi nimi roste počet křesťanů, kteří právě kvůli pronásledování z těchto zemí utíkají, nebo již poznali Krista cestou do Evropy. Měli jsme tu výsadu se několika takových křtů účastnit a jen nás to utvrdilo ve víře, že Ježíšova láska dokáže proměnit srdce dokonce i radikálního muslima.
Osudy uprchlíků nás dovedly k přesvědčení organizované právní pomoci
Jsme velmi vděčni, že naše služba již nese ovoce, o které bychom se s vámi rádi podělili prostřednictvím svědectví našich přátel na cestě. Jejich příběhy a přátelství jsou pro nás povzbuzením a motivací pro další práci.
Zahra
Pochází z Afghánistánu, do Evropy utekla se svým manželem Jawadem před Talibanem, i přes svou situaci se oba aktivně zapojili do pomoci dalším uprchlíkům a Zahra se snaží pomocí fotografií sdílet osudy dalších žen na útěku.
„Byla jsem nucena opustit moji zemi kvůli válce a Talibanu. Když jsem dorazila do Řecka a viděla situaci uprchlíků, byla jsem velmi smutná a rozrušená. Rodiny spaly se svými malými dětmi na ulici, v parcích a zejména pro matky a děti to bylo velmi náročné. Potřebovaly sociální zařízení, toalety, umýt se. Jídlo a mléko pro naše děti.
Naštěstí se našli přátelé, kteří jim pomohli. Zajistili jim bydlení, jídlo, oblečení. Byli to přátelé křesťané. Pro nás byli jako světlo z nebe. Stále je zde mnoho lidí, kteří potřebují pomoci, a tak doufám, že se další lidé nebudou nás, cizích lidí, obávat a pomohou nám! Děkujeme!“
Moayed
Pochází z Íránu, se svou manželkou a synem přišli do Bosny již před několika lety, kde jsme se s nimi také poprvé setkali, na cestě do Evropy konvertovali ke křesťanství a nyní slouží jako misionáři mezi persky mluvícími uprchlíky.
„V průběhu své cesty jsem navštívil mnoho zemí a lidé ke mně měli různý přístup. Někteří z nás měli skvělou obchodní příležitost, když nám nadhazovali cenu. Někteří k nám cítili zášť a nenávist, kterou si nedokážu vysvětlit. A někteří k nám přišli, aby nám pomohli. K první skupině jednoduše nemám co říci. Druhá pro mě byla velmi zajímavá. Byli to lidé, kteří nás neznali, nikdy s námi nemluvili, a přesto nás ve své zemi nechtěli. Mohu se jen domnívat, že ta nenávist pramenila z médií od vlády. Třetí skupina byla ale úplně jiná.
Tato skupina byla směsicí dobrovolníků různých národností. Objevili se na pár dní a pak zmizeli a my s nimi nebyli dále v kontaktu. Pro mě jako křesťana bylo zásadní najít v novém místě sbor. Dříve, než jsem jej ale stačil najít, on si našel mě. Vždy, když jsem byl v místní křesťanské komunitě, vzpomněl jsem si na Skutky 2,44-45 (Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.) Díky lásce a otevřené náruči místního sboru jsme zakrátko byli schopni růst v Kristu a následně také založit sbor, který mluvil farsí (persky) a umožňoval také vyučovat Íránce v cizí zemi.
Touto cestou bych s vámi rád sdílel jednu důvěrnou zkušenost, kterou jsem měl tu čest zažít. Jeden bratr mi říkal, že dříve, než jsme začali učit, fungovalo vzdělávání tak, že se lidé naučili jazyk a byli posláni do země, která nebyla křesťanská. Jen pár lidí se ale rozhodlo stát se misionáři a jen hrstka z nich někoho přivedla k Bohu. Ale teď, kdy stále probíhá doba, kterou můžeme nazývat migrační krizí, máme skvělou příležitost evangelizovat a ukazovat lidem Boží lásku. Je o hodně snazší se k lidem, kteří nejsou křesťané, dostat a práce s nimi je efektivnější. A to vše jen proto, že se situace obrátila. Lidé teď sami jdou do křesťanských zemí, a my tak jsme schopni sloužit tisícům.“
Někteří z vás jistě zaznamenali, že se křesťané z celého světa dlouhodobě modlí za Okno 10/40, oblast nezasažených národů, zahrnující severní Afriku, Blízký východ a Asii, převážně muslimské, ale také hinduistické a buddhistické země. Pro misionáře jsou tyto oblasti velmi nebezpečné a příprava na takovou misii je velmi náročná. Lidé z těchto národů v posledních letech přicházejí do Evropy, mezi nás křesťany a hledají nový domov a nový život, a to nejen v té praktické rovině.
Velké Ježíšovo poslání jít ke všem národům a získávat mu učedníky (Mt 28,19), které je určeno každému z nás, je možné nyní naplňovat s menším rizikem a jednodušeji, než tomu bylo dříve. Mnohé národy na začátku 21. století začaly přicházet k nám. Nacházejí se většinou v pozici potřebných, často jim schází ty nejzákladnější věci jako jídlo, střecha nad hlavou, hygiena a léky. Ale především jim chybí pocit přijetí, pochopení a naděje. Jakákoliv praktická pomoc, projev zájmu o jejich situaci a slova povzbuzení jsou tak pro ně obrovským svědectvím o Ježíšově lásce.
Autor: Ilona Machandrová a Ludmila Špoková
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
Foto: unsplash/Rostyslav Savchyn
