Kazatelská služba není jen o kázání – to je jedna z hlavních lekcí, kterou si absolvent teologického semináře odnese do praxe. Jak připravuje škola budoucí duchovní na jejich povolání? A na co je vlastně připravit ani nemůže? Zamýšlím se nad tím, co teologie dává a co už si musí kazatel osvojit sám.
Poté, co jsem odešel z civilního zaměstnání, jsem nastoupil na Evangelikální teologický seminář. Chtěl bych mimo jiné i touto formou vyjádřit vděk za ty, kdo do mě i do mých spolužáků trpělivě vkládali nejrůznější teologické i jiné vědomosti. Byl jsem v prvním ročníku denního studia, psal se rok 1993 a přes všechny nedostatky ani nám, ani učitelům nechybělo nadšení. Připravovali jsme se na krásný úkol – slovy Bible: být biskupem. Nutno dodat, že většina mých spolužáků se později stala kazateli a že svoji službu koná skvěle. V našem případě tedy seminář splnil svůj úkol, protože vygeneroval několik kazatelů.
Nevím, podle čeho se tehdy určovalo, jaké předměty se budou vyučovat, ale když porovnávám to, co jsme se učili tehdy, co se vyučovalo na jiných teologických školách a to, co se vyučuje nyní, pak přepokládám, že se navazovalo především na předměty, které se na teologii historicky vyučovaly vždy. Téměř každá kvalitní teologická škola do svého kurikula zahrnuje biblické jazyky, systematickou teologii, církevní dějiny, filozofii, religionistiku, přehledy Starého a Nového zákona, exegezi, homiletiku a pak předměty, které souvisí s praktickou teologií – tedy misiologii, ekleziologii, evangelizaci a učednictví, liturgiku atd.
Nejtěžšími předměty obvykle bývají jazyky (především hebrejština a pro někoho i řečtina), někdy systematika či církevní dějiny, a to díky své obsáhlosti. Když se podívám na to, co jsme se učili, pak se jednalo z větší části o předměty, které se více či méně dotýkaly toho, jak pracovat s Biblí. Byli jsme vedeni k tomu, abychom dokázali rozebrat text, a pokud možno ho co nejpřesněji interpretovat. Zároveň jsme se učili vnímat sebe i církev v historickém kontextu a čerpat z minulosti poučení.
Něco málo jsme se dozvěděli o sborové práci, ale v porovnání s energií, kterou jsme vkládali do zkoušek z církevních dějin, jazyků nebo filozofie se jednalo jen o malou část. Nemyslím si, že naše kurikulum bylo špatné. Navazovalo na zkušenosti generací, které nás předešly, a zároveň nám teologické vzdělání pomohlo v tom, aby se z nás nestali teologičtí „fachidioti“, tedy kazatelé, kteří znají jen úzký výsek reality, ať ve službě nebo v teologii.
Dalším přínosem byla důkladná práce s Písmem, která nepřímo zdůrazňovala jeho význam i důležitost správného učení. Církev a sbor by měly být vedeny Bohem, jenž promlouvá skrze své slovo. Nikoli pouze skrze slovo, ale především skrze slovo. Vštípili jsme si, že je třeba být tím, kdo lidem přináší dobrou duchovní stravu, která má základ v Bibli, a nikoli v mé zkušenosti nebo v napodobování některých moderních ekleziologických trendů. Myslím, že k tomuto úkolu nás ETS připravil dobře. Jenže pak přišlo setkání s realitou sborové práce…
A ta se výrazně lišila od toho, na co byli studenti ETS připravováni. Ale nezůstávejme jen u ETS (která díky tomu, že na ní učili a učí lidé z kazatelské praxe, alespoň na něco budoucí kazatele připravila). Obecně mnoho duchovních uvádí, že škola je na jejich poslání připravila jen velmi málo. Otázkou je, zda to vůbec lze od školy očekávat, zda cílem školy není především vytvořit dovednosti, jak si vyhledávat správné zdroje informací…
A. Green uvádí šest oblastí, které jsou pro práci s druhými klíčové. Po mnoha letech vedení musím jeho slova potvrdit, avšak většina z těchto oblastí zůstává ve školním vzdělání spíše opomenuta. O které oblasti se jedná?
- schopnost zacházet s nejistotou
- otevřenost vůči novým zkušenostem
- ochota neustále přijímat a poskytovat kvalifikovanou zpětnou vazbu
- otevřené zacházení s vlastními pocity i s pocity druhých
- schopnost vnímat a přijímat rozdíly jako obohacení, nikoli ohrožení
- ochota se neustále učit
V CB již ze samotného slova kazatel plyne, že hlavním úkolem duchovního je kázání. Jenže realita je jiná. Každý měsíc jsem psal starším výkaz práce. Když jsem si procházel, co jsem ten který měsíc dělal, pak kázání a hlavně jeho příprava (tedy to, na co jsem se ve škole připravoval) tvořila jen malou část. Co se slova týká, kázal jsem zhruba třikrát měsíčně. Zbytek mých aktivit tvořily programy pro dorost a mládež či jinou skupinu, čas od času pak příprava na křest a na manželství.
Vím, že někteří kolegové mívají nejen nedělní kázání, ale v týdnu tzv. biblickou hodinu. Přesto ale mnohem více energie než příprava kázání zabere příprava staršovstva, různá setkávání, pastorace, řešení nejrůznějších krizí, konfliktů atd. Mnoho kazatelů pak nemalou část svého času tráví i různými technickými věcmi okolo sborové budovy nebo vyřizováním různých věcí na úřadech.
Jako kazatel sice musíte kázat – podotýkám, že to většinou děláte rádi – ale zároveň se od vás očekává, že budete schopni vést, organizovat, že budete mít pastorační dovednosti, že budete schopní pracovat napříč generacemi, vítané jsou i administrativní dovednosti atd. K tomu byste měli být schopni promluvit na svatbě, pohřbu, občas něco napsat, zajít k lůžku nemocného atd.
Samostatnou kapitolou jsou konflikty a jejich řešení. Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako stížnost. Jen jsem chtěl ukázat na komplexnost kazatelské práce, ke které potřebujete to, co popisuje Grün. Jenže na mnoho z popsaných věcí, se kterými se na sboru kazatel setká, ho vzdělávací systém nepřipravil. Většina teologických škol nemá ve svém kurikulu základy vedení, psychologii, duchovní hygienu, time–management, právo atd.
Vím, že tyto a další oblasti by neměly být tím hlavním, co se na teologii učí, ale vést sbor je podobné jako vést jakoukoli jinou organizaci. To znamená, že bez potřebných znalostí a dovedností z výše uvedených oblastí se člověk učí metodou pokus-omyl, což při práci s lidmi není ideální způsob. Až později jsem objevil různé knížky, které mi pomohly se zorientovatv oblasti pastorace, vedení, duchovního doprovázení, přístupu ke starým lidem, organizace času a dalších oblastí souvisejících s kazatelskou službou. Netvrdím, že nyní vím, jak na to. Jen chci napsat, že kdybych byl býval některé informace slyšel již při studiu teologie, lecčemu nedobrému jsem předešel. Pravdou je ale i to, že od té doby je ETS již někde úplně jinde a mnoho velmi užitečných věcí do výuky zahrnula.
Je tedy naivní si myslet, že od kazatele se očekává jen kázání. Chce se po něm mnohem víc. Proč některé (zdůrazňuji některé) teologické školy na tuto poptávku reagují tak, jak reagují (tedy spíše nereagují), je mi záhadou. Zároveň je třeba uvést na pravou míru, že práce kazatele je především práce s lidmi, a to se nedá zcela naučit, být připraven na vše nikdy nebude možné.
Závěrem chci konstatovat, že teologická škola vás na práci kazatele připraví jen částečně. Není to ale tím, že by studium teologie v Čechách bylo horší než třeba v USA. Podle Barna Institutu 90% amerických kazatelů cítí, že nejsou na svoji službu dostatečně připraveni. Tím ale není řečeno, že nemá smysl studovat teologii. Jen tvrdím, že se jedná o jakýsi „povinný základ“, na který musíte nadále navazovat dalším čtením, konferencemi, semináři, setkáváním se s inspirativními lidmi, novými zkušenostmi atd. Duchovní, který toto neabsolvuje, dříve či později zakrní a stane se špuntem pro svůj sbor, i kdyby studoval nejlepší teologickou školu na světě.
A přesně na tomto místě může nastat problém. Společnost, jejíž je církev součástí, od kazatelů očekává především výkon. Je třeba kázat, starat se o lidi na okraji i o pracovníky sboru, organizovat různé akce, být druhým kdykoli k dispozici, občas jet na setkání, které organizuje vaše denominace, někdy něco napsat, odpovědět na e-maily, stihnout nejedno setkání, něco povědět na mládeži a dorostu, připravit setkání staršovstva, zajít na úřad, být na některých neočekávaných akcích, máte-li rodinu, pak si najít čas pro děti…
Prostě je stále co dělat a pořád máte pocit, že před sebou valíte nejrůznější více či méně urgentní úkoly. Znáte sice rozličnémyšlenky o tom, jak je třeba si udělat čas na studium, možná jste to i někde vyučovali, ale realita bývá jiná. V tomto tempu se zdá skoro nemožné si někde sednout a přečíst knihu, jít na nějakou konferenci a na ní se soustředit na přednášku nebo se prostě uklidnit, ztišit a dát si dohromady svoje myšlenky. Jenže pokud si jako kazatelé nenajdeme čas na studium i na sebe, postupně zakrníme.
Je tedy nezbytné disponovat určitou mírou disciplíny a rozhodnosti, protože, jak už bylo řečeno, nelze spoléhat pouze na to, co jsme se naučili ve škole, a očekávat, že nám to bude stačit po celý zbytek služby.
