Když se narodí trojčata musí to být pro rodiče výzva. Když se ale narodí trojčata, u nichž se zjistí, že všechny tři mají mentální postižení, nabývá tato výzva úplně jiných rozměrů. Manžele Marii a Jiřího Vrbovi tohle všechno v životě potkalo.
Jejich třem dcerám je dnes 27 let a všechny se narodily s různou formou autismu. Marie má navíc dětskou mozkovou obrnu a těžkou mentálním retardaci, Marta má poruchu autistického spektra a Magda Aspergerův syndrom. O radostech i těžkostech, které manželům Vrbovým do života jejich dcery přinesly, oba vypraví v novém díle podcastu Bez filtru.
Marie a Jiří se o diagnózách svých dcer dozvídali postupně v průběhu jejich raného dětství. U dcery Marie byly potíže znatelnější. Její psychosomatický vývoj byl pomalejší než je běžné, brzy začala dojíždět na speciální rehabilitace, samostatně chodit ale nezačala nikdy. U Marty a Magdy se první podezření na to, že je u nich něco jinak, projevily ve školce, kdy začaly být nápadné jejich odlišnosti zejména v oblasti komunikace.
„Pocit, že nám bylo naloženo přespříliš jsem měla asi neustále. Na druhou stranu ale ne tak, abych si ho před sebe stavěla a konfrontovala se s ním. To by mě totiž asi položilo. Pomohlo mi naopak, když jsem naši situaci přijala jako nějakou svou cestu, úkol, který je asi od Boha. Byla to teda cesta úplně jiná, než bych si pro sebe myslela a možná i ta nejtěžší možná, ale věřila jsem, že má smysl a že mě má něco naučit,” vysvětluje Marie, jak se s náročnou situací snažila vnitřně vypořádat.
Marie s Jiřím v rozhovoru vzpomínají i na neobvyklé situace, které díky svým dcerám zažili. Oba přiznávají, že jsou to zážitky občas drsné, občas ale také humorné:
„S trojčaty s autismem jste neustále na očích. Nesmíte řešit, co si o vás myslí druzí. Srovnávání se s ostatními je past, vůbec k ničemu nevede. A taky se tomu všemu občas musíte umět zasmát,” shodují se oba na tom, jak je důležité podívat se čas od času i na náročné věci s nadhledem a humorem, který je jim oběma vlastní.
Ač byli manželé Vrbovi kvůli specifickým potřebám svých dcer postaveni před mnoho výzev, které jiné rodiny rešit nemusí, řadu dalších věcí naopak prožívají podobně jako kteříkoli jiní rodiče. O tom, jaké to je, když děti vyrostou, mluví Jiří: „Pro mě je to těžší naopak teď, když jsou holky dospělé, než když byly malé. Tehdy totiž bylo jasné, co se má dít: bylo potřeba udělat jídlo, vykoupat je, uspat,...Teď jsem ale už v pozici diváka, který se občas musí jen dívat na věci, se kterými třeba úplně nesouhlasí, ale nemůžu s nimi nic dělat. Holky už jsou dospělé a dělají vlastní rozhodnutí, Já už do nich tolik zasahovat nemůžu.”
„Holky nepřestaly mít své specifické diagnózy a k tomu patřící chování a dovednosti. Zároveň jsou to ale už dospělé ženy, které si musí hledat cestu životem samy,” dodává Marie.
V rozhovoru dále otevírají téma osamostatňování dcer, rozhodnutí umístit jednu z nich do stacionáře i to, co bude, až tady pro ně jednou nebudou moct být. Otevřeně vypráví také o svém manželství, o víře v Boha, i o tom, proč momentálně nejsou součástí žádné církve.
Manželé Vrbovi jsou nejen rodiči tří dcer, ale také umělci. Společně vystupují v kapele Dooušek, Marie je navíc výtvarnice a kromě tvorby svých grafik, vyučuje také výtvarnou výchovu na gymnáziu. Najít cestu zpět k sobě a ke svým snům bylo pro Marii velké téma. Má dnes pocit, že se jí to povedlo? V čem je péče o teď už dospělé dcery lehčí a v čem naopak těžší, než když byly malé? A ocitlo se jejich manželství v tak nelehké životní situaci na hraně?
Autorka: Marie Moreno