Role pastora dnes nespočívá v přinášení nových informací, kterých je kolem nás spousta. Je nutné učit kritickému myšlení a pomáhat lidem informace třídit a správně jim rozumět. Snažím se lidem pomáhat přemýšlet o jejich víře, rozumět, proč věří tomu, čemu věří, a být ochotní své názory přehodnotit, pokud zjistí, že nejsou argumentačně přesvědčivé, říká pastor a kazatel Evangelikálního společenství křesťanů v Havířově Ondřej Szturc.
Jak jsi přišel na to, že chceš být pastorem a řečníkem? Byla nějaká klíčová událost či zkušenost, která tě k tomuto povolání přivedla?
Už od malička jsem měl sen pracovat nebo být ve vedení církve. Připadalo mi to užitečné a říkal jsem si, že by mě to bavilo. Akorát v naší církvi (Evangelikální společenství křesťanů, pozn. red.) nebyli zprvu žádní zaměstnanci ani placený kazatel. Celý život jsem se tedy snažil vzdělávat a růst, přijímat nové nabídky, výzvy a možnosti, jezdit na různé akce, abych se zlepšoval a posouval dál. Nabídky pak přišly samy od sebe.
Nejprve mě pozvali do staršovstva (správní orgán jednotlivých sborů v protestantských církvích, pozn. red.) a pak nám někdo doporučil zaměstnat kazatele. Byl jsem osloven, jestli by mi to dávalo smysl do téhle role vstoupit, tak jsem využil této příležitosti.
Co se týče mé role speakera, pamatuji si své první vystoupení, kam mě pozval Petr Hůšť, bývalý ředitel festivalu United. Bylo mi tehdy asi 18 nebo 19 let. Postupem času jsem si uvědomil, že mě to baví a že se v tom chci zlepšovat. V evangelikálním prostředí není mnoho speakerů ochotných mluvit k mladé generaci, a tak jsem se rozhodl předávat věci srozumitelně a prakticky, bez přehnané duchovnosti. Vždycky mě bavilo přemýšlet nad různými koncepty a myšlenkami, nejtěžší pro mě asi je vydestilovat je do finální podoby, aby to lidem k něčemu bylo. V tom se stále hledám.
Jaký je tvůj přístup k výuce víry u mladých lidí? Jak se snažíš předávat složité teologické koncepty tak, aby byly srozumitelné a relevantní pro jejich životy?
Velkou roli hraje, kdo jsou zrovna moji posluchači. Přemýšlím trochu jinak o lidech z křesťanských rodin a o těch z ateistického prostředí. Víra totiž nejde zdědit ani od někoho zkopírovat. Lidé si musí odpovědi najít sami a vědět, proč věří tomu, čemu věří. Dříve možná stačilo říct „tohle je hřích“ nebo „tohle je správně“, ale dnes potřebují věřící vědět, proč to tak je, porozumět tomu a ztotožnit se s tím. Proto se vždy snažím vysvětlovat důvody.
Také se snažím předávat komplikované teologické koncepty srozumitelným způsobem. Ježíš dokázal složité věci vysvětlovat jednoduše, což je pro mě celoživotní výzvou a učím se to teď i u svých dětí. Můj tříletý syn mě často nutí hledat prostá, srozumitelná vysvětlení. Pokud něco neumíme říct jednoduše, možná tomu sami úplně nerozumíme. Také není nutné každou věc vysvětlovat do největší hloubky, protože ani já nechápu všechno dokonale. Spousta situací má paralelu v běžném životě. Při výuce rozděluji věci na ty primární, což je jádro naší víry, a sekundární, které jsou ovlivněny kulturou a kontextem.
Pokud mluvíme o teologii, často se zdá, že je odtržená od reality lidí v církvi. Lidé pak na teology pohlíží s nedůvěrou nebo mají problém přistoupit k teologickým tématům. Snažím se proto, aby se lidé v mých vysvětleních našli a aby pochopili, že se jich to týká.
Pastor musí pomáhat třídit informace
Jak se tobě jako kazateli daří zvyšovat povědomí aspoň o základní teologické gramotnosti?
Nechci být ten typ křesťana, který si Boha zaškatulkuje a učí lidi jen kopírovat naučené věci. Bůh může v našich životech působit různými způsoby. Jde spíše o to, pomáhat lidem tyto informace třídit a správně jim rozumět. Pro mě je nejdůležitější učit lidi kriticky přemýšlet a analyzovat to, čemu věřím a co slyším. Role pastora dnes není o přinášení nových informací, kterých je kolem nás spousta. Snažím se lidem pomáhat přemýšlet o své víře, rozumět, proč věří tomu, čemu věří, a být ochotní své názory přehodnotit, pokud zjistí, že nejsou argumentačně přesvědčivé. Spousta lidí si neuvědomuje, že naše mylná přesvědčení o Bohu mají často velmi praktické důsledky do našich životů, vztahů a naší spirituality.
Co tě vedlo k práci na podpoře a mentoringu mladých vedoucích? Jaká je podle tebe jejich role v církvi a společnosti?
Ačkoli v Česku nemáme rádi vůdčí nebo silné osobnosti, jsou lidé, kteří táhnou určité věci dopředu. V církvi je však těchto lidí málo, nebo nejsou dostatečně vyškoleni a připraveni na svou roli. Často také nejsou doceněni a jejich práce není vážená. Dělají to, protože cítí, že je to správné, ale dříve nebo později mohou vyhořet nebo to vzdát.
Myslím si, že pro budoucnost církve v našem národě je klíčové mít vedoucí, kteří jsou charakterní, schopní a připravení. Když jsem začínal jako vedoucí, často mi chyběla emoční podpora. Proto se teď snažím podporovat ty, kteří jsou v těžkých podmínkách, neví, jak dál, nebo hledají odpovědi na otázky spojené se svou službou. Věřím ale, že poskytování této podpory je nejlepší investicí do budoucnosti církve.
Můžeš nám prozradit něco o svém podcastu Nedopečeno? Jaká jsou jeho hlavní témata a jakým způsobem se snažíš oslovit posluchače?
Všimli jsme si Jakubem Vejmělkou, ředitelem Křesťanské akademie mladých, že po celé republice je mnoho zajímavých mladých vedoucích, kteří mají co předat a jsou obdarovaní, ale jejich hlas není slyšet, protože nejsou zváni na konference a semináře. Proto jsme se rozhodli, že s nimi budeme dělat rozhovory. Vytvořili jsme podcast Nedopečeno, který je dostupný ve video formátu na YouTube i jako audio na podcastových platformách. Snažíme se po celé republice hledat vedoucí, jimž záleží na druhých, dělají dobrou službu, a tímto způsobem je vyzdvihnout a ukázat jejich příběhy a autenticitu, se všemi jejich silnými i slabými stránkami.
Mezigenerační spolupráce je klíčová
Jak vnímáš spolupráci různých generací v církvi?
Generační propast existuje nejen v církvi, ale v celé společnosti. Lidé dnes žijí déle než kdykoliv předtím, zatímco kultura se mění stále rychleji. To způsobuje, že generační napětí, které vždy existovalo, je dnes ještě výraznější. Církev by měla být vzorem a měla by usilovat o to, aby nebyla obětí tohoto trendu, jako je tomu ve zbytku společnosti. Jedinečnost církve totiž spočívá v tom, že sdružuje lidi, kteří by se za normálních okolností vůbec nesetkali. Mladí i staří se mohou a měli by se učit jeden od druhého. Vztahy však vyžadují oboustrannou snahu. Pokud jedna strana pohrdá tou druhou nebo ji nerespektuje, bude těžké dosáhnout porozumění.
Jaké jsou největší výzvy a přínosy této spolupráce?
Starší generace by měla uznat, že se může hodně naučit od mladých, kteří mají často větší přehled, jsou otevřenější a plní nadšení. Mladí lidé by si zase měli uvědomit, že moudrost a zkušenosti starších jsou nesmírně cenné. I když se mohou některé názory starších zdát zastaralé, obsahují mnoho moudrosti, která může mladým ušetřit spoustu zranění a chyb.
Klíčem je vzájemný respekt a ochota naslouchat a učit se. Církev může podpořit tento proces pořádáním akcí, které propojí různé generace. Nemůžeme jen očekávat, že se to stane samo od sebe. Starší lidé často mají pocit, že mladí o ně nemají zájem, a mladí zase nebudou automaticky vyhledávat starší. Starší generace by měla být aktivnější v navazování vztahů s mladšími. Ne proto, že by to bylo přirozené, ale protože je to důležité pro budoucnost církve a protože tím mladým lidem ukazují důležitost mezigeneračního učení a spolupráce.
Co můžeme očekávat od „teologického oktagonu“ na festivalu UNITED?
Když zpětně přemýšlím o formování své víry, uvědomuji si, že nejdůležitější momenty často probíhaly při různých diskusích. Často jsem buď s někým diskutoval, nebo poslouchal debaty dvou křesťanů, kteří spolu nesouhlasili. Bylo pro mě velmi cenné slyšet argumenty, protiargumenty a reakce na ně. Naučil jsem se tím ujasnit si své názory a pochopit, proč věřím tomu, čemu věřím. Když pak moje názory obstály v konfrontaci s protinázory, bylo to pro mě nesmírně důležité. Tyto debaty, často náhodné a neplánované, mě velmi formovaly a posunuly.
Bohužel, tohle se na křesťanských akcích moc neděje. Často máme semináře, kde někdo předává svůj pohled a všichni souhlasí. Když se pak v reálném životě setkají s protinázorem, nejsou schopni si své postoje obhájit, protože slyšeli jen jednu stranu. Přemýšlel jsem, že by tohle mohlo být velmi formující pro dnešní generaci křesťanů. Navrhl jsem to na festivalu United (www.festivalunited.cz) a po třech letech to konečně schválili.
Na jaká témata se chystáte diskutovat?
Určitě se budeme věnovat roli žen v církvi. Představíme dva řečníky, kteří spolu nesouhlasí, a budou diskutovat. Dalším tématem bude autorita církve – jestli má církev právo mluvit do života křesťana, nebo jestli je vztah s Bohem jen mezi člověkem a Bohem. Také nemůžeme opomenout téma sexuality – jak důležitý je sex v životě křesťana.
Celý formát reflektuje současnou realitu polarizace. Chceme ukázat, že je v pořádku nesouhlasit a že se můžeme naučit spolu komunikovat. Křesťané se často cítí ohroženi, když slyší odlišné názory. Bojí se, že budou svedeni na scestí, když je přece učili, že pravda je jen jedna. Ale život a svět jsou mnohem složitější. V Bibli je mnoho událostí, kde není jasně řečeno, jestli se Bohu líbily, nebo ne. Často volíme mezi dvěma špatnými nebo dvěma dobrými možnostmi. Chceme se naučit orientovat se v těchto situacích, nepanikařit a mít vnitřní klid i při poslouchání protinázorů. Musíme si umět obhájit, čemu věříme, nebo být ochotni své názory přehodnotit.
Jaký je tvůj pohled na aktuální náboženské výzvy současnosti? Jak se snažíš přistupovat k těmto tématům ve své práci?
Myslím, že česká protestantská církev do určité míry stále vychází z přístupů, které byly formovány během reformace. Často se vymezujeme vůči jiným náboženstvím a představě, že se svým úsilím můžeme dostat do nebe. Předpokládáme, že lidé věří v Boha, nebe a peklo, což však není případ většiny Čechů. Pro církev je tak velkou výzvou naučit se formulovat naše nadčasové poselství tak, aby bylo aktuální pro ateisty a agnostiky v Česku. Neměli bychom působit jako náboženští fanatici, kteří předpokládají, že všichni by měli v něco věřit. Měli bychom přinášet naději a formulovat naše poselství tak, aby oslovovalo lidi s jiným světonázorem, a to s respektem k jejich přesvědčením.
Paradoxně jsou hodnoty Ježíše Krista v naší kultuře mnohem více přítomné, než byly ve starověku. Lidé však často nevědí, že tyto hodnoty pocházejí od Ježíše nebo církve, která je časem mohla kompromitovat. Mám velký respekt ke každému a chápu, že každý má dobrý důvod věřit tomu, čemu věří. Kdybych vyrostl v typické české rodině, pravděpodobně bych dnes v Boha také nevěřil. Proto si vůbec nedovolím dívat se na českou společnost s nadřazeností.
Co se týče aktuálních témat, je to zejména duševní zdraví. Nejde jen o mladé lidi, ale také o to, jak může církev tuto oblast podpořit a integrovat do svého působení. Církev by měla poskytovat podporu a bezpečné prostředí těm, kteří to potřebují. Je důležité naučit se s těmito otázkami pracovat, aby církev získala ve společnosti důvěru a mohla přinášet lidem naději. Každá doba byla nejistá a lidé si vždy kladli otázku, jestli se jejich potomci budou mít dobře. Církev by neměla moralizovat, ale měla by skutečně přinášet naději, smysl a obsah. Tímto způsobem může být pro společnost přínosem.
Máš nějakou oblíbenou knihu, kterou bys chtěl doporučit?
Od té doby, co mám děti, jsem začal více poslouchat podcasty, protože najít čas na soustředěné čtení je obtížné. Kdybych měl doporučit nějaké knihy, hodně záleží na tom, pro koho. Co se týče vedení církve, velmi se mi líbila Výhoda od Patricka Lencioniho a Neodolatelná církev od Andyho Stanleyho. O osobním životě vedoucího mě hodně zaujala kniha Johna Whitea Leadership podle knihy Nehemiáš, což je vlastně rozbor biblické knihy Nehemiáš s aplikací do života vedoucího.
Někdo mi jednou řekl, že kazatel by měl mít v jedné ruce Bibli a ve druhé noviny. Chci, aby naše církev a já sám jsme byli relevantní v současném světě, a proto se snažím být informovaný o dění kolem nás. Díky tomu, že mám úvazek v církvi, si mohu dovolit věnovat zhruba deset procent svého času na rozvoj a vzdělávání. To zahrnuje nejen účast na různých konferencích a seminářích, ale také četbu a poslech podcastů o politice a společnosti. Protože pokud se nebudeme rozvíjet, zůstaneme stát na místě.
Tvůj důraz na srozumitelnost sdílení křesťanského poselství se odráží i v neformálním a vtipném podání nedělní bohoslužby. Jak na to lidé reagují?
Mám velmi specifický smysl pro humor a věřím, že církev by neměla sama sebe brát příliš vážně. Pokud si neumíme udělat legraci sami ze sebe, může to vypadat, jako bychom si mysleli, že jsme strašně důležití a neomylní, což nás odděluje od ostatních. Pro mě je humor způsob, jak otevřít lidská srdce. Lidé, kteří se spolu umí smát, mají dobré vztahy a jsou zárukou funkční komunity. Neznamená to, že na úvod kázání říkám vtipy, ale spíše se snažím mluvit s nadhledem a vtipně. Vytáčí mě, když spousta křesťanů v reálném životě působí normálně, ale když začnou kázat nebo mluvit o duchovních věcech, přepnou do jiného, zvláštního módu, jako by to nebyla běžná součást života.
Někteří lidé mi dokonce řekli, že si myslí, že Boha uráží, když si z duchovních věcí dělám legraci, ale já to tak nevnímám. To, že se nebereme příliš vážně, neznamená, že nebereme vážně to, čemu věříme. Umět si ze sebe udělat srandu znamená, že nám nejsou svaté věci jako metody a tradice, ale že jsme otevření a flexibilní.
Často se mi stává, že když někomu řeknu, že jsem křesťan nebo že pracuji v církvi, ten člověk je nervózní a bojí se zeptat, aby mě neurazil. To mi vadí, protože tím něco předpokládají. Ale skromného člověka přece nemůžete urazit. Uráží se jen ti, kdo se cítí ohroženi a mají velké ego. Křesťané by měli být naprosto v pohodě, transparentní a uvolnění ohledně toho, kým jsou a čemu věří. Pro mě je humor jedním ze způsobů, jak toto poselství přinášet.
