Vyprávění bývalého vězeňského kaplana Michaela Martinka nasvětluje něco důležitého. Na vězeňské diskuse o víře a Bibli začal docházet vězeň s minulostí rváče a násilníka. „Pane faráři, mně se to hrozně líbí. Čtu tu Bibli. Věřím v něj. Ale ještě se mně neukázal.“
Pokud se budeme chtít dotknout jádra osobní víry, budeme nutně hledat nějaký konkrétní zážitek setkání s Ježíšem. U někoho k tomu dojde jako u toho vězně. U někoho ne.
Papež František mluví o radosti evangelia. „Setkání s Ježíšem přináší radost, vysvobození z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty, z osamění,“ píše. Velmi naléhavě nás, věřící, povzbuzuje, abychom Krista přinášeli do životů ostatních lidí. Ale jak učinit toto poselství pro společnost přitažlivějším? Vždyť mnozí si Boha představují jako dědečka na obláčku. Čím by jim asi tak mohl pomoci, obohatit je? A jak se pouštět do práce, kterou vlastně nemáme v rukách – jak říká otázka onoho vězně – stejně nakonec záleží na tom, jestli se Ježíš konkrétnímu člověku dá poznat, nebo nedá.
Právě o strastech i okolnostech předávání víry mluví v nové epizodě Týdne Bez filtru dva stálí debatéři – literární publicistka a komentátorka Hana Svanovská a pedagog a publicista Jiří Edy Zajíc. Dvojici tentokrát doplnil právě kněz Michael Martinek.
Hanka se přiznává, že coby konvertitka měla po svém obrácení ke Kristu období, kdy se snažila svou víru předat úplně každému ve svém okolí, včetně vlastních rodičů. Dnes se smíchem doznává, že tak zajisté napáchala dost škod. 🙂
„Někdy si myslím, že je na nás jako na křesťanech, abychom tomu vztahu nebránili. Právě tím, že nezahrneme toho člověka sto padesáti požadavky, které máme v našich katolických katechismech, protože, jak říkal Michael, oni opravdu v tom evangeliu nejsou. Ježíš je velmi nízkoprahový a Ježíš neklade žádné podmínky. A mně trvalo strašně dlouho, než jsem se to naučila,“ říká.
Hosté mluví o tom, že Krista je třeba přinášet ostatním nenásilně a přiměřeně situaci. A jak zmiňuje Jiří Zajíc, víra je dar a mnozí na ni přes aktivní hledání čekají i dvacet let.
Diskutující se shodli, že víra činí jejich život bohatštím. „Nebýt jí, snad bych radši umřel,“ říká Jiří Zajíc. Ale kromě toho zmínil pól, který obvyklým diskusím o pastoraci a evangelizaci zůstává skryt. A to je touha samotného milujícího Ježíše.
Teprve když se Jiří přibližně před deseti lety dostal k duchovnímu deníku On a já od francouzské katechetky a ošetřovatelky Gabriely Bossisové, která žila v první polovině 20. století, uvědomil si, že poznání Krista nepřináší „benefity“ pouze těm, kdo mu svůj život zcela odevzdají. Pastoraci se máme naléhavě věnovat především proto, že po duších touží Král našich srdcí – samotný Kristus.
„Naše úloha je případně seznámit dotyčného s Ježíšem z Nazareta. Ne získávat dušičky pro vlastní církev.
Zatímco setkání s Ježíšem může být opravdu skvělá nabídka pro spoustu lidí, tak jestli se to rozhodnou nakonec protáhnout do setkání s jeho církví, takovou nebo onakou, to ať si oni vyřeší. To, co mi leží na srdci, je, jak tam Ježíš říká Gabriele Bossisové. Ať za mnou hlavně přijdou.“
Volně dostupná část pořadu je k dispozici ve všech podcastových aplikacích. Tento díl připravila a moderovala Lucie Kučerová.
