Věřit neznamená být si jistý, ale přijmout vědomí neustálého hledání

Doktríny nám pomáhají systematizovat naši víru a naše poznání Boha. Zároveň se ale jedná jen o škatulky – a do těch se Bůh prostě nevejde, tak jako se do škatulek nevejde žádný vztah. Vztah má dynamiku, mění se. Proto nakonec musíme vyznat, že poznáváme jen zčásti. Věříme ne proto, že už konečně vše víme, že jsme konečně objevili ten jediný a správný výklad, ale navzdory tomu, že někdy nevíme.

K sepsání toho článku mě přivedla velmi dobrá recenze filmu Konkláve, kde autorka, Marie Kolářová, píše, že největším hříchem je jistota, protože ta je zdrojem nesnášenlivosti, je nepřítelem jednoty a tolerance. Tato věta mi vrtá hlavou a vlastně mi pomohla formulovat moje osobní zápasy a hledání. Vystihuje paradox, se kterým se možná někteří z nás perou. 

Před pár dny jsem zhlédl jakési video, kde dotyčný obhajoval doktrínu o vyvolení. Bylo jasné, že o tom, co říká, nepochybuje. Svoje tvrzení navíc podpíral vybranými biblickými verši a nadto ještě samotným Kalvínem! Vše bylo logicky seřazené, přehledné, navíc jak jsem psal, biblicky podložené. Na to se nakonec několikrát odvolával i dotyčný kazatel s tím, že neopomenul občas dodat, že kdo věří jinak, nečte Bibli pozorně. 

Po vyslechnutí kázání jsem měl pocit, že pořádně Bibli nečtu ani já. Navíc ani nemusím číst Bibli, aby mi argumenty o božím svrchovaném rozhodnutí někoho dopředu vyvolit k věčnému životu a někoho zatratit moc nezapadaly do konceptu Boží lásky. Představa, že milující Bůh dopředu programuje lidi pro zatracení… Prostě chápu lásku jinak. 

Znám dobře rádoby teologické veletoče, že Bůh s některými jedná spravedlivě, s některými milostivě, ale nikdy nejedná nespravedlivě. Jenže přiznejme si, že toto dvojí Boží jednání prostě odporuje našemu pojetí svobody a spravedlnosti. Navíc jsou v Bibli jiné verše, které nás vedou k tomu, že se pro Boha můžeme rozhodnout, že máme svobodnou vůli věřit, ale i nevěřit. Pochopitelně, že je lze ignorovat nebo různě překroutit, ale tudy správná cesta nevede. 

Hledání jistoty

Zásadním problém dotyčného kazatele byl v tom, co hezky popsala autorka na začátku zmíněného článku. Byla to jistota. Jak se projevovala? Dotyčný si myslel (a sám to několikrát zopakoval), že „věří Bibli“. Jenže nevěřil Bibli, ale doktríně o předurčení. A to mu pomohlo v tom, aby paradox Boží svrchovanosti a naší svobodné vůle přijal jako… paradox, kterému nerozumíme. 

V jeho případě to ale nebyla biblická víra, ale doktrinální víra, kdy dopředu víte, co chcete „dokázat“ (vaši správnou doktrínu) – a to obestavujete náležitými veršíky. Jedná se o zdánlivě pevnou hradbu, pokud ovšem nejste konfrontováni s jinými pevnými názory nebo dobře argumentačně vybavenými lidmi. Abyste ovšem se těmto názorům nebo lidem vyhnuli, dáte jim nějakou dehonestující nálepku, možná i vytáhnete nějakou nepříjemnou zkušenost či drb a díky tomu pak legitimizujete, že „s těmi se přece bavit nebudu“. V tomto stavu se pak vyhříváme ve své vyvolené křesťanské nebo společenské bublině. Když náhodou přijde pochybnost, pak tady přece máme svoje doktríny, ne? 

Zároveň ale každý z nás jistotu hledá a potřebuje ji. Pokud není nic jisté, pak svět se stává místem k zbláznění. Jak to tedy je? Máme se spokojit s jistotou, že jistota neexistuje? To, dle mého soudu, nejde. Jenže pokud je jistota zdrojem nesnášenlivosti (a to skutečně často je), co s tím? 

Možná znáte reformační rčení „sola Scriptura“ (pouhým Písmem). Jako protestant s ním sice souhlasím, ale jen částečně. Pokud bychom totiž tento slogan brali doslova, potom bychom Bibli nevykládali, ale pouze četli, a to nejlépe v původních jazycích, protože každý překlad je zároveň výkladem. Ve skutečnosti nevěříme v Písmo, ale ve svůj výklad Písma. Proto někteří světí sobotu a jiní neděli, někteří nedovolují ženám kázat, jiní v tom nevidí problém, někteří křtí nemluvňata, jiní jen dospělé a mohl bych pokračovat. A to zmiňuji pouze rozdíly mezi protestanty. 

Další desítky rozdílů jsou mezi protestanty a katolíky. Všichni čteme jednu Bibli jen ne a ne ji vykládat stejně. Proč? Asi proto, že je iluze si myslet, že nám stačí pouhé Písmo. Vždy totiž bude v našem chápání Písma hrát roli tradice, kultura, zkušenosti, historie, překlad, vzdělání a další fenomény, které tvoří určité předporozumění, se kterým čteme jakýkoliv text. Navíc celá staletí byli lidé negramotní a přesto nepochybujeme, že Ježíše znali.

Jednota v povýšenosti

Z výše uvedených důvodů nemůže existovat jeden jediný správný výklad Písma. Naopak, ty církve, které si myslí, že ho mají, mají velmi blízko k sektám a skutečně se tak často chovají. Tam totiž jednotu ve výkladu najdete. Zároveň to ale vede k povýšenosti a nesnášenlivosti. 

Nyní si možná řeknete, že závěrem je rozpliznutí se v relativismu a nejistotě. Není to tak. Chci napsat, že nevěřím v doktríny, ale v Krista. Věříme ve slovo, ale Slovo, které se stalo tělem. Naše jistota pak není v našem jediném správném výkladu Písma, už vůbec ne v naší správné doktríně, ale v Kristu. V Bibli hledáme oslovení Kristem a to se liší, tak jako se od sebe liší různé vztahy. 

Doktríny potřebujeme, protože nám pomáhají systematizovat naši víru a naše poznání Boha. Zároveň se ale jedná jen o škatulky – byť potřebné – a do těch se Bůh prostě nevejde, tak jako se do škatulek nevejde žádný vztah. Vztah má dynamiku, mění se. Proto nakonec musíme vyznat, že poznáváme jen zčásti. Věříme ne proto, že už konečně vše víme, že jsme konečně objevili ten jediný a správný výklad, ale navzdory tomu, že někdy nevíme. Jedná se o jistotu vykoupenou hledáním a někdy i nejistotou.

Dál budu číst Písmo, dál se budu prát s některými texty, dál budu věrný své tradici a zároveň toto mi nebrání učit se od druhých, kteří mají svoje škatulky posunuté jinak. Snad to platí i obráceně. Pak se totiž naše jistoty nemusí stát zdrojem nesnášenlivosti.