Jak se u nás prodávají knihy s teologickým obsahem a jsou populárnější domácí autoři, nebo spíše světová jména? A je vůbec pro intelektuálně náročnější knihy v Česku dostatečně široké publikum? Na to v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem odpovídá knižní redaktor nakladatelství Vyšehrad Filip Outrata.
Působíte dlouhá léta jako knižní redaktor Vyšehradu. Jak si dnes u nás stojí náročnější intelektuální knihy?
Ve Vyšehradu jsem přes dvacet let, od roku 2002. Zajímavé je, že mé „vyšehradské generaci“, tedy dnešní šéfredaktorce Radce Fialové a mně, to nepřipadá jako nějak mimořádně dlouhá doba. Vlastně se pořád cítíme mladí, a to proto, že vedle nás působí kolegové, kteří ve Vyšehradu pracují o deset let déle, a stále jsme v kontaktu s Jaroslavem Vrbenským, doyenem a žijící legendou mezi knižními redaktory, který je s Vyšehradem už od konce 60. let. Na nedávné oslavě 90 let našeho nakladatelství jsem si ale uvědomil, že taková profesní dlouhověkost je v dnešní době už výjimečná. Výjimečná, a proto také svým způsobem alternativní a cool…
Dobrá, zajímavá a intelektuálně uspokojující kniha si stojí celkem dobře. Důkazem je třeba i to, že takové knihy vycházejí stále i u nás ve Vyšehradu, ačkoli jsme před šesti lety přestali být samostatným nakladatelským domem a přešli jsme do skupiny Albatros Media. Ukázalo se, že i ve zcela jiné konstelaci, jako součást nakladatelského obra, jsme schopní pokračovat ve vydávání knih, které jsme vždy chtěli vydávat – náročných, kvalitních, obohacujících. Samozřejmě k některým změnám dochází, před dvaceti lety například nebyla jedním z pilířů našeho edičního plánu edice Rozhovory, a naopak jsme vydávali o něco více filosofických a religionistických titulů. Těch jsme se nevzdali, ale musíme je pečlivěji vybírat a myslet na to, aby byly pro širší okruh čtenářů.
Knižní kultura u nás měla vždycky důležité místo, zvláště pak u literatury pro děti. Jak je to dnes?
Knižní kultura je vlastně kulturou čtení. Dnes se hodně mluví o tom, jaké ohrožení pro čtenářskou gramotnost zejména u dětí představují mobilní telefony a závislost na nich. Nechci to nijak zlehčovat, ale nevidím to tak černě. Například u své nyní desetileté dcery vidím, jak je schopná skloubit ovládání techniky a sociálních sítí se zájmem o čtení a knihy. Dnes mi dokonce řekla, že si dala za cíl přečíst za rok dvacet knih. Teď (v polovině dubna) jich má zatím šest… Jsou to většinou knihy žánru fantasy, což souvisí jistě i s tím, že oba společně dost intenzivně žijeme v Tolkienově světě. Nechci to zakřiknout, ale mám z toho radost. Na druhé straně ale někteří z jejích spolužaček a spolužáků na pražské jazykové škole na tom se čtením nejsou zdaleka tak dobře. Vždy asi záleží hlavně na rodinném zázemí – když čtou a zájem o knihy mají rodiče, přenese se to spontánně i na děti.
Jak je na tom kniha s ryze křesťanským obsahem? Máme dost našich autorů, nebo se čtenáři orientují spíš na překlady?
Odborné teologické knihy zahraničních autorů v českém překladu se prodávají málo, jsou příliš nákladné na přípravu a špatně se propagují, takže jsme byli, ač neradi, nuceni jejich podíl v edičním plánu snížit. Namísto překladů zejména německých teologů tak dnes dáváme prostor spíš českým autorům, jako jsou Ladislav Heryán, Václav Vacek nebo Tomáš Petráček – prostě svébytné, vyprofilované křesťanské osobnosti, které dovedou oslovit širší okruh přemýšlivých čtenářů.
A ještě jeden příklad k tomu ryze křesťanskému obsahu: v průběhu posledních let jsme vydali dvě knihy o etice z pera náboženských myslitelů, obě překladové. Zatímco Etika Wolfganga Hubera, německého evangelického teologa, se prodávala řekněme dosti střídmě, Etika pro dnešní svět Jeho svatosti dalajlámy, kterou jsem měl tu čest přeložit, je naopak velmi úspěšná. Asi je to nejen kvůli osobě autora, ale i pro velkou otevřenost pro to, co lidé napříč náboženskými hranicemi ve svých životech skutečně prožívají, co řeší. Kdybych se to měl pokusit shrnout, tak dnes víme, že nám knihy neprodá nálepka „ryze křesťanský obsah“, ale přítomnost autentických křesťanských, ve své podstatě obecně lidských hodnot.
Vedle vaší profese jste dlouhodobě angažován v sociální demokracii. Píšete o levicových tématech, která dnes nejsou úplně populární. Mohl byste některá přiblížit?
V sociální demokracii jsem od roku 2010. Stal jsem členem v době „paroubkiády“, a to ne z okouzlení osobou tehdejšího předsedy, ale z pobouření vulgárností protilevicové vlny, kterou vyjádřil třeba klip Přemluv bábu a další podobné projevy. Najednou jsem si uvědomil, že hodnoty solidarity, spravedlnosti a sociální soudržnosti jsou v ohrožení. V sociální demokracii jsem se záhy dostal do prostředí jejího křesťanského křídla, které sice vždy bylo spíše okrajové, ale mělo své výrazné postavy. Za všechny bych jmenoval teologa Karla Flosse (jeden čas senátora za sociální demokracii) nebo exministra vnitra Františka Bublana.
Nebylo vždy snadné vybalancovat moje aktivně prožívané křesťanství – učím na Evangelické teologické fakultě, jsem činný v mezinárodním ekumenickém dialogu – a členství ve straně, která nemá ke křesťanství a obecně k náboženství blízký vztah a občas může sáhnout k protináboženské agitaci. U mě ta hranice vede zhruba tak, že v otázce restitucí jsem varoval před jejich potenciálně zhoubným dopadem na život či dokonce duši našich církví, a názorově jsem se tedy shodoval s postojem sociální demokracie a dalších opozičních stran. Když ale byl ve volební kampani v roce 2012 použit billboard s rukou nenažraného preláta natahující se po měšci peněz, připomínající stylem proticírkevní agitaci 50. let, ohradil jsem se. Někdo to tehdy považoval za nekonzistentní, ale tak jsem to prostě cítil.
Jsou dnes stále aktuální témata z velkých sociálních encyklik papežů 20. století o sociální rovnosti, lidských právech, chudých či menšinách?
Jedno z oblíbených slov dnešní doby v češtině zní „dobros*r“. Vyjadřuje, že někdo chce prosazovat ony velké ideály dobra přes hlavy druhých a bez ohledu na ně, s odpuštěním tak, jako by se jim vydělal na hlavu. I mezi těmi, kdo by tohle slůvko o druhých nepoužili, lze najít jistý odpor k vzletným ideálům, k vznešeným konceptům, jako jsou právě lidská práva nebo sociální rovnost či spravedlnost. Není nebo nemusí v tom být pouze sobectví a zájem jen o sebe a svůj prospěch, ale i opodstatněná obava z toho, že se někdo může snažit využívat tyto koncepty k prosazení vyloženě škodlivých věcí.
Dobře je to vidět třeba na ekologické problematice, na tématu globálního oteplování. Nejsou tu jen skuteční popírači, těch je zřejmě poměrně málo, ale i početnější skupina těch, kteří nemají víru v boj proti globálnímu oteplování a zejména v ty, kdo se jím zaštiťují. Ti se obávají, že to nakonec skončí třeba nějak podobně jako prosazování sociální rovnosti v rukou aparátčíků KSČ. Snažím se tyhle obavy vnímat, ale katolické sociální učení i podobně orientovaná teologie jiných křesťanských tradic jsou pro mě samozřejmě velice důležité. Psal jsem třeba o Františkově „zelené encyklice“ Laudato Si’, ta je pro mě příkladem toho, jak lze skloubit starost o zachování přírody se starostí o člověka, o jeho sociální práva. Nebo jak se tento rozpor snažit co nejpoctivěji uchopit a pojmenovat.
Jak byste charakterizoval české katolické křesťanství či protestantské církve? Jsou jejich členové zaměřeni spíš levicově nebo středo-levicově, anebo se na klasické rozdělení levice/pravice už neorientují?
Pohybuji se v prostředí různých církví, vypěstoval jsem si za tu dobu jakousi nadkonfesní křesťanskou identitu. Ve všech církvích nacházím věci podnětné a inspirující, i zase jiné, které mi nejsou blízké. Církve jsou vlastně světy samy pro sebe, nacházejí se v nich dost odlišná prostředí, nejsou to homogenní struktury. Podobně je tomu, i pokud jde o politickou orientaci. Obecně vzato se, jak jsem zjistil, málokdo v církvích považuje za vyloženě levicového, a stejně tak málokdo za vyhraněně pravicového. Spíš převažuje přesvědčení, že křesťan by měl být tak nějak nad věcí, nestranný – tedy nestranit jednoznačně žádné pozici. Tradiční dělení na levici a pravici se ostatně i v politologii stává nejasným, mluví se o tom, že větší smysl má mluvit o opozici liberální/konzervativní co do společenských témat, a v ekonomické oblasti o protikladu liberální/sociální. Všechny tyto názorové pozice mezi členy českých církví pochopitelně najdeme.
Vaše texty i vaše osobní nasazení se v poslední době týká také toho, co se děje v Izraeli a Gaze. Vyzýváte k oboustrannému míru a zasazujete se, aby byl slyšen i hlas „druhé strany“, tedy lidí v Gaze. Jak byste tento konflikt a jeho následky charakterizoval?
O otázku Palestiny a situace Palestinců jsem se začal zajímat před více než deseti lety právě díky svým přátelům z křesťanské ekumeny, zejména těm britským a německým. Díky nim jsem s překvapením zjistil, že existují palestinští křesťané, a snad s ještě větším překvapením, že existuje reálné, dlouhodobé a systematické porušování palestinských práv ze strany izraelského státu. Do té doby jsem sdílel obecně rozšířený český postoj, totiž že Palestinci podporují terorismus a Izrael se jen brání. Po tomto „prozření“ jsem se začal intenzivně zajímat o knihy palestinských autorů a židovských mírových aktivistů, což jsou pro mě lidé skutečně prorockého ducha a odvahy, a začal jsem se postupně i veřejně vyslovovat proti okupaci, systému dvojího práva a především jsem se snažil dávat této straně hlas – zejména ve svých textech pro Deník Referendum. Dal jsem si dohromady ty z nich, které se věnují Palestině a Izraeli, a vydalo by to na hezkou knížku.
Konflikt mezi Palestinci a Izraelci teď chápu jako fatální historický střet, jako tragédii, která je plodem jiné tragédie. Americký židovský psycholog a aktivista Marc Braverman mluví o „osudovém objetí“ židovské potřeby zajistit si bezpečí a ochránit se před novým holokaustem, a evropského, západního a také křesťanského pocitu viny za holokaust a z něj vyplývající potřeby podporovat Izrael děj se co děj. Tragickým důsledkem je to, že se před očima světa opět děje historická křivda a tragédie jednomu národu, tentokrát palestinskému. Zároveň si jsem ale velice dobře vědom toho, že i na druhé straně, mezi židovskými Izraelci, jsou lidé, kteří nechtějí nenávidět a zabíjet, ale touží po bezpečí, po dobrém lidském životě. V tom, abych se ubránil odlidšťujícímu pohledu, mi pomáhá literatura, například díla současných izraelských autorů.
Co může člověk z relativního bezpečí střední Evropy dělat, aby jednak porozuměl tomu, co a proč se tam stalo, a zároveň pomohl podle svého svědomí a přesvědčení tam, kde je to podle něj nejvíc potřeba?
Myslím, že to úplně nejdůležitější je zachovat si lidství. Nepřestat vnímat jiné lidské bytosti jako lidi. Je asi pro člověka přirozené, že v určitých situacích, kdy se cítí ohrožený (ať už reálně, nebo ne), přestane ty, koho považuje za ohrožení, vidět jako lidi. A je to vlastně i intelektuálně pohodlné: najednou se konflikt trvající desítky let, s mnoha různými faktory a historickými příčinami, jeví krásně jednoduše, jako konflikt „lidí jako jsme my“ a „bestií“. Vlastně to tak trochu platí i o střetech, které probíhají třeba na našich sociálních sítích a které jsou naštěstí nekrvavé, ale přesto hodně vyostřené.
Dále se dá určitě získávat informace z různých zdrojů, z různých perspektiv. České mediální prostředí v tomto není příliš na výši, ale zejména díky médiím, jako je Voxpot, Alarm či Deník Referendum se postupně pluralizuje a přestává být tak jednostranné. A pak se dá o problémech veřejně mluvit. O to se snažím v různé formě, inicioval jsem například odpověď na otevřený dopis palestinských křesťanů světové křesťanské veřejnosti. Už samotná příprava té odpovědi a dávání dohromady skupiny lidí ochotných ji podepsat byl pro mě silný zážitek vzájemného propojování, vzájemné posily. A díky výzvě a petici Mluvme o tom, kterou podepsaly známé osobnosti nejen z křesťanského prostředí, se nám zase podařilo posunout veřejnou debatu o něco dál, dostat do ní nové hlasy a hlavně důrazně upozornit na to, že palestinské civilní oběti nejsou nějaké třísky, které vždycky létají, když se kácí les, ale že to je obrovský problém pro Izrael a pro svět, včetně nás v tom našem relativním středoevropském bezpečí.
Papež František nereaguje na ruskou válku proti Ukrajině a na Izrael a Gazu tak, jak by si možná někteří křesťané přáli. Jeho výroky k těmto dvěma konfliktům jsou kritizovány ze všech stran. V čem má ale podle vás pravdu a co bychom neměli přeslechnout?
I tohle je pro mě velmi důležité téma, které hodně prožívám. Řekl bych, že je do určité míry pochopitelné, že pro toho, kdo nesdílí středoevropskou zkušenost blízkosti ruského impéria, tak jako z druhé strany pro toho, kdo nesdílí středoamerickou blízkost impéria Spojených států, není snadné tento protiimperiální akcent pochopit. To, co zůstává, je strach z jaderného konfliktu, který otevřený střet s Ruskem může vyvolat a který by znamenal katastrofu pro celý svět a všechny jeho obyvatele. To je podle mě hlavní obava papeže Františka a musím říct, že mu rozumím a souhlasím s ním. S Františkovými výroky k válce v Gaze také souhlasím a připojil bych výraznou postavu kardinála Pizzabally, dnešního jeruzalémského patriarchy a hlavy katolíků ve Svaté zemi.
Ve vztahu k Ukrajině bych osobně zkombinoval vstřícný postoj k Ukrajincům, kteří u nás bohužel čelí projevům ukrajinofobie či rusofobie, což je podle mě v praxi vlastně totéž, podporu Ukrajiny a určitý realismus ve věci válečného konfliktu samotného. Osobně nevěřím, že Ukrajina dokáže ztracená území či většinu z nich dobýt zpět, nemyslím si ani, že se konflikt rozšíří a zahrne další země. A hlavně věřím, že se vyhneme jaderné apokalypse. A dokonce věřím, že nepřátelství s Ruskem nepotrvá navěky.
Můžou ale v Rusku, které má imperiální ambice, zvítězit lidské hodnoty a demokracie?
Před pár dny jsem byl na koncertě slavného ruského rockera a skvělého člověka Jurije Ševčuka a jeho skupiny DDT v pražském Karlíně. Ševčuk je dlouhodobý a zcela zásadový kritik všech ruských válek, počínaje Afghánistánem přes Čečensko až po Ukrajinu. Jako jeden z mála ruských umělců nesouhlasil s anexí Krymu. Na rozdíl od jiných se ale rozhodl zůstat v Rusku, třebaže tam čelí zákazům a popotahování nejrůznějšího druhu. A jeho hlas svobody sice s překážkami, ale přece zní dál. Věřím, že i v Rusku jednou zvítězí lidskost a svoboda, kterou pro mě ztělesňují lidé jako Ševčuk, tvůrci mých milovaných děl ruské kultury.
