České slovo KŘEST pochází ze staroslověnského КРЬСТЪ (přibližně „krst“) – kříž, krucifix. To vyrostlo ze staroněmeckého KRIST – Kristus. Jako by dějiny řeči kázaly: z jednoho jazyka do druhého, od národa k národu, z generace na generaci… S křtem až k nám dorazila zpráva o Kristu ukřižovaném – o Králi národů.
Asi nejznámější křestní text v Bibli je tzv. Velké poslání ze závěru Matoušova evangelia (28,18–20). Vzkříšený Ježíš tu učedníkům říká: „Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů: křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“
Co kdybychom tedy raději mluvili o Velkém prohlášení? Misie tu totiž slouží jisté proklamaci, totiž že Ježíš je Pán!
Zmrtvýchvstalému Ježíši svěřil Otec „všechnu moc na nebi i na zemi“, moc nade vším stvořením. (Gn 1,1; Mk 16,15–20) Proto se Ježíš nezaměřuje už jen na „ztracené ovce z domu izraelského“ jako dosud (Mt 10,5n), nýbrž nyní mají učedníci oslovit „všechny národy“.
Mají je učit „zachovávat všechno“, co Ježíš přikázal. On sám je bude provázet „po všecky dny až do skonání tohoto věku“. A křest? Křest slouží proklamaci tohoto všezahrnujícího Kristova panství. Však se váže ke Jménu, které pojímá celé dějiny Božího zjevení a spásy, celé Boží dílo i „vnitřní život“: ke jménu „Otce i Syna i Ducha“.
Křest nás vplétá do širokých souvislostí Kristova panování:
1. Už prostý fakt, že nekřtím sám sebe, nýbrž dělá to pro mě sbor rukou pověřeného služebníka, naznačuje, že ve křtu nejde „jen“ o mé osobní vyznání (a „jen“ o Boží vyznání mně osobně). Podobně prostý fakt, že křest jsme si nevymysleli my, nýbrž první Čechové ho přijali už roku 845, a sice v Řezně z rukou německých biskupů, napovídá, že tu nejde „jen“ o naše svědectví a náš čin dnes (či „jen“ o Boží svědectví a dílo při nás teď a tady).
Křest spíše doširoka otevírá okna a případně větrá zatuchlinu „intimismu“ (výraz papeže Františka), tedy zbožnosti, která se spokojí sama se sebou, jen se svými dojmy a pojmy, se svými potřebami a zvyklostmi, jen s horizontem dneška. Křest nás naopak vyvádí na čerstvé povětří zděděného odkazu a očekávané naděje – na čerstvé povětří Kristova panství.
2. „Jděte a čiňte učedníky ze všech národů,“ přikazuje Pán národů. Soudě z gramatiky řeckého textu, nemá Ježíš před očima pouze jednotlivé učedníky zprostřed národů, nýbrž do učení volá právě „národy“. (Ř 1,5; Ef 3,6 aj.)
Jakkoli se naše misie může – a zmůže – týkat leda jedinců či rodin, evangelium právě tak vždy znovu zneklidňuje i celá příbuzenstva, pracovní kolektivy, komunity a sociální skupiny. Či nemluví snad KRISTUS svým KŘTEM a KŘÍŽEM k srdci těchto našich různých „národů“ už bezmála dvanáct století?
3. Zvěst, křest a přikázání Ježíšova se netýkají jen našich srdcí či sborů, ba dokonce se netýkají „jen“ spásy (tu Velké prohlášení výslovně ani nezmiňuje). Biblické evangelium mělo a má co říci ke všem oblastem Ježíšova panství: ke světu přírody, lidské kultury a práce, vztahů…
Kristus prohlašuje svou vládu nade vším stvořením, nade všemi národy a nade všemi epochami tohoto věku! A zrovna ve křtu – v té troše vody a slov, v té hrstce lidí shromážděných kolem křtitelnic už po staletí – Kristus na to vše klade Boží všezahrnující jméno.
Křest nám prohlašuje, že Ježíš je Pán. Nemysleme v těsných pojmech.
Autor: David Beňa
Zdroj: Časopis Brána