Když přemýšlíme nad církví, když si vybíráme sbor, pak zvažujeme různá kritéria a mj. i to, co nám to dává. Hodnotíme službu dětem, kázání, chvály, atmosféru a mnoho dalších kritérií. Na tom není nic divného. Zároveň se tento postoj někdy promítá i do toho, jak vnímáme Boha.
Začínat článek na duchovní téma úvahou z ekonomie není běžné, ale pokuste se pro pochopení článku první odstavec nepřeskočit.
Tradiční ekonomie předpokládá, že když – jednoduše řečeno – např. kupujeme byt, pak chceme, aby byl co největší a zároveň co nejlevnější, když se chceme najíst, pak nám jde o to, abychom dostali pořádnou porci za co nejlepší cenu atd. Tedy chceme maximalizovat náš zisk. Existuje ale ještě další přístup, který známe pod názvem behaviorální ekonomie. Ta se zaměřuje na to, že ekonomické chování může být ovlivněno i dalšími faktory než jen maximalizací zisku. Konkrétně na emoce, sociální normy atd. Tedy že při koupi oběda přihlédneme i k čistotě restaurace, že si koupíme nejen kávu, ale není nám jedno, kde se káva sklízela a zda při její sklizni nebyla využita otrocká práce atd.
V rámci výzkumu tohoto ekonomického odvětví, ekonom Dan Ariely provedl řadu experimentů, které jsou známé jako IKEA efekt neboli „proč nadhodnocujeme to, co vyrábíme “. Název je odvozen od nám dobře známého obchodu, který se vyznačuje tím, že si musíme nábytek do-vyrobit. Asi každý z nás se někdy s Ikeou popral, aby nakonec mohl prožít vítězné „povedlo se“ a hrdě si řekl, že tohle vyrobil sám, byť ve skutečnosti Ikea nábytek navrhla, vyrobila dílky a někdo napsal návod. Jinými slovy platí, že do čeho jsme vložili svou práci, tam se dostavuje pocit podobný tomu, který je vyjádřen v Žalmu 128: „Až budeš jíst plody práce svých rukou, budeš šťastný a bude se ti dařit.“
Ještě jednou Ariely. Při jednom ze svých pokusů sehnal dobrovolníky, aby složitým skládáním papíru vytvořili modely origami. Poté se jich zeptal, jakou hodnotu přisuzují svému výtvoru. Průměrná odpověď byla 25 centů. Autor experimentu se pak zeptal se dalších lidí, kteří origami nevytvořili, kolik by byli ochotni zaplatit. Průměrná odpověď byla pět centů. Jinými slovy, lidé byli ochotni zaplatit pětkrát tolik za něco, co si sami vyrobili. Závěr je následující: úsilí, které do něčeho vložíme, nezmění jen předmět. Mění nás a způsob, jakým daný předmět hodnotíme. A čím větší je práce, tím více si vážíme toho, co jsme vytvořili.
Nyní se podívejme, jak IKEA efekt souvisí se stavbou svatyně.
Hospodin promluvil k Mojžíšovi:„Mluv k synům Izraele, ať pro mne vyberou oběť pozdvihování. Vyberete oběť pozdvihování pro mne od každého, kdo ji ze srdce dobrovolně odevzdá. Toto bude oběť pozdvihování, kterou od nich vyberete; zlato, stříbro a měď;látka purpurově fialová, nachová a karmínová, jemné plátno a kozí srst; načerveno zbarvené beraní kůže, tachaší kůže a akáciové dřevo; olej na svícení, balzámy na olej k pomazání a na kadidlo z vonných látek;karneolové drahokamy a kameny pro zasazení do nárameníku a náprsníku. Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů.Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Exodus 25, 1 – 10, Bible
V. 8 čteme „ať mi udělají svatyni“ . A následuje řada sloves: Uděláte, obložíš, uliješ, zhotovíš, uděláš atd. Byl bych nerad, abychom svatyni svatých srovnávali s nábytkem v Ikee, ale přesto existují jisté paralely.
Jedná se o zlom v příběhu vyjití Izraelců z Egypta. V čem je ale onen zlom? Doposud za ně dělal vše Bůh, případně Bůh skrze Mojžíše. Mojžíš jednal s faraonem, Bůh uvedl 10 ran, Bůh lid vyvedl na poušť, rozdělil Rudé moře, dal jim nebeskou manu, vodu ze skály. A jaká byla reakce? Mojžíši, jsi ten nejlepší vůdce, kterého nám seslalo nebe! Hospodine, jsi ten nejlepší Bůh, díky za to, jak nám dáváš vše, co potřebujeme! Díky za dar svobody! NE. Vidíme stále dokola opakující se nevděčnost, stížnosti, zlobu namířenou proti vedoucím a dokonce proti Bohu.
Najednou ale dojde k výměně rolí. Místo aby Bůh něco dělal za lid, oni mají něco dělat pro něj. Pán Bůh dává následující pokyn: „Ať mi postaví svatyni, abych mohl přebývat mezi nimi. “ Jenže skutečně se Boží blízkost dá vyřešit tím, že si vytvořím nějakou sochu, křížek, symbol, svatyni? Jistě to může být pomocí, připomenutím, ale může to nahradit Boží blízkost?
Bůh pro sebe jistě nepotřeboval nějakou krásnou boudu. Ale tím, že se Bůh omezil, dal Izraelitům možnost vytvořit vlastníma rukama něco, čeho si budou vážit, protože to vytvořili oni, společnými silami. V Exodu 35:21–29, kde je podrobnější popis materiálu na svatyni, 9× čteme všichni nebo každý.
Někteří věnovali svou práci, dovednosti, jiní svůj majetek. Možnost zúčastnit se měli všichni. Zároveň čteme, že přinášeli ti, které srdce pudilo a kdo byl ochotné mysli. Tedy nemuseli, ale dávali, dokonce to došlo tak daleko, že jejich obětavost musel Mojžíš zarazit.
Bůh Izrael poprvé od jejich vyjití z Egypta nežádal jen o to, aby následovali, ale aby byli aktivní: aby se stali staviteli a tvůrci. Nejenom Mojžíš a předáci lidu, ale všichni. A protože stavba svatyně zahrnovala jejich práci, energii a čas, investovali do toho něco ze sebe. Zopakujme Arielyho myšlenku: „Ceníme toho, co vytváříme. Úsilí, které do něčeho vkládáme, nemění jen předmět. Mění i nás.“ Nebo Žalm 128: „Až budeš jíst plody práce svých rukou, budeš šťastný a bude se ti dařit.“
Je zajímavé, když srovnáme, jak málo prostoru je věnováno stvoření světa v porovnání s popisem tvorby stánku smlouvy. Jakoby tím Bůh ukazoval svoji pokoru a zároveň ukazoval, že chce lid přizvat ke spolupráci.
Rabbi Jochanan napsal: „Kdekoli najdeš Boží velikost, tam najdeš i jeho pokoru. Bůh dával Izraelitům důstojnost, aby mohli říci: „Pomáhal jsem stavět dům pro Boha.“ Stvořitel vesmíru dával svému lidu možnost stát se tvůrci – nejen něčeho fyzického a světského, ale zároveň i něčeho hluboce duchovního a posvátného.
V Exodu 25, 2 čteme: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Řekni Izraelcům, aby mi přinesli dar. Oběť pro Mne máš přijímat od každého, koho srdce pohne k tomu, aby ji dal.“ A tak se stalo.
Slovo pro dar je zde terumah a znamená nejen něco, co dáváme, ale i něco, co doslova pozvedáme. Jinými slovy to, co dáváme, co s vděčností obětujeme, nás pozvedá k Bohu. Při stavbě svatyně nešlo předně o kvalitu dřeva, kovů a závěsů, ani krásu architektury, ale o skutečnost, že svatyně byla postavena z darů „každého, koho srdce pobízelo, aby dával“ (Ex 25,2). Tam, kde lidé dobrovolně dávají jeden druhému a Bohu, tam spočívá Boží přítomnost, která je ne v předmětech, ale v srdci.
Když přemýšlíme nad církví, když si vybíráme sbor, pak zvažujeme různá kritéria a mj. i to, co nám to dává. Hodnotíme službu dětem, kázání, chvály, atmosféru a mnoho dalších kritérií. Na tom není nic divného. Zároveň se tento postoj někdy promítá i do toho, jak vnímáme Boha. Bůh je ten, kdo by se o mě měl postarat, kdy by měl naplnit moje touhy. Touhu po šťastném manželství, zdraví, poklidném životě atd. Ani na tom není nic zásadně divného, jen to, že Bůh nikde neslibuje, že splní to, co si zamanu.
Pokud ale zůstaneme jen u tohoto nastavení, pak nikdy nemůžeme být plně spokojeni a naše víra bude v jistém smyslu nedospělá. Všimněme si, že dokud Izraelci jen přijímali, stále dokola reptali. Pokud člověk chce od Boha, ale i od církve jen brát, nikdy nebude uspokojený. Dětská víra jen přijímá, dospělá víra přijímá i dává. Asi každý sbor či církev zápasí s tím, co řekl Ježíš, že žeň je mnohá a dělníků málo. Proto slyšíme, aby lidé zapojili, a když se zapojí, vypadá to, že Bohu děláme milost. Ale Bůh dělá milost nám, že nás nechá podílet se na jeho díle. Tím obohacuje náš život.
Zdravý sbor je takový, který vytváří prostředí pro společnou stavbu, společné dílo. To neznamená, že musíme všichni dělat to samé, dokonce ani to, že musíme všichni mít jednu společnou vizi, ale že všichni chceme, aby náš život byl tím, co Pavel popsal takto: A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. Efezským 2,18 – 19
Chrám byl vlastně pokračováním svatyně, byl budován podle podobných parametrů. Pavel ale píše o jiném chrámu, o svatyni, kterou si chce Bůh budovat v našem srdci a kterou zároveň můžeme tvořit společně tím, jak žijeme svůj život s Bohem, ale i tím, že spolupracujeme podobně, jako Izraelci spolupracovali s Pánem Bohem na úkolech, které před nás staví.
Můžeme si položit otázky:
- Co chceš, Pane, abych pro tebe a s tebou konal?
- Co mi brání, abych případně konal?
- Jak tě skrze to, co konám, mohu hlouběji poznat, jak tě poznávám?
- Ke komu, čemu nebo kam mě posíláš?
